Čtrnáctý ročník největšího středoevropského bluesového festivalu BLUES ALIVE proběhne v Šumperku a polském Chorzówě ve dnech 12. – 15. listopadu. Hlavním tématem, spojujícím hned několik programových položek, je chicagská forma bluesové hudby. Jak je ale na této přehlídce zvykem, nebudou chybět ani interpreti, kteří hranice žánru více či méně překračují.
Právě tyto přesahy odlišují Blues Alive od jeho konkurentů. V minulých letech z pódia šumperského Domu kultury, který je hlavním dějištěm festivalu, zněly nejen žánry, které jsou s blues spojeny takříkajíc pupeční šňůrou, jako je jazz nebo folk, ale také ty, které s ,blues ovou dvanáctkou‘ nepojí ani tak forma jako spíš atmosféra či jakýsi vnitřní ,nerv‘ – ty ztělesňovali umělci, pracující třeba s psychedelickým rockem, šansonem nebo hip hopem.
Letos tuto přesahovou linii budou zastupovat například slovenští Longital, kteří si připravili speciální program, určený pouze návštěvníkům Blues Alive. Zavzpomínají v něm mimo jiné na své začátky, kdy ještě jako víceméně folkrockové kvarteto těžili z folkrockové hudby se značným podílem bluesových prvků. Vzpomene si ostatně ještě někdo, že polovina dnešního dua, kytarový virtuos Dano Salontay, začínal jako jazzman a bluesman?
Přesahem, nahlíženým z poněkud jiné strany, pak bude vystoupení kapely 2Wings, nového projektu kytaristy Dana Šustera, v 90. letech leadra velmi populární Tiché dohody. Ten se s novou kapelou obrátil k přímočařejší kytarové rockové muzice, která s některými blues ovými proudy skvěle koresponduje, a s hostující zpěvačkou Blankou Šrůmovou a kytaristou Janem Ponocným hodlá publikum Blues Alive překvapit speciálně sestaveným setem. Jan Ponocný v současné době ovšem sklízí úspěchy především v rámci svého ,one-manbandu‘ Circus Ponorka – a i ten s originálním blokem v Šumperku vystoupí, konkrétně v průběhu tematického odpoledne, věnovaného právě ,kapelám jednoho muže‘.
CHICAGEM KŘÍŽEM KRÁŽEM
Chicagské blues jako jedna z nejzásadnějších forem černé hudby 20. století ovšem propojí – nazíráno z různých stran – většinu hlavních hvězd a projektů letošního Blues Alive. Hned úvodní čtvrteční večer bude věnován poctě samotné ,královně‘ chicagského blues Koko Taylor, jež letos zemřela. Svůj vztah k ní coby stálému inspiračnímu zdroji vyjádří čtveřice českých bluesových zpěvaček Petra Uvírová-Poláková, Hanka Říhová, Petra Börnerová a Hanka Dundrová. Každá z dam kromě vlastního repertoáru připomene i některé ze slavných písní Koko Taylor, aby se ve fi – nále večera sešly v jamsessionu na témata jejích největších hitů.
Do Chicaga zavede i tradiční fi lmová projekce, v jejímž rámci bude promítnut hraný fi lm Cadillac Records, rekonstruující dějiny nejvýznamnějšího chicagského hudebního vydavatelství 50. a 60. let Chess Records. Na pódiu tak ožijí největší bluesové hvězdy – Muddy Waters, Howlin’ Wolf, Little Walter, Willie Dixon či Etta James – a samozřejmě nebude nouze o pořádnou nálož skvělé muziky.
Stejný žánr spojuje i hlavní americké hvězdy festivalu. Pod názvem Chicago Blues Festival Tour přijíždí už počtyřicáté do Evropy ,spanilá jízda‘ bluesových muzikantů a Blues Alive bude letos poprvé jednou z jejích zastávek. Systém vystoupení je snadno představitelný: na pozadí hry jednoho „home bandu“, kterým je v tomto případě kapela Zaka Harmona (Corey Lacey – klávesy, Cory „Buthel“ Burns – baskytara, Cedric Goodman – bicí) se představí hned několik frontmanů, v našem případě tři. Samotný Zac Harmon je dlouholetým kytaristou, skladatelem a producentem s mississippskými kořeny, který velkou část života prožil v Los Angeles, kde spolupracoval s dlouhou řadou tamních muzikantů a přičichl i k fi lmové hudbě. Věnoval se různým druhům hudby, vždy ale toužil postavit se „na bluesové nohy“, což se mu povedlo v roce 2002, kdy debutoval živým albem Live At Babe & Ricky’s Inn. Syrová nahrávka, na které se propojuje originální skladatelský rukopis s mississippským cítěním a elektrizujícím chicagským zvukem vybudovala v bluesových kruzích Harmonovi značné renomé a otevřela mu dveře do nejlepších klubů i na pódia hlavních bluesových festivalů.
Druhým sólistou tohoto ,bluesového cirkusu‘ bude Gregg Wright, považovaný za jednoho z nejinovativnějších kytaristů ve svém žánru. V mládí v 70. letech se mu poštěstilo několikrát předskakovat doma v Louisianě takovým hvězdám, jako byli Albert nebo Freddie King, a možnost sledovat zblízka tyto bluesové velmistry považuje za svou nejlepší školu. Stejně jako Zac Harmon je ovšem i Wright univerzálním hráčem, který se nikdy neuzavíral do ulity jediného stylu. Hudbu pro fi lm Ocean Oasis (IMAX) natočil společně s Pražskou fi lharmonií a jako člen doprovodné kapely dokonce absolvoval v roce 1984 legendární Victory Tour se samotným Michaelem Jacksonem a skupinou Jacksons. Není však třeba se bát nějakého uhlazeného zvuku: už titul Wrightova posledního, skvěle přijatého alba hovoří za vše: King Ot The Rocking Blues!.
Ozdobou tohoto bloku bezesporu bude vystoupení Diunny Greenleaf, zpěvačky, kterou lze bez nadsázky nazvat ,sběratelkou cen‘ za poslední léta. Její jméno několikanásobně fi guruje i na soupisce nejprestižnějších bluesových ocenění Blues Music Awards – letos, vloni i předloni v nominacích kategorie ženských interpretek tradičního blues, vloni si odtud odnesla vavříny v kategorii nejlepšího debutu. Kořeny Diunny Greenleaf sahají do Texasu, od mládí byla ale především obdivovatelkou Koko Taylor a Arethy Franklin, podstatný vliv na její současný projev měla i výchova rodičů, profesionálních gospelových zpěváků. Na pódiu už stála skoro s celou americkou bluesovou špičkou včetně několika hvězd, známých z šumperského festivalu (Hubertem Sumlinem, Bobem Margolinem, Jamesem Cottonem či Smokin’ Joem Kubekem). Je více než pravděpodobné, že vystoupení Diunny Greenleaf bude velmi důstojným pokračováním loňské ,dívčí války‘ na Blues Alive, kterou svými skvělými vystoupeními vyhlásily mužům Sue Foley, Wanda Johnson a další.
Letošní hody ve stylu pravověrného chicagského blues vyvrcholí vystoupením jednoho z jeho největších exponentů střední generace, celosvětově proslulého kytaristy a zpěváka Lurrieho Bella, jehož jméno a nahrávky nemohly uniknout nikomu, kdo se o blues byť jen trochu zajímá. Už třeba proto, že je synem jednoho z největších hráčů na foukací harmoniku, co jich kdy bluesová scéna měla, Careyho Bella. Ten během svého života stačil spolupracovat s takovými hvězdami jako John Lee Hooker, Robert Nighthawk, Lowell Fulson, Willie Dixon, Louisiana Red, Honeyboy Edwards, ale hlavně natočil nespočet sólových alb pro respektované labely Alligator, Blind Pig, Delmark či JSP. Stvrzením jeho postu jednoho z králů foukací harmoniky byla účast na nahrávání slavného harmonikářského ,summitu‘ Harp Attack! s Juniorem Wellsem, Jamesem Cottonem a Billym Branchem pro Alligator v roce 1990.
Lurrie Bell se tím pádem narodil 13. prosince 1958 do rodiny, v níž si podávala dveře jedna bluesová hvězda za druhou – Lurrie nejčastěji vzpomíná, jak si ve svých muzikantských začátcích měl možnost zahrát třeba s harmonikářem Big Walterem Hortonem, pianistou Sunnyland Slimem nebo kytaristou Eddym Clearwaterem. V sedmnácti letech spoluzaložil s dalšími dvěma syny slavných otců, harmonikářem Billym Branchem (jehož tatínek Ben byl mj. dlouholetým saxofonistou kapely B.B. Kinga) a basistou Freddiem Dixonem (který podědil geny po slavném hitmakerovi a producentovi Williem), kapelu s příznačným názvem The Sons Of The Blues (Synové blues). Ta rok po svém založení v roce 1978 přispěla třemi nahrávkami na legendární kompilaci Living Chicago Blues pro vydavatelství Alligator a uvedla de facto nastupující chicagskou muzikantskou generaci do světa. Paralelně byl Lurrie Bell čtyři roky členem doprovodné kapely samotné ,Královny chicagského blues‘ Koko Taylor (hleďme, jak se nám pěkně kruh letošního ročníku uzavírá…), kde vychodil pomyslnou bluesovou univerzitu na nejvyšší úrovni. Další léta doprovázel svého otce, se kterým průběžně spolupracoval až do jeho smrti v roce 2007. Sólově Lurrie debutoval albem Everybody Wants To Win pro prestižní label JSP v roce 1989. Divoký život na nekonečných koncertních šňůrách ovšem Bellovi způsobil několikaleté vážné problémy s drogovou závislostí, ze které se ,vyhrabal‘ až v polovině 90. let, kdy podepsal smlouvu s dalším významným vydavatelstvím Delmark – a od té doby se jeho kariéra v první bluesové lize odvíjí jako na drátkách.
Lurrie Bell natočil celkem něco kolem padesáti desek, z toho devět sólových (poslední nese název Let’s Talk About Love a kytarista ji věnoval své předčasně zemřelé dlouholeté partnerce Arii) a deset společně s otcem Careym (včetně krásného akustického dua Second Nature a Careyho labutí písně, živáku Getting Up Live, natočeného krátce před jeho smrtí). Do Šumperka Lurrie Bell přijíždí v čele svého stabilního Chicago Blues Bandu s Darylem Couttsem na klávesy, Melvinem Smithem na baskytaru a Kennym Smithem na bicí.
Foto archiv