Jestliže chce dnes někdo obstát mezi skladateli komorní hudby, musí se něčím odlišit od běžné konvence, měl by také pro svoji tvorbu zřejmě vytěžit to nejzajímavější, co skýtá dosavadní historie hudby. Jestliže posloucháme newyorčana Jasona Eckardta (ročník 1971) – a teď nemám na mysli pouze přítomné album –, je od prvního momentu zřejmé, že jde o naprosto svérázného a novátorského tvůrce, který už si vydobyl své osobité místo v soudobé „klasice“. Kritika hovoří o škole „nové komplexnosti“, pojmenování však není podstatné. Všemu něco předchází, a tak na počátku měl Eckardt v rukou kytaru, se kterou účinkoval v jazzových a metalových souborech, dokud neuslyšel díla jednoho z představitelů druhé vídeňské školy Antona Weberna (1883–1945, mimochodem nešťastnou náhodou zastřeleného americkým vojákem). Pochopil, že tudy vede jeho další hudební cesta. Webernovská inspirace v něm podle mého názoru doznívá podnes, je však od základu přetvořena k vlastnímu vyjádření.
Na svém kontě (mimo skladeb na dlouhé řadě kompilací) má dvě portrétní alba: Out of Chaos (Mode 137), kde měl hlavní slovo skladatelovi blízký Ensemble 21, a Undersong (Mode 234). Současné CD není náhodným souborem kompozic z let 2002 až 2008, je koncipováno jako celek, má svůj start, prokomponavanost a závěr, ačkoliv zdaleka není z jednoho kadlubu. Ale to by se příčilo Eckardtovu habitu: on sám je až paprskovitě rozmanitý, protikladný, nepřeveditelný na jednu rovnici.
Tak hned A way (tracing), energická exhibice pro sólové violoncello (Fred Sherry), je agresivní i vláčná, razantní i melodická, vzlíná okamžitě z tušených hloubek do hutné dynamičnosti, jde tedy o nástup, který dává najevo, že nepůjde o žádnou selanku. Což dosvědčuje následující skladba 16 pro amplifikovanou flétnu (Claire Chase) a smyčcové trio, opět naprosto nekonvenční, navíc už svým titulem brojící proti státní a společenské lži a klamání. Jde v tomto případě o šestnáct slov z projevu George Bushe z ledna 2003 o nukleárním nebezpečí od Saddama Husseina, ale Eckardt se i při dalších příležitostech zmiňuje o problému, zda umění může bojovat proti současné amorálnosti, potlačování lidských práv a podobně. Jeden čas, když se mu zazdálo, že v takových případech je role hudby příliš nicotná, uložil si dokonce distanci od skládání, ale pak pochopil, že i umělecká metafora může k ozdravění alespoň přispět, jinak by umění už dávno přestalo existovat. 16 se přímo zalyká ohledáváním komplikovaného souznění, vytváří sbíhavostí nesouběžných tónů ve zrychleném hudebním filmu novou totožnost, svištění nebo perkusivní hra na smyčcové nástroje podtíná melodii flétny, dokud nenarazí do nehmatatelné hudební zástěny, aby se vydala jiným směrem, nástroje váhavě přidávají tóny na miniváhy skladby, dokud vše nevyřeší vzájemná honitba. Aperture (pro flétnu, klarinet, housle, violu, cello a klavír) nás zaskočí přemety od smečí zvuků po trylkování, je emotivně neposedná i zahloubaně meditující, hned tu vypučí trsy tónů, aby je vystřídaly repliky jednotlivých zvukových stalagmitů, pod nimiž se posléze otevře punkva melodie. Ano, vévodí tu úsečnost, náznakovost, hybnost, je to kompozice těkavá, ale nikoli roztěkaná, její spád vede až do zvukového mrskutu, který však prostřídá poklidná tišina.
Závěrečná šestidílná The Distance (This) pro soprán (Tony Arnold) a deset instrumentalistů (International Contemporary Ensemble s dirigentem Stevenem Schickem) souvisí s někdejším setkáním s básnířkou Laurou Mullen, s níž si okamžitě umělecky padli do noty. Mullenina poezie je značně komplikovaná, ale právě proto souzní s Eckardt ovým směřováním, jeho orchestrální ztvárnění nesleduje plynule projev vokalistky, naopak ho ozvláštňuje zvukovými injekcemi, poryvy, prodlevami, je to spíše anti-podeznívání, které také namnoze uplatňuje jednotlivé nástroje oproti celistvému vtažení celého tělesa, řečeno srozumitelněji: těch deset muzikantů zde hraje jakési škatule škatule hejbejte se, vyměňují se a proměňují, nevystupují tedy jako orchestr – tím těžší úloha jak pro hráče, tak pro dirigenta. Vokalistka se vypravěčsky vlamuje do hudby, vypráví, s ostychem svěřuje své niterné myšlenky, jako by cosi zůstávalo tajemně skryto v závorkách (tak je tomu i v textu samotném). Tato disparátnost projev dramatizuje, ať je ve stádiu obvyklé sdělnosti či pianisima, a setrvává na této několikeré rovině až do tenounkého odcházení.
Kdo má rád nečekanost, nehledanost, nekonformnost, na albu Undersong to vše najde. Navíc s perfektními výkony interpretů, kteří realizovali zmíněnou těkavost do konečného tvaru.
Mode records 2011, 63:34