Bluesrockovej Minotaurus

Kdybychom se měli probrodit veškerými dosavadními hudebními aktivitami Severokarolíňana Warrena Haynese, šla by nám z toho hlava kolem. Vášnivě bezbřehý kytarista, precizní kapelník, suverénní skladatel a aranžér, emotivní vokalista se značným hlasovým fondem, ale i písničkář a celoživotní vlasáč, je totiž workoholik každým coulem. A že jich, na výšku i šířku, má požehnaně. Než 12. listopadu vystoupí jeden z nejuznávanějších blues-rockových kytaristů světa poprvé u nás, na úvodním koncertu jubilejního 20. ročníku šumperského festivalu Blues Alive, poohlédněme se aspoň po nejpodstatnějších momentech jeho dráhy.

minotaurusA skočme do toho rovnýma nohama. Na konci osmé dekády minulého století v muzikantských kruzích zvolna uznávaný hráč, kupříkladu od countryového psance Davida Allana Coea, právě zaplouvá do znovuobnoveného Allman Brothers Bandu. Kapely, pro niž je slovo legendární stejně výstižné, jako nedostačující. A která podle mnohých už tehdy měla raději odejít do věčných lovišť. Jenomže se právě nejen vracela na scénu, ale také ke své originální formuli. Postavené jak na dvou bubenících, tak především na souzvuku varhan podmanivého vokalisty Gregga Allmana a hlavně na dvojici úzce spřažených kytar, z nich jedna byla ovšem hrána bottleneckem. Který zázračně ovládal roku 1971 tragicky zahynulý Duane Allman. Nahradit ho asi tehdy nikdo nemohl (Duane se nadto stal už fanouškovskou ikonou), a zakladatelé i jasní králové southern-rocku se o to ani nepokusili. Nicméně se jim po letech zazdálo, že k tomu už doba nazrála. Kytarista Dickey Betts, který s bratry Allmanovými onu formuli druhdy vytvořil, nikoliv však specialista na klouzavý slide, přivedl ze svého projektu ani ne pětadvacetiletého Warrena Haynese, dost zdatně právě slidujícího. Mimochodem na Stratocastera. Dnes ale v Haynesově pódiovém arsenálu nástroje značky Fender chybí. Sám se označuje za „Gibson mana“ a vedle starých modelů Les Paul (firma už vyrábí instrument s jeho jménem), užívá nejčastěji nízkolubovou kytaru ES-335, nebo druhdy designérsky futuristickou Firebird.

DOBŘE ŽIVENÝ OŽIVOVATEL
S Allman Brothers Bandem natočil Haynes vedle řady živých čtyři studiová alba. Autorsky i vokálně se na nich postupně prosazoval, ale teprve u posledního z nich, výborného Hittin’ The Note (2003) je patrné, že právě on skupinu nakopnul. To už zaujal po alkoholem a drogami zřízeném Bettsovi post prvého kytaristy. A v tandemu s neuvěřitelným teenagerským slideistou Derekem Trucksem jim to šlo jak po másle. Výmluvné je i to, že Haynes, který desku spoluprodukoval, je podepsán pod devíti skladbami z jedenácti. A několik jich zpíval (třeba bluesovou Woman Across The River). Pamětníkům dávných časů pak kanuly slzy nad více než dvanáctiminutovou orchestrálkou Instrumental Illness, v níž excelují Haynes s Trucksem. Titul skladby, lze bez poťouchlosti dodat, nadto pěkně vystihuje Haynesovu hudební náturu i další cestu.
Ještě dalších jedenáct let pak Allmani, pořád milovaní davy, tu a tam vystupovali. A i když odešel překotně se vyvíjející Trucks, loajální Haynes zůstával. Až do definitivního ukončení činnosti kapely v loňském roce. Ale kdykoliv se starý ještěr Gregg objeví příležitostně na pódiu, býčí mánička s kytarou, tedy Warren Haynes, je vždycky u toho. Mezitím ovšem vyvíjel činnost. A to přímo obsedantně.

NA JEŽÍŠKA JAMUJÍCÍ SOUMAŘI
Jeho hlavní náplní je band pro nás možná trochu nejasného názvu Gov’t Mule, čili Government Mule, volně přeloženo „Vládní soumar“, vzniklý jako bokovka při řídké činnosti Allmanů před polovinou 90. let. A určený prvotně dozajista k vypouštění páry stále víc postavou lokomotivu připomínajícího Haynese.
minotaurus_2Který prostě chtěl hrát a hrát… A roztáčet to. Miloval i obdivoval (aspoň takhle se dostáváme k jeho zásadním idolům), hudbu uvolněných revolucionářů konce šesté dekády, Cream a Jimi Hendrix Experience. Kteří na jedné straně neměli problém improvizovat desítky minut (a to kolektivně, propojeně, ne že kapela jen drží spodek exhibujícímu sólistovi), a zároveň hledali nově znějící a uzavřené útvary. Od Allmanů si k takovému muzicírování Haynes přibral basistu Allena Woodyho, a ještě z působení u Bettse si oblíbil bubeníka Matta Absta. A hned se do toho pustili. Haynes zuřivě psal a sahal k různým rockovým standardům, včetně creamovských nebo hendrixovských. Na koncerty, vyvolávající někdejší rockovou jamovou atmosféru, zval všechny možné hudební spřízněnce. Po náhlé Woodyho smrti (našli ho sedět za volantem zaparkovaného auta), přišel modernější Andy Hess, později basující například s Johnem Scofieldem v Überjamu). Gov’t Mule se pak rozšířili na kvarteto příchodem klávesisty Dannyho Louise. Pro pořádek – od roku 2008 je basistou ansámblu do té doby neznámý talent Jorgen Carlsson.
Pokud měl někdo dojem, že v moderních časech odzvonilo masakrickým orgiím ryzích instrumentalistů, Haynesův band by jej lehce vyvedl z omylu. Neboť na sáhodlouhé koncerty kapely chodily tisícovky posluchačů, jež právě fascinovalo sledovat nástrojové mistry v plné jízdě a kompaktnosti. I když je třeba říci, že ti občas jako by nevěděli, kdy brilantní vodopády muziky utnout. Ale ani to návštěvníkům evidentně nevadilo. Nejen že vedle Haynesova mohutně znějícího fusion bandu vídávali hostující laureáty světového rocku typu Petea Townshenda, Jacka Bruce a podobně, ale mnohahodinové seance brali patrně jako závan, ne-li návrat starých dobrých časů. Zvlášť populární se staly vánoční a halloweenové koncerty Gov’t Mule, které měly ještě benefiční charakter a vybraly se na nich nezanedbatelné částky. Ale pozor – to všechno stále trvá.
A kapela je speciálním fenoménem americké scény. Jednoznačně věřícím v sílu hudby prováděné na takhle vrcholné úrovni. Za sebou má přes dvacet albových titulů, z větší části živých, protože neúnavný Heynes všechno natáčí, následně zpracovává a vydává. Třeba i rychle za sebou. Jen letos přišel s čistě instrumentálním záznamem z turné Gov’t Mule s Johnem Scofieldem (Sco-Mule) v roce 1999. Následovala edice dvou disků a jednoho dvd, na kterých Gov’t Mule přehrávají – opět koncertně – nejprofláknutější fláky z dílny Pink Floyd. Konkrétně z alb Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Wall a Animals. Dlužno říct, že místy hodně věrně. Účastníci takového zájezdu do rockových dějin si to mohli slušně užít, ale poslouchat kolekci doma je už zábava poněkud rozvláčná.
Haynes prostě dokumentuje takřka každé svoje brnknutí. Archiv musí mít doslova zahlcující. Obsahující ovšem obrovskou zásobu živelné muziky, permanentní kombinaci rocku jižanského i jazzem nasáklého a funkem načichlého, vycházejícího ze základů položených starými průkopníky.
A po čem by od Gov’t Mule měl sáhnout začátečník? Laťka standardu je hodně vysoko. Tak třeba po CD Dose (1998), anebo Life Before Insanity (2000). Ale splést se vlastně nelze.

ČLOVĚK V AJFRU
Jak už řečeno, co všechno dalšího Haynes v posledních zhruba patnácti letech činil, zabralo by celé stránky. Hrával kupříkladu nějakou dobu s Grateful Dead, lépe řečeno s pohrobky Jerryho Garcii. Účastnil se jako host nekonečné řady koncertních událostí a natáčení po boku totálních hudebních celebrit. Dvojjedinost technicky i invenčně úžasného kytaristy a robustního, suverénního vokalisty, z něj činila přitažlivou personu. Zůstával v kamarádském kontaktu se všemi muzikanty své krevní skupiny, a všechny nově příchozí vítal do rodiny.
Přitom ale pořád pracoval na sobě. A na počátku nynější dekády přišel s doposud nejsilnějším tvůrčím činem. K nahrávání kolekce čerstvých skladeb sestavil dream-team neworleanských funkerů. Na bicí hrál Raymond Weber, na basu George Porter Jr., Ivan Neville na klávesy. Které Haynes zdvojil účastí v USA zdomácnělého Brita Iana McLagana, slovutného veterána ještě od Small Faces a častého hosta nespočetných kapel, Rolling Stones počínaje (McLagan bohužel koncem loňského roku zemřel). A vedle Haynesových četných, napružených a nápaditých sól má na albu Man In Motion (2011) značný prostor odvazový tenorák Ron Holloway. Syn rovněž saxofonisty Reda Hollowaye, který se proslavil během první půlky 60. let v kvartetu varhaníka Jacka McDuffa s mladým Georgem Bensonem u kytary. Prošedivělí čeští vlasáči by pak Reda Hollowaye měli znát z desek Johna Mayalla po jeho definitivním usazení v USA.
Man In Motion se dostalo skvělého přijetí kritiky. Naprosto zaslouženě. Obsahuje sumu jižansko-rockových figur a riffů, funko-soulově tlačí, ale jsou tu i volné songy, takřka romantické. Které by mohly stát samostatně. Vše je aranžérsky promyšlené a zároveň provedené samozřejmě a spontánně. Na něco podobně silného a radostného se hned tak nenarazí. Haynes, který nikdy netroškaří, hraje ve skvělém muzikantském uskupení s obrovským ajfrem a přehledem, využívá širokou škálu kytarových barev a efektů. Je to úplná bakchanálie. A zpívá jako málokterý vokální specialista. Má velký rozsah, drsnou barvu, naléhavý výraz. Snadno si člověk při jeho poslechu vybaví Joea Cockera. Haynes má podobně nachráplý témbr i blízké časování frází. A příbuzný sklon k rockovému patosu. Ještě pořád ale únosnému.
Následné turné, třebaže s jinou, ale rovněž výživnou rytmikou, a s burácejícím a nad rozsah tenorsaxofonu co chvíli extaticky přefukujícím Hollowayem, Haynes přirozeně nechal natáčet. A co se mu zazdálo, vydal. Jako dvojdisk Live At The Moody Theater (2012). Už tak dost dlouhé skladby ze studiové verze nabobtnaly v koncertní podobě značně (řada z nich má těsně pod deset minut, několik i přes), ale námitek netřeba. Pořád se tu něco děje, chvílemi značně vypjatě, a čas při poslechu běží jak myška.

KARTY NA STŮL
Prvá vlastní alba Tales of Ordinary Madness (1993) a Live at Bonnaroo (2004) natočil Haynes sám a jen u španělky. Není tedy tak překvapivé, že jeho před pár týdny vydaný disk Ashes And Dust vznikl společně s neo-bluegrassovými Railroad Earth, pojmenovanými podle prózy Jacka Kerouaka Říjen v železniční zemi. Náchylnými k různým hudebním dobrodružstvím. Haynes plánoval tuhle spolupráci léta, došlo k ní až teď.
Třebaže jde víc o písničky, ovšem sakra výrazné (Word On The Wind, It Is Me Or You, New Year’s Eve, Company Man, duet Gold Just Woman s báječnou Grace Potterovou), i tady se muselo ve studiu vydatně jamovat. Minimálně než se rozsvítila červená. Do čehož se invenčně zapojovali zvlášť houslista Tim Carbone, mandolinista John Skehan nebo „lapkař“ Andy Goessling. Podstatný je i kontrabas Andrewa Altmana. Ctitelé muziky, jakou dělá Křesťanova Druhá tráva, by měli nad albem jásat.
Haynes, tentokrát na zpěv zdaleka tak netlačící, bere vedle akustické kytary do rukou i elektrickou a na prst navléká bottleneck. Zní to všechno hladce a doslova krásně. A posluchač dochází k otřepané avšak platné pravdě, že vše souvisí se vším. I k bůhvíkolikátému konstatování, že jižanský rock, blues i country pramení přece z lidového muzicírování. Tím sice sofistikované Ashes and Dust, autorovi těchto řádků připomínající místy senzační desku u nás asi málokomu známého Kellyho Joea Phelpse Slingshot Professionals z roku 2003, samozřejmě ani zdaleka není. Ale prazdroje se nezapřou.
Až je Warren Heynes pomyslně vyloží na stůl jak pokerovou vítěznou sestavu royal flush v Šumperku právě letos, kdy dramaturgie hodlá demonstrovat, odkud a jak blues prosakovalo do české hudební duše, bude to sice vlastně náhoda. Avšak mimořádně případná.

Kdybychom se měli probrodit veškerými dosavadními . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář