Blízké setkání jedinečného druhu

blizke2V roce 1944, kdy jsem se narodil, přijel osmnáctiletý trumpetista Miles Davis do New Yorku, aby se přihlásil ke studiu na Juilliardově hudební škole. Tato akademie vznikla v roce Davisova narození 1926 jako jedna z odnoží Institutu hudebních umění, fungující už od roku 1905 v New Yorku. Miles Davis měl konečně možnost pohybovat se v blízkosti jazzové avantgardy – kolem otců moderního jazzu, poslouchat jejich hudbu, posléze svázanou s pojmenováním be bop.
Po jarní epizodě roku 1945 se zpěvákem „armstrongovského“ hlasu Rubberem Legsem Williamsem a swingovým orchestrem saxofonisty Herbieho Fieldse se ještě na konci posledního válečnického roku konečně
postaví po bok svým idolům, Charliemu Parkerovi a Dizzymu Gillespiemu – stává se členem The Be Bop Boys, s nimiž natáčí v listopadu první desky. Třiadvacet let poté vychází první titul Davisovy hudby v Československu – Miles Smiles, zcela zánovní kvintetní nahrávka zrozená v říjnu 1966 a vydaná rok poté. Kultura politického Pražského jara otvírající se současnosti se projevila i v jazzu: z progresivních nahrávek Supraphon v Gramofonovém klubu let 1967 a 68 nabídl také Forest Flower kvarteta Charlese Lloyda, Astigmatic kvinteta Krzysztofa Komedy a freejazzovou Chappaqua Suite Ornetta Colemana. Na další album, teď už elektrického Milese Davise, tuzemští zvědavci čekali dalších šestnáct let, až do roku 1984, kdy licenčně monopolní Supraphon vydal tři roky staré LP The Man With The Horn. Živého Milese Davise se doma české, ani československé publikum, v žádné generaci nedočkalo. Tady Pragokoncert, monopolní agentura na dovoz zahraničních umělců do komunistického Československa, selhal, byť se kolem něj z oficiálních kulturních struktur motali uznávaní jazzoví znalci, dramaturgové, organizátoři či publicisté jako Lubomír Dorůžka, Vlastimil Hála, Antonín Matzner, Zbyněk Mácha, Vojtěch Hueber.

Český problém s tím Milesem
blizke
V době „elektrifikace“ hudby Milese Davise byla většina našich jazzových nadšenců z řad muzikantů i jazzových fandů moderního jazzu kojena mnoha dalšími úžasnými trumpetisty. Byli interpretačně styloví, dobrými skladateli, svůj um představovali obklopeni hvězdami moderního jazzu. Miles Davis měl mezi nimi přesto své čelné místo. Jeho popularita se u nás drobila mezi další trumpetisty, a navíc, přeci jen vývoj jazzu měl, a hlavně Davisův jazz, poněkud náskok před vnímáním českým posluchačským průměrem. České publikum posluchačsky utlačované už od říšské okupace ještě ohromovaly swingové bandy a jejich trumpetisté, be bop byl ještě v padesátých letech přijímán opatrně. Jako vzory zářili Ellingtonovi trumpetisté Rex Stewart, Clark Terry, Cootie Williams. Mimořádnou popularitu měl u nás vždy průkopník be bopu Dizzy Gillespie, bopová omladina Clifford Brown. Chet Baker, který si k tomu také rád zazpíval. Art Farmer. Freddie Hubbard. Takový Maynard Ferguson si dokonce přijel zahrát v roce 1968 s Bromovým orchestrem a jeho trumpetistou Jaromírem Hniličkou (CD Maynard + Gustav, Supraphon, 1995) k oslavě třicátého výročí existence „bromovců“. Nebudu vyjmenovávat významné trumpetisty klasické jazzové éry – předválečného swingu, či dokonce tradičního jazzu, neboť tato oblast měla u nás nejen vděčné posluchače, ale současně své následníky mezi aktivními muzikanty. Ještě v sedmdesátých letech se v Praze hrál dixieland téměř denně, amatérsky i profesionálně – tady měla trubka, křídlovka či kornet hlavní slovo už od doby New Orleansu.

Nejstarší davisovská vykopávka v Čechách
Maďarský pianista Attila Garay s triem hrál na jazzové přehlídce v Karlových Varech v roce 1962. Byla to první jazzová akce pořádaná ve dnech 24.–27. května městským Kulturním a společenským střediskem. Přehlídku iniciovali aktivisté z karlovarského, pražského a brněnského jazzklubu. Pořadatelé se záměrně vyhnuli akci pojmenovat festivalem – tehdy se prostě nosil pojem „přehlídka“, hezky po česku. V programové brožurce přesto stálo, že tato přehlídka by se měla stát základem pro budoucí každoroční mezinárodní jazzové festivaly. Karlovarský program měl pozvány také kapely ze „spřátelených“ zemí: z východního Německa, Rumunska, Polska a z Maďarska – právě Atillu Garaye. Jeho a polské kvinteto Drążka Kalwińského pak předvedli co je to současný jazz: nástup hard bopu odkazujícího se na černošské kořeny jazzu. Tři dny po skončení přehlídky 30. 5. 1962, se Garayovo trio ocitlo ve studiu Supraphonu, aby natočilo EP desku (Su 0164) se čtyřmi skladbami a se dvěma trii pod svým jménem. Garayovy skladby Dojmy z Turecka – Impressions From TurkeyZvláštní dívka nahrál s vlastním triem s kontrabasistou P. Scholczem a bubeníkem J. Szudym. Walkin’ – v tu chvíli už klasiku Milese Davise (LP Walkin’, 1957), na desce česky pojmenovanou Na procházce – nahrál s českými muzikanty, s Janem Arnetem na kontrabas a Vladimírem Žižkou na bicí nástroje. Pro úplnost – EP dále obsahuje ještě standard Modré nebe – Blue Skies Irvinga Berlina.
Garay byl téhož roku 1962 pozván na Jazz Jamboree ve Varšavě, kam za ním vycestoval jako turista Jan Arnet, aby s ním vystoupil jako kontrabasista tria. To bylo jednodušší, než přes státní instituce vysvětlovat, o co jde a proč tam má hrát v cizí kapele na nějakém mezinárodním festivalu, kde budou hrát i „zápaďáci“. Garay si Arneta přizval na základě jarních zkušeností z Karlových Varů a následného nahrávání. Bubeníkem na varšavském koncertu byl Polák Andrzej „Fats“ Zieliński. Jazz Jamboree se na mapě velkých světových festivalů objevilo v září roku 1958 a konalo se na dvou místech – ve Varšavě a Krakově. A až do roku 1963, kdy bylo pozváno kvinteto Luďka Hulana vystupující pod názvem Jazz Studio Praha, byl Arnet jediným, a ještě ke všemu neoficiálním, zástupcem našeho jazzu na Jazz Jamboree. Garay k nám přijel ještě jednou, s vlastním kvartetem, bez Arneta, aby vystoupil na prvním mezinárodním jazzovém festivalu v Praze roku 1963. V základním jazzovém katalogu Supraphonu z roku 1966, ani v jazzovém katalogu z roku 1967 se už nenachází žádný další titul napsaný Milesem Davisem. Po Davisovi se slehla v našich studiích zem. Marně jsem hledal v produkci domácích vydavatelů i v následujících desetiletích.

Mládí vpřed se starým Milesem
Miles Davis měl u nás tvrdé jádro jak svých příznivců, tak odpůrců. Ti druzí hledali v jeho stylu interpretační prohřešky, pomluvy, že si neumí spočítat ani dvanáct taktů pro blues. Vadila jeho negativní gesta vůči bělošskému publiku. A když už ke konci šedesátých let začalo naše publikum s vývojem jazzu srovnávat krok – samozřejmě až na ten nesmyslný free jazz: to LP E.S.P. si mohl odpustit – říkali mnozí, se u Davise začaly objevovat elektrické nástroje. Piano Fender Rhodes Herbieho Hancocka – to ještě zvukově šlo, ale nástup rockové kytary a baskytary? Pamatuji si úprk publika, hlavně z předních řad Lucerny, když tu svou jazzrockovou spustilo kvinteto Colosseum bubeníka Jona Hisemana s extatickým saxofonistou Heckstallem-Smithem a Litherlandovou elektrickou kytarou. Byli pozváni, považte, na náš mezinárodní jazzový festival! Psal se tehdy rok 1969 – rok Bitches Brew.
Zatím však Davis trvale vládnul anketám významných amerických hudebních časopisů. První stručný, ale ucelený umělecký profil Milese Davise napsal Lubomír Dorůžka do zářijové Melodie roku 1971, která končí zmínkami o LP Bitches BrewMiles Davis At Fillmore. Správně a nadčasově všem připomíná, že „je skutečně téměř neuvěřitelné, že by jediný hudebník mohl přinést trvalý vklad několika stylovým epochám, a přesahuje meze lidské fantazie, že by v několika z nich, svým charakterem značně odlišných, mohl dokonce plnit úlohu pionýra, a obecně uznávaného vládce.“ Je třeba podotknout, že další článek o Davisovi se objevil v Melodii až v roce 1992. Úlohu informací o něm převzal Bulletin Jazz Jazzové sekce, kde bylo uveřejněno v letech 1973 až 1980 pět článků, většinou překladů. Poslední je z Down Beatu, kdy se Davis po pěti letech chystá vrátit ke koncertování na počátku osmdesátých let. Bulletin Jazz 12 (1975) v článku Miles po Bitches Brew cituje výroky, které ukazují, že i ve světě jeho nová hudba vyvolávala rozpaky. „Tentokrát to Miles prostě přehnal, zdá se, že vyhrává celé hodiny nad otupujícími monotónními riffy. To co hraje sám, je naprosto bezvýznamné.“ (Melody Maker, 7/1972). „Netrpělivě čekám, až Miles opět ve svém vývoji dosáhne bodu, který ho donutí více hrát. Bude to tehdy, až skončí tato jistě zajímavá fáze vývoje rytmiky.“ (Pianista Bill Evans, Jazz 13/1975). Ale také „Zapomeneme-li na Davisovu triumfální minulost, je celkový účinek jeho nového zvuku zážitkem, který nám nevymizí z paměti.“ (Music Week/Jazz 1973). Názor části domácího publika představuje štiplavý titulek Miles (konečně) pátý v bulletinu Jazz 3 (1972) Jazzové sekce, který informoval o výsledku mezinárodní ankety kritiků Down Beatu (1. Gillespie, 2. Terry, 3. Cherry, 4. Eldrige).

Miles Davis a John Scofield, Varšava 1983 (Foto Vladimír Kouřil)
Miles Davis a John Scofield, Varšava 1983 (Foto Vladimír Kouřil)

„Elektrického“ Milese Davise však jednoznačně za svého muzikanta epochy vzala u nás nastupující generace jazzrockové syntézy. A to natolik, že velká část mladého publika, odkojená spíše rockem než jazzem, neměla ponětí o Davisově hudbě předchozích dekád, o jeho úloze ve vývoji moderního jazzu, a proto si jej mnozí nedokázali zařadit ani generačně. Boom českého jazzrocku nastal prakticky až po druhých Pražských jazzových dnech, po první Jazzrockové dílně (1975), kdy hudba našich jazzrockových pionýrů vešla do širšího povědomí, objevily se konečně zmínky v recenzích deníků i časopisů. Do popředí se dostal z trumpetistů „davisovský“ Michal Gera z Impulsu, který už tehdy používal efekty amplifikace své trubky. Ale to už tu byla živě nahrána alba Dark Magus, AghartaPangaea, u nás prakticky neznámá. Železná opona fyzická i éterická s rušičkami byla překážkou aktuálnímu sledování hudby za ní, neřku-li až za Atlantským oceánem. Po lehce uvolněných letech 1967 až 69 se trhliny v ní na naší straně opět zacelily. Jedna skulina za poznáním tu však byla: hraniční přechody do Polska.

Slabikář světového jazzu v polštině
Český jazzový fanda musel upírat oči a sluch k Polsku. Jazzová sekce Svazu hudebníků začala vycházet svým členům, ale i ostatním zájemcům, od druhé poloviny sedmdesátých let vstříc organizováním hromadných zájezdů na podzimní varšavské Jazz Jamboree. Kdo absolvoval tuto cestu důsledně, pokud možno každým rokem, měl zajištěno, že na tomto programově obsáhlém festivalu se potká s tím nejzajímavějším ze Spojených států, z Evropy, ale také přímo z Polska, jehož scéna byla od šedesátých let jedinečná: držela krok se světem jazzu. Že pozná, co je to klubový život jazzu po nocích, co jsou jam sessions se světovými jazzmany. Jak funguje Polské jazzové sdružení. Jaké to je mít v polštině, němčině a angličtině světový dvouměsíčník Jazz Forum a vedle toho ještě svůj národní časopis Jazz. Jak lze dny i noci prožít v hudbou uvolněné, radostné a živé atmosféře. A tak se stalo, že před koncem října 1983 z nejrůznějších míst naší republiky vlakem, autem, ba i letadlem mířily do Varšavy stovky natěšených lidí, převážně mladších generací: 23. října měl končit dvacátý pátý ročník Jazz Jamboree koncertem septeta Milese Davise. A varšavské nádraží i ulice nás vítaly polepeny nápisy, plakáty, trafiky s plackami, stánky s tričky, plátěnými taškami, s výkřikem We Want Miles! v červeném poli.

We Want Miles!
We Want Miles! bylo sice vydáním rok staré 2LP Davisova septeta, sestavené z letních koncertních nahrávek z Boston Kix Clubu, newyorského Avery Fisher Hallu a říjnového koncertu v Tokiu. Také sestava očekávaná ve Varšavě byla podobná. Jistěže elektrická. Ale – We Want Miles! byl hlavně velký, procítěný až zoufalý výkřik davu Davisových příznivců komunistické střední Evropy, pro něž cesta do Polska byla jediná turisticky dostupná. Čechům, Slovákům, východním Němcům, Maďarům…  Stačilo mít něco peněz (koruna měla u Poláků dobrý kurs, hlavně ten neoficiální, na tržištích, mezi lidmi) a pas (to už tak samozřejmé nebylo).

X. 1983 godzina 21.30
Byl čtvrtý den festivalu Jazz Jamboree. Budu-li se zmiňovat o amerických hvězdách, měli jsme za sebou koncert kvinteta Wyntona Marsalise, Special Edition Jacka DeJohnetta, okteta Davida Murraye a v den „MD“ ještě na odpoledním koncertu trio Jamese „Blood“ Ulmera. V předsálí pětitisícové kongresové haly Paláce kultury a vědy se tísnilo chtivé publikum, ale dveře do sálu zůstávaly zavřeny. Uběhne téměř hodina, než nás vpustí jak žhnoucí lávu do sálu. Po zklidnění uvádí průvodce všech koncertů tohoročního Jazz Jamboree Andrzej Jaroszewski, významný propagátor jazzu a aktivista Polského jazzového sdružení a rozhlasový redaktor (1938–2003) hudebníky v tomto pořadí: Robert Irving, klávesové nástroje, Mino Cinelu, perkuse, Al Foster, bicí nástroje, Darryl Jones, basa, John Scofield, kytara, Bill Evans, tenorový a sopránový saxofon. Miles Davis. Zvyk publika Jazz Jamboree místo vítacího potlesku jen jednou hromadně jak na povel tlesknout, je neuvěřitelně působivý.
Po vyslovení Davisova jména opět propuká davový řev. Davisovi manažeři dávají na pět minut povolení k fotografování s bleskem. Davis však stojí na pódiu úplně vzadu, kde má svůj klávesový nástroj. S půjčeným třistamilimetrovým objektivem vyčkávám ve čtrnácté řadě bez blesku, abych ulovil pár lepších záběrů. Davis se přitom „rozfoukne“ rychle hranou škálou. Nastává perkusní zběsilost, krátký úvod trubky a funková skladba Speak otvírá v plné síle koncert. Následuje bluesově vyladěná Star People a pak už téměř bez přestávky se jedna skladba za druhou do sebe zasunují, že publikum nemá kdy si zatleskat, sólové vstupy jsou často krátké. Koncert pokračuje: What It Is, It Gets Better, Hopscotch – výjimečně nikoli od Davise, ale od basisty Marcuse Millera, Bill Evans přednáší dravé sólo na tenorsaxofon. V That’s Right předvede své umění perkusní hry Cinelu. Code M.D. od Roberta Irvinga III. dává příležitost Scofieldovi k sólu, které je už typické pro jeho dnešní styl. Star On Cicely, Jean-Pierre, Unknown SSpeak/Thats What Happened. Překvapuje, kolik blues se ozývá nad funkovým rytmem u Davise a Scofielda. Pověsti o tom, že se Davis se svým trubačským umem nepřetrhne, berou za své. Evans se sopránsaxofonem nás napíná od souljazzové vroucnosti až k hudební exotice. Z výčtu skladeb vyplývá, že se jedná o repertoár alba Star People (Columbia, 1983) a Decoy (Columbia, 1984), neboli hudba nahraná pro alba v rozpětí let 1982–83. Skladba Hopscotch je zaznamenána ve 20CD boxu The Complete Miles Davis At Montreux 1973–1991 (Columbia, 2002) několikrát z  koncertů v roce 1984. That’s Right, Code M.D., Star On Cicely, Jean-Pierre, Unknown S, které najdete pouze na záznamu z Varšavy. Koncert publikum strhne jak tsunami, kapela se vrací ke Speak a najednou je konec. Obecenstvo se několik dlouhých minut bouří, sál skanduje We want Miles, až se dočká k překvapení manažerů přídavku – zkrácené verze Speak, jejíž riffy a refrénové téma se zarývá do paměti. Ve stále kamenném obličeji Davise v tmavých brýlích se při odchodu mihne úsměv. Ale žádné velké loučení, kluci bílí. A už přichází Jaroszewski. Jednou větou poděkuje publiku a loučí se slovy „Na shledanou za rok“. A publikum – už jen marné volání…
Kdysi dávno, ještě v době, kdy se k němu do kapely přidal John Coltrane, si – jak píše ve své autobiografii – řekl: „Hrál jsem na trumpetu, měl jsem nejlepší kapelu v celé branži, kapelu, která byla tvůrčí, podnětná, mimořádně sehraná a umělecká. A pro mě tohle znamenalo důvod, proč nás tak uznávali.“ A to pro Davisovu muzikantskou dráhu platilo po celý život.

We Want Freedom
Podzim se skandováním We Want Miles! byl ještě pro přejezd hranice příznivý. Rok poté, když jsme se vydali za další legendou světového jazzu – na Ornetta Colemana a jeho skupinu Prime Time, byl už čas členům Jazzové sekce, účastníkům zájezdu, nepříznivý – její činnost byla v červnu 1984 policejně pozastavena a v měsíci konání Jazz Jamboree už zakázána: stala se z pohledu státu ilegální organizací. Největší „náklad“ fandů jel rychlíkem přes hraniční přejezd v Petrovicích. Tam u mě celníci při prohledávání zavazadel spolucestujících (to bylo normální při jízdě do tzv. spřátelených komunistických zemí) našli velkou rozhlasovou magnetofonovou cívku. Vezl jsem pro Sołidarność nahrávky českého undergroundového rocku a folku: v podzemním Polsku měly vyjít na kazetách. Cívku mi předal Petr Cibulka. Celní a pasová kontrola si ji odnesla a celý vlak hodinu a půl v Petrovicích čekal, jak to dopadne. S každou další minutou jsem ztrácel naději, že Prime Time či orchestr Cecila Taylora uvidím. Drábové však nenašli způsob, jak si profi pásku prověřit (tvrdil jsem, že je prázdná a připravená pro záznam varšavských koncertů). Tak to vzdali a já přeci jen ve vlaku zůstal i s cívkou, abych ji ve Varšavě mohl předat režisérovi Andrzeji Zajączkowskému, významnému člověku polské opozice – po roce 1990 šéfovi Polského kulturního střediska v Praze, naší studnice polské hudby.

Miles Davis da capo
Varšava se stala jediným městem komunistického světa, které hostilo Milese Davise. Koncert si můžete po letech zopakovat na 2CD hned několika vydavatelů (Miles Davis Live in Poland 1983, Gambit Records, Miles Davis Warsaw Concert 1983, Poland, Immortal, 2010, Miles Davis-1983-10-23, Poland, Soundboard FLC). Pět let po svém prvním vystoupení přiletěl na Jazz Jamboree znovu. Na jubilejní třicátý ročník přiletěl už s jinou sestavou. 30. října 1988 v Sale Kongresowej s ním hráli Kenny Garrett na altsaxofon a flétnu, Joe McCreary Jr., řečený Foley, na kytaru (Davis jej označoval za lead bas, neboť Foley svá hendrixovská kytarová sóla hrál ve skutečnosti na modulovanou baskytaru), Joey DeFrancesco a Adam Holzman na syntezátory, basoval Benny Rietveld a pod kotlem rytmů přikládali bubeník Ricky Wellman s perkusistkou Marilyn Mazurovou. Také tento koncert byl zaznamenán a vydán, tentokrát na holandské značce Immortal v roce 2010. Miles Davis měl před sebou ještě necelé tři roky života. Pouštět si jeho hudbu ze záznamů a přemýšlet o jeho vlivu na jazz, na rock, na hudbu obecně, je vše, co nám zbývá.

V roce 1944, kdy jsem se narodil, přijel osmn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář