ALICIA LÁZARO: There Is No End To Anything Round

Španělská skladatelka a vokalistka Alicia Lázaro, žijící ve Švédsku, vstupuje debutem There Is No End To Anything Round na pomezí neoklasiky, komorního art popu a nenápadné, jemně rozostřené elektroniky. Už z anotací k desce je zřejmé, že nejde o nahrávku stavěnou na jednotlivých „písních“, ale spíš o souvislý, kruhově se vracející tok obrazů, emocí a proměn. Album je inspirováno mýty věčného návratu a od začátku do konce působí jako rituál přecházející od touhy, modlitby a ztráty až k přijetí a lásce. Lázaro staví hudbu především na vlastním hlase, místy rozšířeném až do sborové podoby, například v závěrečné The Song Of The Sea [love]. Ten není jen nositelem textu, ale i dalším nástrojem, který se vplétá do komorních aranží s violou, kontrabasem, flétnou, klarinetem či hostující trubkou Arveho Henriksena ve skladbě Love, How Long Will You Wait Ever To Land? [longing]. Výsledkem není ani čistý ambient, ani klasická písničkářská forma v hispánském duchu, ale cosi mezi komorní suitou s několika intenzivními vpády (viz až free jazzově působící Nocturno [surrender]) a snovou zvukovou instalací. Významnou roli přitom hraje i prostor. Album bylo od počátku koncipováno jako zvukové prostředí, které má posluchače obklopit, nikoli jen doprovázet. Není divu, že křest desky byl autorkou pojat jako multimediální zážitek na pomezí koncertu, divadla a instalace. Silnou stránkou alba je jeho schopnost držet pohromadě velmi křehký materiál. Lyrické motivy vody, světla, noční oblohy, moře nebo modlitby se vracejí v různých podobách a vytvářejí dojem vnitřně propojeného světa. Místy sice hrozí, že se nahrávka uzavře do vlastní vznešené obraznosti a posluchači nabídne spíš kontemplaci než pevnější opěrný bod, ale právě v tom je její zvláštní síla. Lázaro neusiluje o efektní vrcholy, nýbrž o pomalé ponoření. A pokud na její tempo přistoupíte, odmění se vám deska soustředěným, tichým a zároveň velmi netuctovým zážitkem.