ANADOL & MARIE KLOCK: Manivelles

Druhé společné album turecké skladatelky Gözen Atily alias Anadol a francouzské hudebnice Marie Klock nevznikalo v tak bezprostředním tvůrčím víru jako dva roky starý debut La grande accumulation. Tentokrát se do něj propsalo delší přátelství, tvůrčí blok i dubnové zemětřesení v Istanbulu, po němž obě autorky strávily den v bezpečí parku nad čajem. Otřes paradoxně uvolnil Klockin hlas a pomohl desce najít téma: velké katastrofy se tu zrcadlí v drobných soukromých pohromách. Manivelles, tedy „kliky“, lze chápat jako obraz tvůrčího mechanismu, poháněného třením protikladů. Klock střídá znavený zpěv s věcným přednesem, zatímco Anadol pod jejími francouzskými texty skládá křivolaký svět obstarožních rytmických podkladů, varhan, analogových syntezátorů a elektrického piana Hohner Pianet. V pařížských a istanbulských studiích do něj pronikly i mechanické zvuky nástrojů, bučení ze zvukových knihoven či odstředivka na salát proměněná v dron. Výsledek ale nepůsobí jako kabinet kuriozit. Rozvrzané detaily drží pohromadě melodická lehkost a cit pro nepatrně vychýlený pop, připomínající Aksak Maboul, Antenu či The Space Lady. V Magnitude 6.3 se úzkost rozlévá mezi auta na mostě přes Bospor, zatímco skoro roztomilý doprovod zpochybňuje vážnost vypravěččina strachu. Ukolébavka Henri, věnovaná dědečkovi, naopak nechává opakovanou německou frázi vystoupit z jemného synth-folku jako vzpomínku, která už nepotřebuje vysvětlení. Od stísněné písňové miniatury se album postupně otevírá: Les histoires véritables de Gözen et Marie vyplouvá do kosmické plavby se soprán saxofonem, a předposlední položka Sans toi se téměř rozpadá do prázdného prostoru. Vyústěním je Symposium, pětiminutová karikatura sebejistého komentátora, v níž se řeč tříští a zrychluje nad temným psychedelickým náporem. Právě zde se z důmyslně neohrabané hudby stává očistný výbuch. Manivelles připomíná ručně poháněný stroj: vrže, zadrhává se a vyrábí poezii z pohybu, který by jinde působil jako porucha.