AUKAI: Chambers

Markus Sieber patří k hudebníkům, kteří jako by se dlouhodobě pohybovali mimo běžné časové proudy. Spolu s Angelikou Baumbach vytvořil dvojici Mirabai Ceiba, kde se potkává křehká písničkářská forma, world music, duchovní zpěvy, harfa, klavír a loutnové nástroje z latinskoamerického prostoru. Ještě tišší, komornější a obrazotvornější větev Sieberovy tvorby pak od roku 2016 nese jméno Aukai. Havajský výraz pro poutníka nebo mořeplavce sedí jeho instrumentálním miniaturám dokonale. Novinka Chambers vznikla v berlínském Funkhausu, konkrétně v sále Saal 3, který byl původně navržen pro nahrávání komorních těles a později se stal pracovním prostorem Nilse Frahma. Pro Siebera, jenž jako teenager poslouchal v osmdesátých letech v NDR stanici DT64 vysílanou právě z Funkhausu, se tím splnil velký sen. Poprvé navíc nahrál desku Aukai kompletně sám. Základ tvoří klasická oktávová kytara a barytonové charango, ale jejich jemnou kresbu rozšiřují klavír, celesta, harmonium, syntezátory i zvuk měděných zvonkových desek, které Sieber objevil v litevském Vilniusu. V úvodní Tierra se prsty po strunách pohybují s nenápadnou vytrvalostí, zatímco se kolem nich otevírá měkký dozvuk. Waterlight nebo Raíces Al Viento ukazují, že ambient nemusí znamenat beztvaré plynutí; skladby mají jasný tah, drobné motivy i přirozenou dynamiku. V Yobue a Aleteas se Sieber přibližuje k neoklasické miniatuře, ale nikdy nesklouzne ke klišovité filmové kulise. Silný je i závěr Las Lluvias, v němž se křehkost strun rozpouští v pomalu houstnoucím prostoru. Síla desky spočívá v trpělivosti, soustředění a schopnosti nechat zaznít i to, co bývá na nahrávkách obyčejně odsunuto do pozadí. Když John Diliberto z amerického Echoes už v roce 2016 u debutu Aukai připodobnil Sieberovu hudbu k setkání Gustava Santaolally, Ludovica Einaudiho a Penguin Cafe Orchestra a dodal, že „v propojení nálady a emocí, inteligence a smyslovosti nemůže být Aukai přesněji zacílený“, platí to i o deset let později.