Trumpetista Avishai Cohen (1978) rozprostřel pomyslný oblouk mezi duchem raně moderní hudby dvacátých let a dnešním jazzem, jehož spojnici tvoří symbolicky úprava věty Adagio assai klavírního koncertu G dur Maurice Ravela. Půlku alba zaplňuje Cohenova pětidílná svita Ashes to Gold. K naplnění své vize mu pomáhají rovnocenně častí spoluhráči, především pianista Yonathan Avishai a kontrabasista Barak Mori. Bubnuje jim k tomu skvělý multiinstrumentalista, zde bubeník, Ziv Ravitz. Adagio assai ze zmíněného díla je úprava pomalé střední části klavírního koncertu, Cohen ústřední téma hraje zpočátku na flétnu, trubka převezme improvizační partie, včetně expresivní dramatizace, v níž můžeme hledat inspiraci ve třetí části koncertu. Skladbu uzavírá temný zvuk legata kontrabasu. Cohen o Adagiu řekl, že jím chtěl potěšit v duchu klasiků. Melodicky na něj má také vliv baskická lidová hudba, také spirituály. Závěr alba tvoří klidná, melodicky až jímavá skladba The Seventh Cohenovy dospívající dcery Amalie. Svou svitu Ashes to Gold Cohen přirovnává ke starému japonskému umění techniky kintsugi, kdy se rozbitá keramika vyspravuje lakem posypaným či přímo obsahujícím práškové zlato či stříbro. Říká, že krásou slepuje rozbitou realitu. Rozsáhlý Part I (9:17) je uvedený flétnou. Trubka pak střídá různé polohy nálad, v určitou chvíli přechází i do fáze stylizované fanfáry, druhá půle má až extatické pasáže. Part II má charakter témbrové hudby s dlouhými klidnými tóny; Cohenova trubka zní většinou čistě, až klasicky, téměř neuslyšíte nějaké „drsné“ tóny. Zpěvnost jeho hudby patří k základním znakům. Téměř půlka Partu III patří poklidné hře klavíru s kontrabasem, než se opět melancholicky rozezpívá Cohenova trubka v čitelné melodii. Prolog Partu IV, před nástupem flétny, je svěřený Moriho klavíru. Part V otvírá klavír minimalisticky, což se stane podkladem pro nejdelší část svity (10:28). Jazz zlatě se blyštící v popelu.