Norští experimentalisté Årabrot se po loňském albu Of Darkness and Light vracejí se sesterským vydáním Rite of Dionysus, které vyšlo z téže nahrávací relace a doplňuje temnou mozaiku jejich tvorby. Obě desky působí jako dvě poloviny jednoho celku – jedno plátno, jeden pohled hluboko do stínu i světla současně. Ve středu tohoto živoucího organismu stojí manželé Kjetil Nernes a Karin Park, jejichž životní i umělecký život se od poloviny dekády propojuje nejen po hudební, ale i partnerské stránce – žijí a tvoří v odsvěceném kostele, kde si zřídili nahrávací studio a vzniká zde jejich vlastní „náboženství rock’n’rollu“. Právě toto spojení místa, intimního prostoru a osobního vztahu dodává albu uvěřitelnost. Album otevírá hypnotická, postupně gradující I Become Light, která ale nedojde k explozivnímu vyvrcholení – atmosférický úvod, který slibuje, že projekt tentokrát nebude tak hlučná rocková párty, ale půjde, podobně jako jemnější album v diskografii projektu – Norwegian Gothic z roku 2021 – více do hloubky. A když už si Kjetil vzpomene na hřmotné kytary, nechá je spíše trmácet se v pomalých nebo středních tempech než válcovat vše před sebou. Na rockový svět se tu zkrátka nahlíží z netradičních úhlů, a to i v položce Rock’n’Roll Star, kde dívčí vokály v refrénu dodávají skladbě ironický podtón. Středu alba vévodí morriconeovské nálady v The Devil’s Hut a klipová Pedestal nás kvůli využití handpanu zanese až někam do baladického území Einstürzende Neubauten. Intimitu na dřeň zprostředkovává Mother plná nekašírovaného hlubokého smutku a následná skladba Death Sings His Slow Song obklopuje posluchače caveovským podtónem. Závěr alba libující si v pomalém tepu nečekaně přechází do elektronicko-tanečního modu, kdy závěrečná položka Of Darkness and Light převzatá ze předchozího sesterského alba přenáší Årabrot na domácí, temně popové hřiště Karin Park. Odvážná tečka, která album uzavírá v síle i kontrastu významů.
ÅRABROT: Rite of Dionysus
