Anna Calvi: Feminismus bez agrese

Jaké zajímavé rockerky solitérky zrodila hudební scéna v první dekádě nového milénia? Moc jich nenapočítáme. Není tedy divu, že když se na obzoru zjevila Anna Calvi, bývalá frontwomanka Cheap Hotel, strhlo se okolo sličné kytaristky hotové šílenství. Nominace na nováčka roku 2011 časopisu Uncut i slovutné BBC se nezískává jen tak, a zahrát si před Brianem Enem nebo Nickem Cavem a jeho Grinderman se také nepoštěstí jen tak někomu. A to byl teprve začátek celého příběhu. 

 

Debutový singl Jezebel, suverénní předělávka hitu, který nejvíce proslavila Edith Piaf ve francouzské verzi s textem Charlese Aznavoura, jasně naznačila, co od milovnice hudby Djanga Reinhardta, Davida Bowieho, Clauda Debussyho nebo Ennia Morriconeho můžeme očekávat – pravověrný rock’n’roll s výraznými divadelními prvky. Eponymní debut zní jak pokračování soundtracku k filmu Pulp Fiction a mariachi kohoutí čepýření spolu s šansonovým hraním na tajemno. Jednou hlas londýnské rodačky připomene gotickou bohyni Siouxsie Sioux, podruhé, v klidnějších pasážích smyčce přivanou vzpomínky na Tindersticks, jindy zrychlí v duchu multiinstrumentalisty Patricka Wolfa, počtvrté je podobnost k hudbě Nicka Cavea více než tušená.

Než budeme pokračovat ve famózních výčtech úspěchů letos osmatřicetileté Angličanky, pojďme odkrýt kořeny rockově feminní exploze. I dětství ve vyrovnané, zabezpečené rodině může přinést řadu dramat. Vývojovou kyčelní dysplazií neboli špatně vyvinutou kyčelní jamkou trpí pět procent novorozenců. Především dívek. Anna v této skupině patřila mezi ty více postižené, kteří se nevyhnuli operačním zákrokům a dlouhodobým pobytům v nemocnici. „Od mládí jsem si i díky této rané zkušenosti vytvořila svůj vlastní svět, do kterého jsem často utíkala. Tak jsem si brzy našla těsný vztah k hudbě. Byla pro mne únikovou branou z reálného světa, do toho lepšího, mého,“ vzpomínala Anna po vydání debutu pro britský The Daily Telegraph. Že za touto osamělostí bude ještě něco více, jsme se měli dozvědět až později.

 

Lásku k hudbě v malé Anně podporovali oba rodiče, povoláním terapeuti, doma pak amatérští muzikanti. V šesti letech přišly první hodiny houslí, v osmi pak kytary. Ta se stala posléze hlavním vyjadřovacím prostředkem dospívajícího děvčete. „Nenáviděla jsem svůj hlas. Ještě před pěti roky jsem si nedokázala představit, že bych se vokálně projevovala na veřejnosti. Vždyť z toho důvodu jsem si nezpívala ani ve sprše. Jediné místo, kde jsem odhodila stud, byl můj vlastní pokoj, kde jsem pod zámkem doprovázela své hrdinky – Ninu Simone nebo Edith Piaf.“

Hudební hrdinové i díky otevřenosti rodičů pocházeli z širokého spektra interpretů. Od Messiaena, Ravela a Debussyho, přes Djanga Reinhardta a Jimiho Hedrixe až po interprety flamenka nebo indického virtuóza na sitár Raviho Shankara. „Jako teenagerka jsem byla absolutním hipíkem uchváceným zvukem tohoto nástroje,“ se smíchem přiznávala Calvi. Navíc rodiče na dítěti zkoušeli svou schopnost hypnózy. „Hodně mě tyto stavy fascinovaly, ale nakonec přeci jen zvítězila hudba,“ vysvětlila pro The Daily Telegraph Anna. Na Southamptonské univerzitě se stala v roce 2003 bakalářem hry na housle a kytaru, chvíli koketovala s drahou filmové skladatelky (což se jí bude v budoucnu hodit), aby nakonec zvítězila touha po kariéře rockové písničkářky.

Jak si ale na začátek kariéry vydělat nějaký peníz? Anna to zkoušela všelijak. Jako učitelka hry na kytaru, dokonce i jako prodavačka v hračkářství („odtud jsem byla vyhozena, protože jsem nebyla schopna nafouknout dětem balónek“) a vedle toho zakládala jednu kapelu za druhou. Se čtveřicí Cheap Hotel došlo dokonce k vydání singlu, hlavní průlom přišel až když k sobě postavila multiinstrumentalistu Mallyho Harpaze a bubeníka Daniela Maiden-Wooda. Soukolí zapadlo do sebe a věci se začali hýbat kupředu raketovým tempem.

Před dekádou, v roce 2009, stačilo jen pár koncertů, aby se o nadějné zpěvačce, kytaristce a skladatelce dozvěděl jak šéf vydavatelství Domino Records Laurence Bell, tak Brian Eno, který pár dní po jednom z jejích koncertů prohlásil v rozhovoru pro rozhlasovou stanici BBC 6 Music, že „Anna je to nejzajímavější od dob Patti Smith.“ Silná slova, není-liž pravda? Na druhou stranu, od dob PJ Harvey na britské scéně chyběl v rockové hudbě sebevědomý ženský prvek jako sůl. Anna se objevila ve správnou dobu na správném místě. K ruce vyfasovala dlouhodobého spolupracovníka PJ Harvey Roba Ellise a kry se znovu pohnuly tím správným směrem.

Anna Calvi jako nováček Domino Records byla vhozena do koncertního kolotoče jako předkapela slavnějších kolegů z labelu. Tak se prezentovala na koncertech Arctic Monkeys a Interpol. Když napsala Nicku Caveovi, jestli by neměl zájem mít její kapelu za předskokana projektu Grinderman, slovutný Australan neváhal ani minutu. Není divu, vždyť Anna vlastně nenápadně recykluje základní rockový archetyp výrazné osobnosti, která strhne svým výrazným projevem i expresivní hrou na nástroj. Ke zpěvačce se začaly hrnout nejen nominace za různé výroční ceny od BRIT Awards až Mercury Music Prize (nakonec získala jen cenu showcase Eurosonic festivalu), ale i z módní oblasti. Pro vizuálně přitažlivou ženu připravovala koncertní kostým na americkou část turné Gucci návrhářka Frida Giannini, nedávno zesnulý návrhářský guru Karl Lagerfeld ji nejen s oblibou fotografoval, ale prohlásil o ní, že je současnou obdobou Andyho Warhola – androgynní figurou, která poutá automaticky pozornost. „Byla jsem požádána, abych na jedné přehlídce seděla v přední řadě. Přetrpěla jsem ji, necítila jsem se zde příjemně. Radši zůstanu mimo pozornost reflektorů, jen abych se mohla soustředit na svou hudební kariéru,“ líčí další životní křižovatku Anna Calvi.

 

Ale zpátky k muzice. Eponymní debut pojednával o lásce, smilstvu a démonech. Popisoval vnitřní pnutí, která jsou mimo naši kontrolu a můžou nás zcela pohltit, zkoumal intimitu, vášeň a osamělost. Druhé album One Breath bylo oproti tomu hotové za šest týdnů a produkce se tentokrát ujal John Congleton. Podle Anniných slov je druhá deska ještě osobnější, zpěvačka hovoří o zápolení s nevratnou změnou, v náznacích odkazuje na ztrátu v rodině. Jeden dech z názvu alba pak prý popisuje okamžik těsně předtím, než se člověk otevře, stejně děsivý jako plný naděje.

Všechny pocity jsou na druhé desce zesíleny. Jak ty pozitivní, tak negativní a deska je smýkána silou tajfunu ode zdi ke zdi. Od hlasitých, kytarově disonantních kousků, až po tiché dialogy dvou nástrojů nebo dokonce pouze sólo vokál zpěvačky. Autorka je pouze pevnější v kramflících a americký producent útěkům všemi směry vysloveně přeje. Zdálo se, že na nový příval muziky nebudeme muset po absolvování povinného turné čekat dlouho. Opak ale byl pravdou. Další desky jsme se dočkali až za dlouhých pět let.

Tak úplné ticho ale ze strany Angličanky nebylo. Rok po vydání One Breath vydala Anna EP Strange Weather. Naplnila ho spolu s hostujícím Davidem Byrnem pěti předělávkami napříč žánry. Od minimalistických rockerů Suicide, přes popového elegána Davida Bowieho až k urban moderně FKA Twigs. Zahostovala si na deskách Noah And The Whale, Marianne Faithfull a The Invisible. Když zemřel David Bowie, zhostila se úchvatným způsobem spolu s kytaristou Jherekem Bischoffem reinterpretace singlové fresky poslední desky Blackstar. A vedle toho napsala na motivy krátké povídky E. T. A. Hoffmanna operu The Sandman, která byla uvedena v premiéře 3. května 2017 na Ruhrfestspiele Festivalu v německém Recklinghausenu.

Už předchozí album bylo klasifikováno jako feministické. „Rozhodně to neznamená nenávist k mužům, není v tom ani trochu agrese. Feminismus pro mě jednoduše znamená spojení mezi mužem a ženou a není mi úplně jasné, proč mají lidé pořád potřebu význam tohoto slova měnit,“ osvětlovala svou tehdejší pozici Anna v rozhovoru pro Radio Wave. S rozchodem, přestěhováním do Štrasburku a novou deskou šla autorka tematicky zase dále. A hlouběji odkryla důležité aspekty svého osobního života. Loňský Valentýn byl Annin coming out, kdy se na svém Instagramu pochlubila svou přítelkyní.

Její orientace se ihned stala tím, co se v rámci desky Hunter probíralo nejvíce. Vedle toho zapadla řada dalších významných momentů. Například natáčení ve Konk studiích Raye Daviese z The Kinks, spolupráce s producentem Nickem Launayem, který spolu s Adrianem Utleyem z Portishead a Martynem P. Caseym z The Bad Seeds posunuly sound Anny Calvi do nových končin. Kytara ve Swimming Pool náhle zní jako harfa, hned několika písněmi proplují smyčce a klávesy, které jakoby roztahují písničky do větších prostor. Ano, Anna už není ten rockový blesk, který uhranul scénu na začátku její kariéry, od toho tu máme mladší kolegyně jako Speedy Ortiz, Goat Girl nebo Pom Poko. Navíc, a to už se opakujeme, její hudba nikdy nebyla hot trendy záležitostí. Jak sama přiznala v rozhovoru Tomáši Turkovi: „Nemám ráda tuhle kulturu, kdy všechno musí být nové, aby to mohlo být dobré. Je to směšné. A pak sleduješ lidi, jako je David Bowie, kteří tvoří hudbu přes třicet let. Jemu trvalo tři alba, než se dostal ke svým mistrovským dílům. Takže budu pokračovat v hudbě stejně jako předtím, a myslím, že když bude stát ta hudba za to, vždy se najdou lidé, kteří si ji vyhledají a budou ji chtít poslouchat.“

 

Anna Calvi o své orientaci

„Ano, tyto věci jsou pro mě momentálně opravdu důležité. Hodně teď přemýšlím o tom, co to znamená být ženou. Je zajímavé, jak jisté části vašeho těla rozhodují o tom, jakou postavou ve výsledku jste. Máte prsa, a tak byste měli být někým zranitelným, usmívajícím se, emocionálním, ale také částečně pasivním. A taky sexy, ale ne příliš sexy… Prostě byste měli naplňovat všechny stereotypy, ať už pozitivní nebo negativní, které se se ženami táhnou. A i když ženy na mnoha místech světa dnes mohou vést mnohem svobodnější život, stále existuje ve společnosti tlak, že právě kvůli vaší anatomii byste měli mít všechny tyto atributy. Abych byla spravedlivá, podobně jsou na tom i muži. I ti by měli splňovat haldu požadavků, které bývají často nedosažitelné. Pak dochází logicky k míjení se ideálu se skutečností. Život je dost těžký sám o sobě, tak proč na sebe klademe takové směšné, nedosažitelné cíle? Já s tímto rozporem bojovala odmala. Jako dítě mě zajímala spíš klučičí zábava – lézt na stromy, hrát si s mečem, měla jsem autíčka, zato jsem nenáviděla panenky. Hrála jsem fotbal a na elektrickou kytaru. Od určitého věku mě tahle skutečnost frustrovala, stejně jako kluci nechtěli, abych s nimi hrála fotbal, protože jsem dívka. Takže i když mi bylo osm, už tehdy jsem byla nevědomky takovou mini-feministkou, která přemýšlela: ‚Proč? Proč nemůžu hrát fotbal? Jen proto, že jsem holka?‘ Takže to bylo vždycky ve mně, vždycky jsem o těchto tématech přemýšlela a na nové desce je podrobněji probírám. Hlavním katalyzátorem byla ale skutečnost, že jsem začala zkoumat svou identitu v novém domově.“

 

 

Koncerty Anny Calvi v České republice

6. července 2012 – Rock For People, Hradec Králové

Českou koncertní premiéru si Anna Calvi odbyla na 18. ročníku festivalu Rock For People v Hradci Králové. V roce, který sužovaly rozmary počasí (nevystoupily hlavní hvězdy Faith No More), na něj měla Anna Calvi štěstí. Martin Kodera z portálu Indie-music.cz zhodnotil koncert takto: „Na suverénně nejvyšších podpatcích festivalu došla Anna nenápadně na pódium, kde na ni už čekali její spoluhráči, a s kytarou začala dělat nevídané věci. Nejlépe se to dá popsat tak, že se svou kytarou splývá. Je vidět, že každý akord a každý tón jsou procítěné a nezáleží na tom, jestli se jedná o vlastní píseň Anny Calvi nebo o cover, jichž také během koncertu několik zaznělo. Tajemně působící Anna je pro mě největším překvapením festivalu a z jejího vystoupení jsem si odnesl husí kůži.“

  

6. března 2014 – Lucerna Music Bar

Premiérový koncert v rámci turné k druhé desce One Breath. Dvacetiskladbový setlist byl primárně postaven právě na této desce i na coverech, které o pár měsíců později vyšly na EP Strange Weather. „Anna Calvi, stejně éterická jako silná, zahrála díky dokonalému zpěvu, impresivnímu ovládání kytary a timingu jednotlivých songů jeden z nejlepších koncertů, které Lucerna za poslední dobu zažila,“ zhodnotil v recenzi Radia Wave Jiří Šeda.

8. listopadu 2018 – Lucerna Music Bar

O čtyři roky později znovu na polokruhovém pódiu Lucerna Music Baru. Tentokrát v rámci propagace nové desky Hunter. Z druhé desky One Breath tentokrát nezazněla ani nota, zato novinku odehrála až na dvě ukázky celou. „Anna Calvi se nebojí ukázat svou jemnost a divokou povahu zároveň. Sebevědomě si zahrává s námi, s našimi pocity a sama se sebou. Neubližuje. Věřím jí každé slovo, každý pohyb. Volání z našich divokých ženských duší,“ vyznala se po koncertu na portálu Fullmoonzine.cz Mária Karľaková.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *