Americký projekt Autumn Tears patří k nenápadným protagonistům temné neoklasické scény. Od poloviny 90. let buduje skladatel a klávesista Ted Tringo svébytný svět na pomezí temné symfoniky, filmové hudby a neofolku. Po návratu z dlouhé pauzy v roce 2018 se skupina znovu nadechla k tvůrčí plnosti. Už ne pouze klávesy a rockové nástroje zdobí písničky projektu, ale symfonická pompa s desítkami hostujících muzikantů. Letošní album Crown of the Clairvoyant jde v touze po masivním, omračujícím soundu prozatím nejdále. Malý symfonický orchestr se smyčci, varhany, dechy, harfou, ale i perkusivní baterií s pochodovými bubny a tympány – to vše za podpory více než desetičlenného pěveckého sboru a řady hostujících sólistů. Každá skladba se odvíjí jako dramatická miniatura, v níž se darkwave romantické nálady potkávají s temnějšími podtóny. Úvodní Silhouettes at Sunset otevírá album tichou, world music ovoněnou náladou s výraznými vstupy oudu a duduku, zatímco Lunar Coronation už frontálně zaútočí s bombastickým soundem, o kterém si svého času mohli slavní Dead Can Dance pouze nechat zdát. Ve třetí, mlhavě blouznivé Ancestral Premonition poprvé zahostuje Francesca Nicoli od italských temných romantiků Ataraxia, zatímco následující Ghosts and Empaths nechává v hlavní roli různé formy vokálních vstupů (od sólových až po výrazné sborové poryvy). Autumn Tears si jasně uvědomují, že nemohou na posluchače pouze útočit. Instrumentace není samoúčelně dechberoucí; album umí být jemné a intimní, stejně jako vznešené a monumentální. Starším posluchačům se mohou vybavit asociace s dnes polozapomenutými darkwave spolky jako The Days Of The Moon nebo sToa, které také neodolaly prolnout darkwave elegantně temnou melodickou linku s vážnohudební estetikou. Nikomu se ale nepodařilo přiblížit symfonickému rozmachu jako na posledních deskách právě Autumn Tears. Crown of the Clairvoyant je nahrávka, která potěší nejen fanoušky darkwave či neoklasicismu, ale i posluchače filmové hudby a milovníky nadčasových zvukových vizí.