Když u nás druhdy vyšlo LP Bridge Over Troubled Water ze songu So Long, Frank Lloyd Wright se zdálo, že autor veškeré tvorby dua Simon a Garfunkel se světoznámým architektem trávil bohatýrské noci. Ale nikoli, Wright zemřel v Simonových sedmnácti a nikdy se nesetkali. Píseň byla Paulovým loučením s Artem a Wrighta do ní vrazil proto, že ho Garfunkel coby student architektury obdivoval. Vzpomněl jsem si na to, když nedávno v sedmdesáti osmi letech odešel John Eisler, jehož český otec bojoval proti Hitlerovi v britské armádě a vzal si Angličanku, proto to křestní jméno. Vybavila se mi totiž historka z půle 70. let, kdy jsem jako ještě mladý, a tedy trochu hloupý, při jednom větším vinárenském sezení vychvaloval impozantní obchoďák Kotva oproti chudšímu Máji. A dva z přítomných se o tom se mnou dali do řeči. Načež mě asi na půlhodinku vytáhli ven. Ale ne mi rozbít nos, nýbrž k nedalekému Máji, ztichlému za podzimní noci. A jali se mi ukazovat, jak je to stavba moderní, čistá, účelná, neokázalá atd. Musel jsem uznat, že na tom něco je, druhý den prolezl veškerá patra Máje, dal si kafe ve střešní, už neexistující restauraci, obhlížel dům ze všech úhlů a jezdil nahoru dolů po eskalátorech s jedinečným výhledem z boční prosklené stěny (to ještě k Máji samozřejmě nebyl nalepený jiný a mohutnější barák). Pointou příhody je, že jedním z oněch vykladačů byl právě Johnny, jak se mu říkalo. Spoluautor Máje a odchovanec legendárního libereckého studia SIAL. Proč si se mnou dal tu přesvědčovací práci, netuším. Snad ho to bavilo. Nebo měl potřebu zastat se i práce kolegů, Masáka a Rajniše.
Později Eisler odjel do USA, začal působit v prestižní newyorské kanceláři Richarda Meiera a většinou jako designér se podílel na mnoha realizacích po světě. Asi nejznámější z nich je skvělý římský kostel Dives in Misericordia, u kterého byla užita nová technologie „samočisticího betonu“, kterou po návratu do Prahy uplatnil i u tří ceněných domů stojících vedle rezidence amerického velvyslance v Bubenči. Těžko říct, proč se o Eislerovi v posledních pětatřiceti letech víc nemluvilo. Ale o domácí publicitu se evidentně moc nestaral. S vědomím, že „profesionálně obstál v zemi, kde se pěstuje architektura na nejvyšší úrovni“. Snad na jeho odkaz ale přece dojde. Mně zůstane v každém případě trvale v paměti, jak mi tenkrát na perštýnské křižovatce otevíral oči. A jak byl tehdy Máj skutečně moderní, čistý, účelný a neokázalý. Quadriem humpolácky nepokurvený. So long, Johnny Eisler. Ach jo.