Dlouho očekávaná událost – koncert dvou zásadních veličin laptopové scény se konala v prostorách Archy+. Carsten Nicolai, známý jako Ava Noto, a Christian Fennesz se pokusili oživit ducha nedávno zesnulé legendy elektronické avantgardy, klavíristy Ryuchiho Sakamota, jemuž byla věnována hodinová skladba Continuum v rámci multižánrového festivalu Prague Sounds. Fennesz na sebe strhl pozornost svým přelomovým albem Endless Summer z roku 2001, které přineslo na svou dobu ojedinělou syntézu kytarového zvuku a glitch ambientu. Ava Noto proslul svou sérií alb electro minimalu pod názvem Xerrox vol 1.–4., vydanou v letech 2007–20, nebo spoluprací s Blixou Bargeldem. V Arše šlo o jejich společnou poctu Sakamotově celoživotnímu dílu, jež čítá desítky sólových alb a filmových soudtracků (Little Buddha, Revenant), kterou ukončila zákeřná rakovina v jeho jednasedmdesáti letech. Oba s ním v minulosti spolupracovali na různých nahrávkách i live vystoupeních. Oba se k němu vztahují jako ke svému příteli, tak i jako inspirátorovi jejich tvorby.
Archa+, jak se dalo předpokládat, praskala ve švech, a tak sehnat valné místo a netlačit se v davu bylo poměrně náročné, ne-li nemožné. Kompletní scénu připomínající jakousi designovou kancelář vesmírné lodi blízké budoucnosti mohl přehlédnout jen ten, kdo si obstaral místo na balkóně. Hudební produkci střídala Fenneszova emotivně rozostřená kytara a kvantově přesný analytický chlad Alva Notova zvukového rejstříku. Nešlo však o lítý souboj hudebních titánů, ale spíš o kontinuální synergii dvou svébytných autorských veličin, které elektronickou hudbu, respektive ambient vnímají sice každý po svém, přesto je spojuje několik styčných bodů, vlastních i Sakamotovi. Rádi vytvářejí minimalismus, kterým dosahují maximálního účinku, čehož se skvěle ozvučené Arše dostalo plnými doušky.
Trochu zklamáním pro mě však byla širokoúhlá vizualizace, která slibovala neopakovatelný zážitek. Šlo o škálu geometrických struktur a horizontálních křivek. Nicméně v době AI bych očekával přeci jen sofistikovanější či interaktivnější produkci. Vizuály připomínaly spíš generativní obrazce z audio přehrávačů nultých let, i když v poněkud složitějším provedení. Je jasné, že i zde chtěli oba protagonisté dosáhnout minimem maxima, nicméně Fenneszovy první koncerty u nás v nultých letech (Archa, NOD byly přeci jen organičtější a emotivněji laděné). Tentokrát hrály prim spíš Alva Notova algoritmická střídmost a matematická rozvaha.
Archa zažila slušně pulsující sound art, připomínající zlaté časy experimentální elektroniky po přelomu milénia, pánové však nepřišli s něčím v zásadě inovativním, co bychom od nich už neslyšeli. O to ale v poctě Sakamotovi asi ani nešlo. Zvukový pomník hudební legendě to byl důstojný.