Dánský ambientní autor Mathias Hammerstrøm prezentující svou hudbu pod přezdívkou Amphior se po třech letech vrací s novou porcí muziky na tematickém labelu Glacial Movements. I tentokrát je Mathiasova hudba plná „ledového praskání“, které je tentokrát více zahaleno do mlhy. Amphior se po letech vrátil ke klavíru. Nástroji, se kterým ho pojí řada vzpomínek na mládí. A právě zcela vědomé natahování pomalu mizících inspirací z ne tak vzdálené minulosti je středobodem desky nazvané česky „Mízení“. Základem krátkých, často radikálně na konci ustřižených kompozic je klavírní melodická smyčka, kterou následně dánský autor pomalu obrábí pomocí celé kaskády kytarových pedálů i jiných kouzelných krabiček. Jednou je zanoří do tlumených dek, jindy naopak přepálí expozici původního materiálu až do nepříjemně, industriálně zkreslených poloh. Hammerstrøm není černobílý. Často něžnou polohu à la William Basinski mění až do hutných, nehostinných zvukových krajin, které mohou připomenout rukopis jiného „ledového muže“ Thomase Könera, a zase nazpátek. Jindy se po celou dobu kompozice drží na začátku nastolené atmosféry. Vedle tématu nevyhnutelného zániku a zapomnění se autor přiznává i ke zcela vědomému eskapismu do dob, kdy sám netrpěl úzkostmi, které ho v současné době provázejí. Zvukovou osobní archeologii je poté možné brát za jistou formou autoterapie, kdy se posluchač stává němým účastníkem téhož. Podobné zvukové pohlednice už dříve vyvolával z archivu francouzský projekt Les Joyaux De La Princesse, který se soustředil na co nejplastičtější přiblížení určitých historických okamžiků, do svého mládí se nořili se svou hudbou i Christian Fennesz nebo Tim Hecker. Amphior kombinací autorských klavírních vzpomínek, z nichž některé mají čistě melancholickou podobu, jindy na nás vyrukují s až nečekaně euforickou atmosférou, nás odvrací od současnosti, která může běžnému smrtelníku navodit stavy úzkosti. Až mě překvapilo, jak rád jsem se ve světě desky Disappearing opakovaně ztrácel.