AZAM ALI: Synesthesia

Po více než třech dekádách na pomezí etnické hudby (viz projekt Niyaz), filmových soundtracků (např. Thor: The Dark World), ambientu a elektroniky vydává Azam Ali jedno ze svých nejkompaktnějších a zároveň nejintimnějších alb. Synesthesia působí jako vnitřní prostor, do něhož se hudba neskládá po jednotlivých skladbách. Vstupuje se do něj nejen celým tělem, ale především emocemi. Ali zde navazuje na éterický svět alba Phantoms, tentokrát však s ještě zřetelnější autorskou suverenitou. Desku kompletně napsala i produkovala sama, což se odráží v její jemné, ale pevně vystavěné dramaturgii. Elektronické textury tu nejsou ornamentem, nýbrž nosnou strukturou, do níž se vpíjí její hlas, který má stále schopnost, stejně jako vokál Lisy Gerrard z Dead Can Dance, oscilovat mezi konkrétním jazykem a čistým zvukem. Slova často ustupují samotnému prožitku; význam se rodí z barvy hlasu, z dynamiky a z vnitřního napětí skladeb. Synesthesia se na druhou stranu jen volně otírá o pojem world music – podstatně blíž má k introspektivní elektronice a hlasové hudbě, v níž kulturní paměť nefunguje jako žánrová značka, ale jako významová hloubka. Zkušenost migrace, duchovní ukotvení i cit pro současnou elektronickou estetiku se zde propojují nikoli jako program, ale jako samozřejmý, žitý základ autorky. Možná proto uprostřed alba náhle zazní zajímavá verze skladby Song to the Siren od Tima Buckleyho, kterou ale mnozí znají spíše v uhrančivé podobě projektu This Mortal Coil, kdy písničku svým vokálním přednesem posvětila Elisabeth Frazer z Cocteau Twins. Přestože album pracuje s temnějšími odstíny a existenciálními tématy, nepůsobí tíživě. Výsledkem je nahrávka, která se nevnucuje, ale zůstává. Synesthesia není albem, k němuž se posluchač vrací kvůli novým detailům, nýbrž kvůli stavu mysli, do nějž ho dokáže znovu a znovu uvést. V diskografii Azam Ali jde o další potvrzení toho, že její tvorba nestárne. Jen se s každým dalším titulem prohlubuje.