Ach, Lubomíre!

(Lubomír Dorůžka, 18. března 1924–16. prosince 2013)
Nevím už přesně, kdy jsem si uvědomil existenci Lubomíra Dorůžky, ale muselo to být zhruba ve stejné době, v níž jsem z knihovny rodičů vyloupl Zbabělce a okamžitě jim po pár stránkách propadl. Máti tehdy sice namítala cosi o nevhodné četbě, asi tedy z důvodů jaksi… mravnostních, pro hocha z osmé třídy. Ale otec odvětil: „Vždyť tam není nic, co myslíš. To je jen takový toužení“. A bylo hotovo. No, a tenkrát jsem zároveň začal pravidelně kupovat měsíčník Melodie, jehož už byl Lubomír šéfredaktorem, a který vedle článků o jazzu a semaforském popu přinášel tu a tam nějaké informace i o hudbě beatové, jak se tehdy říkalo. Jež jsem lačně lovil a jichž postupně přibývalo. Zřejmě v přímé úměře s dospíváním Dorůžkova jediného syna Petra, který sice o muziku jevil značný interes, ale otcův jazz ho nechával spíše chladným. A pan šéfredaktor na něm tedy pozoroval, co skutečně přicházející generaci zajímá. Muselo se mu to jevit velmi blízké tomu, jako když se kdysi se svými souputníky oddal swingu, k nevoli rodičovstva a vašnostenstva. A mimochodem, i když starší jazz nikdy nezavrhl, a euforii prožíval po boku Louise Armstronga, od kterého se celý památný týden Satchmova pražského pobytu roku 1965 skoro nehnul, především se stal znalcem jazzu moderního. A sledoval a komentoval až do konce života veškeré další a další jazzové výboje a zatáčky. Říkává se tomu „mít mladého ducha“. To na Dorůžku sedlo dokonale i ve věku kmetském.
lubomir

Brzy jsem pak zjistil, jak úzce jsou autor Zbabělců a Dorůžka propojeni: jednak původním swingařským vyznáním, a pak vztahem k anglo-americké literatuře. Již oba studovali po válce na Filosofické fakultě. Lubomír zároveň i hudební vědu. A že uspořádali a zčásti sami přeložili například sborník Americká lidová poezie (1961), který později zásadně inspiroval český bluegrass. Anebo pořídili v témže roce vydaný překlad komplikovaného Faulknerova románu Báj, neodehrávající se v autorově fiktivním jižanském Yothnapatawphském kraji, nýbrž zasazený do kulis zákopů prvé světové. A podíleli se na sbornících Taneční hudba a jazz. Josef Škvorecký, už spisovatelská celebrita se sexy puncem enfant terrible, stál Lubomírovi po boku při zakládání Mezinárodního jazzového festivalu (od roku 1964). Doslova fantastická pak byla jejich opět překladová antologie Tvář jazzu (1964), sestavená z fragmentů memoárů či profilů nejdůležitějších postav žánru. A tak dále.
lubomir2A jelikož se občas kdesi vyskytli na společné fotografii, věděl jsem, jak Dorůžka, překladatel a pro české čtenáře objevitel závratného Francise Scotta Fitzgeralda vyhlíží: s tehdy nevšedním clarkgableovským knírkem a ustupujícími vlasy připomínal trochu Jiřího Voskovce z fota propašovaného čísla Tigridova exilového časopisu Svědectví.
A takového pána jsem vídával: na rozhlasových jazzových přenosech z Divadla hudby v Opletalce, na představení Semaforu, dokonce několik dnů za sebou při soutěžním klání elektrických skupin v divadle Sluníčko v tehdejším Dětském domě v ulici Na Příkopě pod názvem Beat cup (zřejmě v Petrově doprovodu). O němž pak zábavně referoval na stránkách Melodie, kde psal mimo jiné, že „liška chválí svůj ocas“, neboť prvý tuzemský virtuóz Radim Hladík z The Matadors měl tenkrát na hlavě kytary zavěšený liščí ohon.
Tím článkem Lubomír, který položil základy k předtím prakticky nepěstovanému oboru jazzové publicistiky, a ihned nastavil převysokou laťku, překlenul generační bariéru. A to nešlo neocenit. V časopisu už také dával stále větší prostor Jiřímu Černému, vedle vycházejících hvězd popu neúnavně propagujícímu rockery. Starším kritikům z okruhu Melodie to asi pod nos moc nešlo, ale na respektovaného Dorůžku si nahlas nic netroufli. A možná se jim právě jeho prostřednictvím počínaly otevírat oči. I když jim hlučné a proti jazzu prostinkou muziku provozující kapely k srdci doopravdy nikdy nepřirostly. Lubomírovi zřejmě také tak docela ne. Ale bylo mu zřejmé, že je nelze pomíjet, protože zkrátka cosi nového přichází. Právě v tom byla jeho síla i velikost. Nikdy se neuzavíral novým vjemům a vlnám, naopak se jim snažil porozumět. Jak už řečeno, měl to skrze synovy preference asi o něco jednodušší. Ale když se v 70. letech jazzová scéna do značné míry zelektrifikovala, Lubomír na rozdíl od jiných jazzových kritiků věděl přesně, odkud se to vzalo. A brilantně vykládal tvorbu Milese Davise po jeho saltu mortale do elektrické džungle. Která Lubomírovi podle mého také upřímně konvenovala.
A pak tu byla lehkost i vtipnost, s níž psal. A zároveň široká hudební, literární a vůbec kulturní erudice, schopnost i na malém prostoru podchytit to podstatné, umění psát o hudbě čtivě a neobyčejně výstižně. Kupříkladu v lednové Melodii ročníku 1969 se vracel rozsáhlým materiálem k více než týdennímu jazzovému festivalu v Londýně a prošpikoval jej mezitiulky v biblickém stylu. „Na počátku byla tma. Vlastně jen trochu přítmí – a duch páně Higginsův se vznášel nad skleničkou šampaňského v zákulisí Royal Festival Hallu…“, čili ředitel festivalu Jazz Expo slaví v jeho úvodu narozeniny. V úseku textu pod názvem „I pravil hlas nad vodami: Ono to není jen tak“, je řeč o překotně chrlených praktických radách, které britským organizátorům udílí nejúspěšnější jazzový podnikatel George Wein, tvůrce Newportského festivalu. „Třetího dne se země zatřásla v základech“ (konala se totiž bubenická dílna). „I zvedli se profesionálové protestujíce“ (neboť zoufale kroutili hlavami nad některými importovanými bluesmany, kteří „hrají jako začátečníci po třech lekcích“ a přitom přitahují tisíce nadšených posluchačů.) „Marnotratného syna odchod i návrat“ znamená, že si všetečný Lubomír o pátečním večeru nenechal ujít Zappovy Mothers of Invention, kteří vystupovali mimo festival úplně jinde ve městě a v prvé polovině hráli i se členy londýnské filharmonie „hudbu, která zněla jako dobromyslná parodie na Stravinského z období Vojáka.“ Název kapitolky Osmého dne legenda tělem učiněna jest je popisem završení celé akce big bandem Counta Basieho. Který bohatě dostál své pověsti. Svižná reportáž končí večerem v ulicích metropole, chystající se na zítřejší demonstraci proti válce ve Vietnamu za asistence právě montovaných televizních kamer, a zarostlí studenti kolportují nové číslo časopisu Black Dwarf se třemi hlavními články. „První byl z díla Friedr. Engelse, druhý z díla V.I. Lenina, třetí napsal Mick Jagger ze skupiny Rolling Stones.(…) Těžko říct o čem mluvili jazzoví fandové, vracející se ze skončených osmidenních jazzových hodů, víc. O Basiem – nebo o zítřku. K Londýnu na sklonku října patřilo nesporně obojí.“ Celý článek je dodnes jako víno.
A ještě stále jsem v úžasu nad tím, jak pár větami charakterizoval zásadní rysy hry obrovské sumy světových veličin v knize Panoráma jazzu (1990). To je doslova mistrovská práce. Třebaže publikace, připravená do tisku ještě před pádem komunismu, musela mít povinný oddíl o vývoji jazzu i v zemích takřečeného „socialistického tábora“. Kde se ale, zvláště v Polsku, konec konců rodily pozoruhodné věci.
lubomir3Onoho světáckého muže středních let, jehož jsem nevychovaně očumoval o pauzách koncertů a přemýšlel horečně, jak se s ním dát do řeči, což by ho ovšem asi moc nezaujalo, jsem pak osobně poznal na jedné z prvých návštěv redakčních prostor Melodie. V domě, který pár let na to zmizel při stavbě magistrály, čili poblíž nynějšího Českého rozhlasu (v přízemí byl obchod s obnošenými klavíry a pianiny), a kde roku 1969 začal Dorůžka vydávat ještě i čtrnáctideník na novinovém papíře. Jmenoval se Aktuality Melodie, mezi čtenáři, přispěvateli, i těmi, o nichž pojednával, prostě „Áčko“, zaměřený čistě na mladý pop a rock. Čímž se ve „velké“ Melodii zároveň uvolnil prostor pro především jazzovou publicistiku. Po zhruba dvou letech ovšem Áčko vzalo za své v přituhující normalizaci. A Dorůžka následně odešel vůbec. Jednak měl malou šanci přestát prověrky, už kvůli celoživotnímu kamarádu Škvoreckému, který právě rozjížděl se Zdenou Salivarovou v Torontu nakladateství 68 Publishers. A i kdyby, nevábila jej představa, jak se bude neustále muset potýkat s příkazy a zákazy shora. Nechal to na Stanislavu Titzlovi, v mnohém ohledu opatrném. Ale dvojici redaktorů Čestmír Klos – František Horáček se přesto dařilo neúnavně pašovat do magazínu aktuální témata, o nichž psal okruh externích autorů, jehož nukleus povstal vlastně už za Dorůžkových časů.
Onoho jara 69 ale ještě dozníval výtrysk svobody roku předcházejícího. A naděje, že leccos z vydobytého přežije, byly naivně značné. Klos, jakýsi výkonný šéf Áčka, byť formálně spadalo pořád pod Dorůžku, mě k mému neutuchajícímu a možná i mírně nafoukanému nadšení zahrnul do kroužku autorů beatových, vedle Petra Síse, Jana Křtitele Sýkory, Jaromíra Tůmy, mladšího Dorůžky a dalších. A tak přišla chvíle na seznámení s panem šéfem: byl právě čerstvě opálený odkudsi ze Středomoří a v košili s krátkým rukávem a s tím knírkem vyhlížel jako kříženec britského herce Davida Nivena (lupiče-gentlemana z Růžového pantera) se sportsmanským naftovým magnátem z některého emirátu. Zdvořile pronesl pár vět a zakončil to nějakou typickou dorůžkovskou slovní hříčkou. Na něž bylo třeba si zvyknout, jinak jejich vynalézavosti člověk neporozuměl. A pak si je ovšem zamiloval. Stejně jako to, že nás Lubomír nechával s moudrostí zkušeného na stránkách Áčka všelijak formalisticky a svatokrádežně řádit. Zřejmě se tím sám občas i bavil. A hlavně si asi říkal, že pokud v těch mládencích cosi dřímá, až se vydovádí, budou možná psát docela obstojně. A konečně to bude snad i k věci.
Blíž jsem ho poznal ale až po letech, kdy už seděl v licenčním oddělení Supraphonu, ideální coby studovaný muzikolog, jazzový i popový expert a zároveň brilantní anglista, a já měl po vojenské službě. Tehdy jsme se sblížili s Petrem a jeho ženou Janou, a když jsme v nejhořejším podlaží vily kousek od Dobešky konzumovali ještě s dalšími přáteli různé orientální dobroty, poslouchali mraky nové i starší hudby a bavili se o všem možném, Lester, jak mu druhdy říkal hlouček přátel, a užíval to coby krycí jméno pro Dorůžku v Kanadě vzniklých románech i Škvorecký, za námi někdy přicházíval. A s chutí se zapojoval do hovoru. A zase v tom byla, myslím, asi i zvědavost. Jak se ta mladší generace vrbí, čím žije. Jak kličkuje husákovskými nekonečnými roky. Se snahou o aspoň co největší vnitřní svobodu. A až do konce roku 1984, stejně jako my, psávalneustále pro Melodii. Kupříkladu seriál o světovém jazzrocku Budou můzy fúzi přát? Než byla z moci vyšší dosavadní redakce přece jen rozprášena. A ti, kdo k časopisu patřili, odmítli s novým neumětelským osazenstvem spolupracovat. Včetně, samozřejmě, obou Dorůžků.
Lubomír se svým úžasným rozmachem a znalostmi ovšem průběžně vydával o muzice knihy. Jen veslovenštině existuje tenkrát důležitá, a zákonitosti hudebního byznysu mapující publikace Populárna hudba: priemysel, obchod, umenie (1978). Že je nepominutelná také řemeslně precizní dechovka, doložila pro leckoho překvapivá monografie Karel Vacek (1978). O kapelníkovi a skladateli, který začínal jako člen Ježkova orchestru, ale pak přeúspěšně navázal na hluboce zakořeněnou kmochovskou tradici. Kdo jiný než Dorůžka, a tak skvěle, by přistoupil k ošemetnému tématu? A že mu komunisty tlačená venkovská dechovka opravdu jinak nic neříkala!
A ještě se v 80. letech dostal k redakční práci, když řídil Jazz Bulletin, vydávaný Českou jazzovou společností. A kam opět hojně psal. A bavil se vymýšlením podtitulků k fotografiím. U reportáže o jistém dixielandovém festivalu třeba připojil k obrázku vervních starých pánů z nizozemské Bredy: „Swingovali, až se jim Breda klepala“. Ach, Lubomíre… Jeho oblíbený vtípek byl o přítulném zvířátku zvaném Muvše, jak prý ho majitel chová, hladí a chválí: „Čisté Muvše, čisté.“ Bylo to jistě infantilní, ale také odzbrojující. Od už důstojného seniora. Který si vzal na závěr jedné bouřlivé muzikantské schůze v prvých týdnech po 17. listopadu 1989 v sále Reduty slovo, a mírným tónem přítomným vysvětlil, že právě prožíváme přelomové okamžiky, ve kterých jsme na jedné straně barikády. Ale přijde čas, a nebude to dlouho trvat, kdy se cesty opět přirozeně rozdělí. A tak to má, a bude muset být. Tehdy teprve nastane pravá svoboda a s ní je třeba se naučit zacházet. Asi jsme mu v té tehdejší obecné exaltaci tak docela nerozuměli. Ale později mi Lubomírova prorocká slova přišla mnohokrát na mysl. A smekal jsem pomyslný klobouk.
A měl jsem za něho radost, že se dočkal konce tupého režimu, v němž přesto udělal tak obrovský kus nezastupitelné práce. A mohl se v Praze obejmout s milovaným Pepíkem Škvoreckým. A že se z vnuka Davida vyklubal zázračný, do světa rozkročený muzikant. Navíc jazzový! A dávno před tím, než nás opustil, v tak podstatném věku, jsem už věděl, jakou jsem měl v životě kliku, že jsem Lubomíra poznal a pracoval vlastně vedle něho na společné věci. Že jsme byli přes věkový rozdíl – snad to lze tak říct – dokonce přátelé. I když mě počáteční úcta a obdiv k němu nikdy tak úplně neopustily. Přestože jsme si pak od jednoho večera v baru při karlovarském jazzovém festivalu roku začali tykat. Chodil jsem druhý den městem jako princ! A důvody k onomu obdivu trvají. Zrovna teď, když se letmo mezi ťukáním do klávesnice probírám jeho knihami a články, dokonce přišla další vlna zřejmě definitivně neodvolatelného respektu. A taky lásky. Nepochybně. Lásky. K té tak milé a ke všem otevřené bytosti. Ach, Lubomíre…
Foto archiv Petra Dorůžky
lubomir4

Přidat komentář