Beggars Banquet – Label jako nekonečná příležitost

Tohle je trochu složitější oříšek. Slavit 40 let fungování labelu, který už téměř dekádu nevydává desky? Na druhou stranu je v hudebním světě skloňován jako jeden z nejdůležitějších svorníků nezávislé muziky dnešních dnů. Není tedy co řešit! Zvlášť když si o čtyřiceti letech Beggars Banquet můžeme popovídat s panem zakladatelem – Martinem Millsem.
Jak to celé začalo?
To se musíme vrátit do roku 1974, kdy jsem se svým kamarádem založil mobilní diskotéku nazvanou Giant Elf. Pak jsme ale potkali další známé, kteří měli jinou nazvanou Beggars Banquet. Spojili jsme se s nimi a převzali jejich jméno. Ještě víc jsem propadl muzice, opustil své tehdejší zaměstnání a náhoda nám dala možnost podílet se na běhu tehdy velmi známého bazaru s deskami, Record and Tape Exchange v londýnském Shepherd’s Bush. Obchody šly báječně, jen nás brzy přestalo bavit přeprodávat už vydané nahrávky, a tak jsme si otevřeli svůj vlastní obchod, kde jsme vedle bazarových desek nabízeli i úplně nové přírůstky.

V roce 1975 jsi začal fungovat i jako promotér, že?
Ano. Měli jsme plán objevit kapely a sólisty, které mainstreamový hudební byznys přehlédl. Vsadili jsme na The Crusaders, Southside Johnny, Dory Previn a další. První koncert, o který jsme se starali, byli Tangerine Dream v Royal Albert Hall. Hned na začátek pěkný propadák!

O rok později v Londýně explodovala punková horečka. Jak na to reagoval Beggars Banquet?
Obchody s deskami byly tehdy plné amerického west coast a funkových hudebníků. A pak, téměř přes noc, byly všechny tyhle hvězdy out. Ti samí posluchači, kteří předtím šíleli po Deodatovi, náhle sháněli první singl Sex Pistols. Celý byznys jako by se obrátil vzhůru nohama. Mimo byly dlouhohrající desky a v módě byly sedmipalcové singly. Koncerty v koncertních halách byly passé a my obratem začali pořádat punkové koncerty v malých klubech.

A tehdy jste založili samotný label?
Pod jedním naším obchodem ve Fulhamu byl sklep, který jsme proměnili ve zkušebnu. Točily se tu punkové kapely jako Generation X nebo The Lurkers. A právě druzí z nich sháněli manažera, kterým se stal šéf tohoto obchodu Mike Stone. Všechny tehdejší labely už měly upsanou jednu punkovou kapelu a čekaly, co se stane. Rozhodli jsme se tedy, že jim vydáme desku sami. Zjistili jsme ale, že žádný malý label v širokém okolí neexistuje. Vůbec jsme nevěděli, jak provoz vydavatelství rozjet.

Byli jste evidentně v tomto směru pionýři.
Přesně tak. Brzy po nás se ale odhodlali jít do dobrodružství i ostatní. V návaznosti na to, jsme byli schopní po pár měsících vypravit kompilaci punkových singlů na nově vzniklých labelech nazvanou Streets. Po nich přišla na řadu debutová deska The Lurkers, která se umístila v Top 20.

První úspěch. Brzy ale přišel mnohem větší, a to s Gary Numanem, že?
Gary byl zvláštní personou na scéně. Stál na okraji punkové scény. Sám se punkerem necítil, ale používal jeho postupy. Velmi rychle se ale přesunul k elektronice. Tedy, tak rychle, jak nám to finanční situace umožnila! Pokaždé, když jsme vydělali pár liber v obchodech, hned jsme je proměnili v nějaký syntezátor. Jeho pokrok byl omezen pouze množstvím peněz, které jsme mu byli schopni dát na nákup vybavení. Po jedné kontrole to vypadalo, že zkrachujeme.

Co vás zachránilo?
Tehdy jsme měli distribuci řešenou přes Island Records a ti se dostali do dlouhodobých finančních potíží. Náhle jsme byli puštěni k vodě a zachránili nás Warneři, kteří se nás ujali a ještě byli ochotni vypsat šek na 100 tisíc liber, který zaplatil téměř všechny naše dluhy.

Pak ale přišel útok na vrchol singlové hitparády s Numanovým singlem Are Friends Electric?. To myslím všechny problémy vyřešilo, že?
To máš pravdu. Navíc, když si tu desku poslechneš dnes, stále zní skvěle. Po singlu přišlo i první místo pro desku Replicas a tyhle úspěchy obrátily veškeré dění v náš prospěch.

Jak se zrodily první sublabely Beggars Banquet – 4AD nebo Situation 2?
V roce 1980 přišel Ivo Watts-Russell, který vedl jeden z našich obchodů, že by rád s dalším šéfem jedné naší pobočky, Peterem Kentem, založil svůj label. Originální koncept 4AD byl, že to bude malá stáj, z nichž ty největší hvězdy budou přestupovat do Beggars. To se stalo u Bauhaus. Jenže během krátké doby 4AD nabralo tak silnou identitu s umělci jako The Birthday Party, The Cocteau Twins nebo Dead Can Dance, že jsme se rozhodli tuto ideu opustit a nechat oba labely fungovat paralelně. Situation 2 vzniklo z potřeby distribuovat méně známé umělce nezávislou distribucí Rough Trade a Pinnacle. Beggars totiž měl distribuci řešenou přes Warnery.

V první polovině 80. let byl Beggars, možná díky Bauhaus a dalším kapelám, vnímán jako gotický…
Bauhaus nám otevřeli hromadu dveří. Polovina osmdesátek byla plná jejich zajímavých následovníků, jako Gene Loves Jezebel, The Cult nebo Fields of the Nephilim. Celé tohle gotické hnutí nás posunulo profesně výrazně dál.

Jenže pak přišla elektronická horečka. Byli jste na ni připraveni?
Zpětně viděno, je vlastně s podivem, že s prvním tanečním singlem na první příčce singlové hitparády přišel label 4AD (jednalo se o track Pump Up The Volume od projektu M|A|R|R|S – pozn. aut.). Ale psal se rok 1987 a doba byla těhotná taneční horečkou. Vlastně se opakovala podobná revoluce, jako dekádu předtím s punkem, jen měla jinou podobu a étos. Založili jsme tedy label City Beat, ale po dvou letech se ukázal životaschopnější jeho oddenek XL Recordings. Ti natrefili na The Prodigy, Liquid, SL2 a další úspěšné projekty. The Prodigy byli důležití v tom, že se od začátku nechovali jako taneční projekt, ale jako kapela. Nakonec to byli právě oni, kdo z taneční scény u rockového publika uspěl jako první.

Co považuješ za důležité momenty v 90. letech?
Především proniknutí 4AD na americký trh s Throwing Muses a Pixies. Také se vyjasnilo, že je nesmysl válčit s velkými labely. Způsob, jak si zajistit budoucnost, byl v rychlejším zachytávání vln, než byly schopné major labely. Stabilitu pak zajistil také vhodně rozprostřený vějíř labelů, každý zacílený jiným směrem, ale navzájem se doplňující.

V novém tisíciletí přišel nejprve nákup nových akvizic a poté naopak zúžení aktivit do méně značek.
V roce 2003 se na nás obrátil Gerard Cosloy, šéf Matador Records, že hledá nového partnera svých umělců pro Evropu. Výborně jsme si sedli do noty a navzájem si dodnes skvěle vyhovíme. Brzký úspěch Interpol nám v tom dal jenom za pravdu. Posléze jsme naše aktivity propojili s našimi dlouholetými spolubojovníky z Rough Trade. Ve stejnou dobu jsme ale museli zúžit naše aktivity do méně center. Bylo to bolestné zjištění, ale nejlogičtější bylo z Beggars udělat pouze zastřešující organizaci a distribuční uzel (jmenující se The Beggars Group – pozn. aut.), zatímco 4AD si zasloužilo opravdový restart. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

V posledním desetiletí se k Beggars labelům utíkají legendy jako Radiohead nebo Scott Walker. Vedle toho se zde zrodily hvězdy jako Adele, Dizzee Rascal, The National nebo The White Stripes. Je něco, co bys k tomu dodal?
Neustále jsem překvapován. Pokud si vzpomínám, tak na začátku našeho snažení bych nikdy nepomyslel, že dosáhnu toho, co se mi podařilo. Může za to celá série příhod, které jsme dokázali obrátit v náš prospěch, a taky fakt, že se naší práci věnujeme na sto procent.

The Beggars Group je jednou z největších skupin nezávislých labelů v Evropě. V současné době do skupiny patří vydavatelství 4AD, Matador Records, Rough Trade Records a XL Recordings.

 

Tohle je trochu složitější oříšek. Slavit 40 . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář