Newyorská skupina And The Wiremen představí na koncertě v rámci festivalu Alternativa svoje zbrusu nové EP Send Me Low, které vychází krátce před jejich evropským turné. And The Wiremen ve své hudbě velmi elegantně mísí latinu, šanson, folk nebo jazz, ozvěny Toma Waitse nebo Captaina Beefhearta jsou také snadno rozeznatelné. Bezejmenné debutové album vydala skupina v roce 2010, podle slov kytaristy a zpěváka LYNNA WRIGHTA jde ale pořád o poměrně novou kapelu, která netráví moc času propagací sama sebe a navíc vlastně ani moc nechce. Lynna Wrighta můžete znát z českých koncertních pódií coby člena přece jen známějších Bee and Flower. O nových plánech skupiny, New Yorku, který už není, jaký býval dříve, a také o crowdfundingových kampaních se rozpovídal právě on.
Představ nám trochu And The Wiremen. Na internetu se o vás nedá najít moc informací a v České republice jste téměř neznámí…
Hrajeme už několik let, ale v podstatě jsme pořád poměrně novou kapelou. Donedávna jsme hráli, jenom když jsme měli chuť, a vlastně jsme vůbec neřešili nějakou vlastní propagaci. Ze začátku jsme hráli hodně instrumentální hudby a také hodně improvizovali. Můj původní plán byl postavit novou kapelu, která by dokázala obsáhnout aspekty celé hudební škály, kterou jsem kdy hrál a kterou mám rád. Tedy minimalismus Bee and Flower, prvky jihoamerické hudby, špetku Waitsova přístupu k jazzu a mnoho dalšího. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se dal dohromady se starými přáteli – Jonem Petrowem z Bee and Flower, Paul Watsonem ze Sparklehorse a Tony Maguirem z Pere Ubu. Se všemi jsem už předtím hrál, známe se velice dobře a dokážeme si vyhovět. Ale sestava And The Wiremen vlastně není nikdy úplně uzavřená, všichni mají spoustu aktivit a když si někdo chce s námi zahrát, tak ho velice rádi přivítáme. Okruh spolupracovníků je docela široký.
Toho jsem si všiml, And The Wiremen absorbují různé hudebníky velmi přirozeně a samozřejmě. Ale ty a Paul Watson jste tvrdé jádro kapely, že? Proč vlastně nehrajete v Evropě živě ve větší sestavě? Na vině je ropočet?
Přesně tak, já a Paul jsme základ. Ale máme čtyři nebo pět dalších spolupracovníků v New Yorku a několik dalších v Berlíně. Jak jsem říkal, všichni jsou velice zaneprázdnění a navíc mají spoustu jiných uměleckých zájmů, nejenom hudbu. Hodně se to řídí podle toho, kdo kdy může, což je vlastně velice prospěšné. Samozřejmě, že peníze jsou velký problém, cestování stojí spoustu peněz. Kdybychom měli možnost většího rozpočtu, tak klidně hrajeme v sedmičlenné sestavě, ale to jednoduše není možné. Tak jsme naši hudbu přizpůsobili různým sestavám a jejich možnostem a ve výsledku je to vlastně o mnoho zajímavější, než hrát každý večer to samé s těmi samými lidmi, týden co týden.
Tomu se dá rozumět. Kdo s vámi tedy přijede na Alternativu?
Kromě mě a Paula Watsona s námi bude hrát ještě Simon Goff z Bee and Flower na housle.
And The Wiremen jsou podle mě jednou ze skupin, na kterých je jednoznačně poznat, že jsou z New Yorku. Dovedeš si představit, že byste sídlili někde jinde? Nakolik je pro vás tohle město určující?
Pro mě je tohle docela těžké říct. Myslím, že představujeme New York, který vlastně už není, jde o nějaké imaginární místo ve městě, kde zbylo cosi z naší umělecké komunity. Ano, jsme z New Yorku, ale já nejsem nostalgický a rozhodně nechci říkat, že naše hudba pochází z nějakého jiného času. Narodil jsem se na Jihu, žil v New Orleansu a než jsem se přestěhoval sem, tak jsem se stále vracel do Mexico City. V New Yorku bydlím vlastně jenom pár let. Hodně skladeb také vychází z mé představy o Jihu, který asi nikdy neexistoval, je jen odvozen z mých představ z dětství – zapomenutá místa, kultura, která má svoje kořeny v porážce, ve ztrátě.
Rozumím, měl jsem na mysli spíš náladu a atmosféru, než něco konkrétního. Jednoduše mi And The Wiremen hodně evokují náladu barů ve starších filmech Martina Scorseseho, náladu krátce po zavírací hodině, kdy je vlastně konec, ale hosté tomu ještě jakoby nevěří. Mohli byste být barovou kapelou?
Jak se to vezme, tenhle termín ve Státech znamená něco trochu jiného, většinou se spíš myslí rocková kapela, která hraje špatné verze písní, které napsal někdo jiný, pro netečné publikum plné blábolících bláznů. To nemá nic společného s námi a vlastně asi ani s tím, co máš na mysli. Ale poměrně přesný obraz by mohl být jazzová kapela nebo opilý pianista z baru nad ránem ve filmech Johna Cassavetese nebo raných dílech právě Martina Scorseseho. Takže vlastně ano. Tohle byla éra antihrdinů v americkém filmu a to vlastně přesně sedí na naše písně, které jinak nemají s barovou kapelou nic společného. Kdybychom jí byli, tak snad leda v nějakém surrealistickém filmu noir.
Vlastně nějakou podobnou kapelu jsem měl právě na mysli. Hodně snadno rozeznatelné jsou u And The Wiremen také latinskoamerické vlivy. A to nejen díky občasnému použití španělštiny, ale hlavně hudebně. Občas se ozve cumbia, hodně je cítit vliv celého hnutí tropicália a třeba i Talking Heads. Kde se ve vás ta latino nálada vzala?
To je jednoduché, tuhle hudbu slyšíš všude kolem sebe, v celém městě.S Jonem a Tonym jsme hráli rok nebo dva před založením And The Wiremen v desetičlenné afro-kolumbijské skupině a jejich perkusionista mě naučil spoustu kolumbijských a brazilských beatů, které používám jako základ pro melodie And The Wiremen. Talking Heads asi nejsou ten úplně správný příklad, raději bych zmínil Arto Lindsaye nebo Briana Ena a možná i Marka Ribota. Zatímco David Byrne by klidně mohl napsat brazilské album, já bych naopak vzal brazilský rytmus a podle něj napsal píseň, která nebude mít s brazilskou hudbou vlastně vůbec nic společného.
Tak to vypadá, že se stejně pořád točíme kolem New Yorku. And The Wiremen jsou ze stejného okruhu jako třeba Botanica nebo Bee and Flower, Můžeme mluvit o nějaké scéně? Nebo jde jen o lidi na podobné vlně, z jejichž hudby vychází právě proto (nebo úplně náhodně) vlastně docela podobný pocit?
Na počátku roku 2000 bylo docela hodně kapel v Brooklynu, které byly soustředěné do jakési scény, i když jsme všichni zněli úplně jinak. Byl jsem členem Bee and Flower v prvních pár letech jejich existence a vrátil jsem se k nim vlastně až na poslední album a turné. Když Paul Watson odešel ze Sparklehorse, začal hrát ve skupině Blasco Balroom mj. s bubeníkem Interpol, kteří hráli občas koncerty s Bee and Flower. Tam jsme se vlastně potkali. Botanica hrála také hodně koncertů s Bee and Flower, Paul Wallfisch mě později najal, abych hrál na albu, které on produkoval a také uspořádal celkem hodně koncertů And The Wiremen v rámci své klubové noci Small Beast, díky tomu jsme stále v kontaktu a určitě budeme pracovat společně, když bude příležitost. Ostatně on je jedním z hudebníků, kteří hrají hudbu k tanečnímu představení Construct, které se bude promítat také na festivalu Alternativa. A Paul Watson zase hraje s ním a s Little Annie na jejich koncertech v Čechách asi měsíc před festivalem. Je to taková malá incestní komunita.
Jaké vlastně byly ty newyorské večírky Small Beast?
To byly noci, kde bylo vlastně možné všechno. Mohl sis zahrát pár skladeb s akustickou kytarou a pak se přidat klidně ke dvěma nebo třem dalším kapelám, bylo to čistě na tobě. Každý večer byl vždy velmi eklektický, dalo se tam dělat všechno to, co si člověk nedovolil nikde jinde. Undergroundové legendy tam zkoušely svoje nové písně, transvestité oblečení jako Betty Davis zpívali ukolébavky v ruštině, zatímco někdo žongloval s plnými sklenicemi. Prostě cokoliv tě napadne. Vždycky byl někdo hodně opilý, vždycky se končilo pozdě. To jsou přesně ty vzpomínky na New York, který už dnes není. Klobouk dolů před Paulem, že to všechno dokázal udržet pohromadě.
Součástí festivalu Alternativa je také projekce dokumentárního snímku Construct, ke kterému jsi napsal hudbu. Jak vlastně vzniká hudba k tanečnímu představení, musí to být přece jen trochu jiná práce než pro film. Nebo ne?
Ten film je vlastně kompletním záznamem stejnojmenného tanečního představení, tudíž v tomhle případě je hudba k představení zároveň soundtrackem k filmu. Obecně je pro mě vlastně mnohem svobodnější pracovat na hudbě pro taneční divadlo. Mohu pracovat více s čistým zvukem, nejenom s tradičním hudebním doprovodem, skládat daleko více experimentálně. Hudba pro Construct je vlastně koncipovaná pro živou kapelu, jejíž hudba se přirozeně mísí s reálnými zvuky z pódia. Filmaři mají často tendence očekávat nějaký konkrétní přístup, tedy pokud to nejsou opravdu kreativní režiséři. Často chtějí něco, co slyšeli v jiném filmu, nebo něco, co by mělo divákovi navodit pocit, který mu nedokázali vnuknout oni. Protože svoji práci třeba nedělají dobře. Tohle je mnohem svobodnější záležitost.
Nedávno jste uzavřeli první crowdfundingovou akci skupiny, vybírali jste na nové EP. Jak jste vlastně s touto akcí spokojeni, stihne se to všechno?
Vybrali jsme peníze a mohli tak dokončit a vylisovat desku, tudíž je všechno v pořádku a naši fanoušci se na EP mohou těšit. Osobně bych preferoval financování prostřednictvím nějakého grantu, ale nenašli jsme ten pravý pro tento projekt a sami jsme nebyli schopni sehnat potřebnou částku.
Co vlastně říkáš na podobné aktivity obecně? Poslední dobou mi přijde, že je toho vlastně strašně moc a že se upřímně trochu vytrácí to tajemství, že ta která skupina chystá něco nového. Byť je jasné že spousta desek by bez podpory fanoušků vůbec nevyšla…
Myslím že crowdfunding je v tomto okamžiku nejlepší volbou pro ty umělce, kteří nemají jinou možnost jak získat peníze na svůj nový projekt; pro ty, kteří si dosud nebyli schopni svojí tvorbou vydělat dostatek prostředků na to, aby byli soběstační. Předpokládám, že tím tajemstvím máš na mysli vlastně dobu výroby, respektive to zjištění, že se chystá něco nového, že ten který umělec pracuje na novém albu, tedy vlastně očekávání. Nejsem si jist, jestli to má něco společného s uměním, spíše s nějakou vnitřní situací nebo fungováním podniku, kterému se tak úplně nedaří. Nemyslím, že je to v tomto případě tak podstatné. Lidé nebudou kupovat tolik desek co dříve, náklady jsou mnohem nižší, než byly v minulosti. Pracující umělci mají nyní mnohem méně možností, pokud jde o financování jejich děl a projektů. I proto bude crowdfunding čas od času naprosto nezbytný. Co mi ovšem ale hodně vadí je to, když podobný koncept využívají lidé, kteří v minulosti vydělali stovky tisíc ne-li milióny dolarů a teď najednou žádají svoje fanoušky aby jim přispěli na nové projekty. Tihle lidé peníze skutečně mají. Zrovna nedávno třeba vypsal crowdfundingovou kampaň známý a úspěšný režisér Spike Lee. To je podle mého názoru naprostý nesmysl.
Co přinese nejbližší budoucnost, na čem teď pracuješ? Můžeme se těšit příští rok na další album And The Wiremen? Chystá se něco nového u Bee and Flower?
And The Wiremen budou vlastně v týdnu před koncertem v Praze nahrávat v Berlíně živé album, ve stejném složení v jakém pak vystoupí na festivalu Alternativa. Postavíme studio v bytě jednoho našeho kamaráda a budeme nahrávat tři večery za sebou. Každý koncert bude tak pro třicet až čtyřicet lidí, ty nejlepší kusy z každého představení vydáme digitálně začátkem příštího roku. Chystá se také úplně nový singl, který bychom chtěli natočit pro změnu zase v rozšířené sestavě. A konečně pravděpodobně na přelomu února a března se chceme zase vrátit do Evropy. Bee and Flower zatím nechystají nic, ale spolu s Danou Schechter (frontmanka Bee and Flower) jsme založili novou kapelu, ve které také hraje Pete Simonelli (Enablers), Algis Kyzis (někdejší člen Swans, Foetus a kolega Lydie Lunch z projektu Retrovirus) a bubeník Vincent Signorelli (nyní Unsane, dříve například Swans nebo Foetus). Nahrávat album bychom měli na jaře příštího roku. Ve hře je také několik dalších tanečních představení. Uvidíme, co z toho všeho dopadne.
Říká se, že tě v brzké budoucnosti dokonce uslyšíme také na debutové desce jedné české kapely, je to tak?
Měl bych hrát na albu nové kapely ze Šumperka, na jejíž jméno si právě teď nemohu vzpomenout (jde o The Finally – pozn. aut.). Ale ještě pořád mi neposlali ty skladby, tak vlastně vůbec nevím, jestli se to uskuteční. Uvidíme…