Album měsíce: Bob Dylan/Rough & Rowdy Ways

Columbia Records, 2020, 70:33

Je třeba říci, že takovéto album mohl Dylan nahrát se zcela chladnou hlavou, v duchu svých prohlášení I have my Bob Dylan mask on či I’m only Bob Dylan when I have to be. Poklidné, s vycizelovanými aranžemi, poznamenanými studiem sinatrovského materiálu, s řetězci jmen a citátů a s obálkou, v níž bychom očekávali spíše Toma Waitse. V rafinovaném kontrastu k předcházející Tempest, která byla příkladně pestrou kolekcí, plyne nové album jako bezbřehý proud úvah, morbidních nápadů i čiré nostalgie.

Až několikerý poslech přesvědčí, že jsou to opravdu samostatné písně, byť si je lze jen těžko představit v koncertním provedení či dokonce v nějaké coververzi – nejspíše snad I’ve Made Up My Mind To Give Myself To You.

Proud zaměnitelných písní je dosti účelově rozčleněn třemi říznými, rovněž vcelku zaměnitelnými blues. Celistvosti alba byla zjevně věnována zvýšená pozornost, jak dokládá (technicky zbytečné) vydání závěrečné skladby Murder Most Foul na samostatném disku – album nemůže mít dva konce a již předcházející Key West (Philosopher Pirate) je uzavírá naprosto skvěle.

Řetězec jmen Anny Frankové, Indiana Jonese a Rolling Stones již vzbudil notný rozruch, ale jestliže kdysi Einstein převlečený za Robina Hooda nebo Ezra Pound zápasící s T. S. Eliotem přinášeli humor a napětí, zde uváděné shluky jmen poukazují jen na rozpad jakéhokoliv hodnotového systému. Robert A. Zimmerman, který by údajně – kdyby tedy nebyl Bobem Dylanem – chtěl být učitelem historie a teologie, dobře ví, že každé takto vržené jméno vyvolá zájem posluchačů (neznali bychom bez něj ani Woodyho Guthrieho). V nedávném rozhovoru poukazuje na hrozivou ztrátu dějinné paměti. Mladí lidé „nemají žádnou minulost, takže vědí jen to, co vidí a slyší, a uvěří pak čemukoliv. Za dvacet třicet let budou v čele.“ Kolik z nich porozumí, co znamená sednout si pod pódium v Altamontu?

Snad tedy proto je tu tolik jmen umělců, politiků, vojevůdců, snad proto je uvnitř foto Jimmieho Rodgerse a rodiny Carterovy, klíčových postav americké hudby, pořízená 11. června 1931 na ulici v Louisvillu. Jakékoliv údaje ovšem chybějí a je na posluchači, aby si sám propojil Rodgersovu fotku s jednou jeho písničkou a pokračoval dále až k názvu Dylanova nového alba. V tomto směru bude album nepochybně úspěšné a bluesman Jimmy Reed získá díky písničce Goodbye Jimmy Reed zase pár nových posluchačů.

Jakkoliv je Rough & Rowdy Ways vítáno jako tvůrčí triumf, nelze nevnímat, že kromě nezvykle podmanivé nálady nepřináší nic nového. Jsou zde ovšem momenty, jakých bychom si přáli i více: smělé myšlenky, že Žukov a Patton připravili cestu Elvisi Presleymu, jemné nárazy mořského příboje evokované rytmem zmíněné Key West (Philosopher Pirate) či obrat „potřebuji tě, jako moje hlava potřebuje oprátku“. Zůstává ovšem otázkou, které z četných banalit a floskulí zde má Dylan pod kontrolou a které již nikoliv. Je ale jen na nás, abychom na Rough & Rowdy Ways rozpoznali momenty, kdy starý pán již tak docela nežertuje. 

 

 

Je třeba říci, že takovéto . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář