Blue Lines Sextet: Live at the Bimhuis

Pianista Michiel Scheen a kontrabasista Raoul van der Weide tvoří prazáklad tohoto souboru; když se k nim v roce 2014 připojil bubeník George Hadow, vzniklo Blue Lines Trio 

a vydalo eponymní album. Když pak mělo o dva roky později uspořádat koncert v amsterodamském Bimhuisu, přizvalo si tři významné hosty: výrazného trombonistu Woltera Wierbose, provokativního trumpetistu a kornetistu Barta Marise a rozpínavou saxofonistku (soprán i tenor) a klarinetistku Adu Rave. Ten hodinový koncert máme jako na dlani na pátém CD labelu Casco, rozděleném do šesti skrumáží, obsahujících téměř rovnoprávně Scheenovy kompozice a improvizace sextetu plus navíc po jedné předloze Charlieho Hadena a Charlese Minguse. Hned začátek patří původnímu triu, které s údernou vervou naznačí výtržnou odbíjenou téměř celého vystoupení, k němu se však s bezprostřední naléhavostí vnutí ostatní a rozprostře se poskočná rebélie, dovýrazněná Scheenovými monkovskými předělnostmi. Roztěkanou epizodičnost prodiskutovává trombón s trubkou a saxem a odsekává ji do zdůrazňované hromovládnosti, která se přechýlí do improvizované labilní chlácholivosti, rozviřovaně protahované. Jednotlivé nástroje se vzájemně vyhýbají, uhýbají, rozverňují, provýskávají a švitoří, obeplouvají se s rytmickou zvratností, jež střídá meditaci (piano) s harampáděním (bicí). Závěr první sady se rozjíždí ve velkém stylu, hráči se prosoukávají tématem (Solid) se zdánlivě zmatkujícím hazardováním, přehršlují, přívalují, přičemž v několika proměnách překvapí úhybným atakem. To se v dalším improvizování vytěsní do rozpínavého nivočení a nadouvavě promiskuitní směsi, kterou klavír proklepává a trombón obtáčí, prostě každý ze zúčastněných v té pravé chvíli vloží do dějovosti suverénně svůj přípodotek. Když se pak v Hadenově Silence zcela bez varování ocitneme ve velebné potichlosti, násobené takřka do traurní žalnosti, při které se hudebníci zároveň předhánějí v momentálním zakochání, uvědomíme si, že u Holanďanů většinou shledáváme za (roz)vážností potutelný záblesk úsměchu. Překotná burácivost otevře samostatně prezentované Idols s nezmatkovou směsností, probíjenou jednorázovými prostupy a výstupy, vývrtkovou vývratností i vždy znovu renovovaným odhodláváním k očekávané posloupnosti rozharašování. Když potom naváže roztěkávané drásnění vrásnění s posunčinovou zvratností, nabídnou nám improvizátoři celý galimatyáš zkratek, průsakujících do rozcupované drmolivosti a probíjivé vyvřelinovosti, ale i soubojného otevřhubování, zanikávajícího v trouchnivění. V Groove téma předznamenává a motivuje klavír, jeho přísliby však zvýtržní dechy, které se kolem něho napřed schrují, načež však zaprotestují, přičemž hlavní výtky přednese posunčinově provokující trombón. Namísto očekávaného vyústění se na posluchače nahrne pravý opak: vykřičená zarputilost a hloubavostní mrckování; a my musíme uznat, že i tento zvrat má svoji logiku. Ale to už nás s erudovaným kumštovnictvím probluzuje táhlá trubka, která vyvolá změť sólových exkurzí, zapasovaných jedna do druhé. Mingusovo veleznámé Goodbye Pork Pie Hat je pojato s nahlučovaným horoucněním i zabořovanou ostýchavostí, je však zprvu přejímáno jako směrnice, kterou hudebníci iluminují a provýrazňují se zmíněným holandským šizuňkovstvím, než v tomto náladovostním reji dojde k původní melodii; ta však je podána se závratností sloučení dechů do jedné dimenze. Závěrečné prolínání Scheenových kompozic a improvizování sextetu probíhá v neustálém vytváření jiných nástrojových propojení od duelů duetů po celistvostní náhlení soubornosti, vydůrazňované tu prskolestností trubky, tu hutněním kontrabasu, jindy vzájemným zrůzňováním basy a bicích nebo všudypřítomností piana, prostupovaného výštěky dechů. Je to vroucí kotel a hned zase vznešenostní poklidnost, sráznění i klouzavost, rozbíhavé i zabíhavé drhnutí i zase zádumčivá rozmáchlost.
Přes tuto zřejmou různorodost působí album jako prokomponovaný celek, probíhající od prostopášnosti k rozcitlivění. Právě v této disparátnosti se hudebníci (náležející k holandské špičce) shodnou, rozkyvy sladí, doladí nebo odladí a vždy poznovu se semknou, přičemž nevidím zásadní rozdíl mezi kompozicemi a improvizací. Snad stačí (do)povědět, že Blue Lines Sextet vás může svou soudržností na podkladě sólistického (mnohdy zdánlivého) nepřístojnění omámit. A když tohle hudba dokáže, můžeme jí dát pouze placet.

Casco Records, 2017, 61:10

Přidat komentář