Bogusław Schaeffer (6. června 1929, Lvov – 1. července 2019, Salcburk) – skladatel, muzikolog, hudební kritik, dramatik, výtvarník, filozof, pedagog – zanechal neuvěřitelný odkaz v oblasti současné hudby ve střední a východní Evropě i mimo ni. Nově vzniklý soubor Re-Patched ve složení Alexandra Wtorek, Orsolya Kaincz, Elia Moretti, Marcell Csuka, Pavol Béreš, Marija Rašić, Anežka Matoušková a Daniel Matej se rozhodl prozkoumat šíři Schaefferova hudebního myšlení. V Praze vystoupí 15. 11. v Atriu Žižkov na festivalu Alternativa.
Schaeffer byl nejen velmi plodným umělcem, ale vynikal svým experimentálním a skutečně originálním přístupem k metodám tvorby hudby, který mu otevíral takřka bezbřehé možnosti pro vytváření hudební notace. Pro pochopení jeho tvorby je zásadní zaměřit se na jeho schopnost pohybovat se mezi filozofickou a praktickou rovinou. Komponování zahrnuje neustálé přepínání mezi metaperspektivami a náhledy na to, co se děje v tvůrčích procesech: na vlastní roli a roli ostatních, na možnosti a důsledky materiálů, s nimiž se pracuje, a mezi konkrétním, praktickým zapojením se do procesu, během něhož se věci utvářejí. Jak to, jak věci děláme, ovlivňuje tvůrčí proces, a to, co se v něm vůbec děje? Tvorbu hudby můžeme považovat za praxi nového materialismu par excellence, protože demonstruje zásadní propojení tvorby významu a manipulace s materiály.
Sepjetí významu a hmoty je v Schaefferově díle velmi přítomné. V některých momentech bylo ale zastřeno přístupy k hudbě, které jako by předpokládaly, že hmota je pouze prostředkem reprezentace významu – zde odkazuji zejména na kritiku, které se Schaefferovi dostalo za jeho skladbu Howl, která zhudebňovala úryvky z Ginsbergovy slavné básně. Do popředí se přitom toto sepjetí nakonec dostalo kvůli vývoji v hudbě, divadle a tanci, jejichž prostřednictvím se posléze objevily i zcela nové přístupy k hudební tvorbě. K této postupné změně ale došlo až v desetiletích, která následovala po létech Schaefferovy aktivní tvorby.
„Vždycky skládám šest až osm skladeb najednou a myslím, že je to tak lepší. Některé nápady jsou vhodné pouze pro komorní hudbu, jiné pro orchestrální hudbu, další pro hudbu elektroakustickou.“ (Bogusław Schaeffer)
Schaefferova interdisciplinární tvorba předkládá inkluzivní pohled na hudbu jako na polyvalentní a tekutou strukturu, která se skládá z vláken, jazyků, výrazů a dalších rozmanitých prostředků. Kompoziční odpovědnost přitom Schaeffer do značné míry vkládá do rukou interpreta, a to i díky své nenasytné chuti po nových notačních postupech. Nejznámějším příkladem je jednostránková grafická partitura Nonstop (1960), jejíž provedení může trvat od šesti minut do osmi hodin.
Její premiéra, které se ujali Zygmunt Krauze a John Tilbury, a na níž se podílel mimo jiné avantgardní výtvarník a zakladatel experimentálního krakovského divadla Cricot Tadeusz Kantor, se uskutečnila až 27. října 1964, tedy čtyři roky po svém vzniku. Trvala sedm hodin a třicet osm minut a bývá uváděna jako první polský hudební happening. Spojení s Kantorem bylo významným symbolem Schaefferovy rozvíjející se estetiky. Kantorovo hledání toho, co v roce 1956 nazval „autonomním divadlem“, a jeho přesvědčení, že „v divadle je důležitý spíše proces než produkt“, našlo v Schaefferově tvorbě velkou odezvu.
Zásadní význam pro Schaefferův vývoj v této době mělo založení souboru nové hudby MW2 (Młodzi Wykonawcy Muzyki Współczesnej – Mladí interpreti soudobé hudby) v jeho rodném Krakově. Základní sestavu MW2 – dva klavíristy, flétnu, violoncello, tanečníka a tři herce – vedl klavírista Adam Kaczyński, jeden z předních polských představitelů nové hudby. MW2 má za sebou řadu polských premiér hudby skladatelů, jako jsou Cage, Bussotti, Castiglioni, Andriessen, La Monte Young a Pousseur. A přestože soubor uvedl také hudbu řady polských skladatelů, zejména těch, kteří žili také v Krakově (Zbigniew Bujarski, Juliusz Łuciuk, Krzysztof Meyer a Marek Stachowski), soustředil se především na Schaefferovu hudbu a také na to, co Schaeffer nazýval „instrumentálním divadlem“. První z dlouhé řady „scénických skladeb“ bylo dílo TIS MW2 pro herce, mima, tanečníka, soprán, flétnu/housle, violoncello/alt saxofon a dva klavíry, uvedené v premiéře v dubnu 1964 v Krakově (TIS je zkratka pro Teatr Instrumentalny Schaeffera, tedy Schaefferovo Instrumentální divadlo). Jeden z hlavních axiomů TIS MW2 bylo postavit na roveň výkony hudebníků i nehudebníků. Ve skladbě se také pokoušel o „absolutní rozklad“; jak Schaeffer uvádí v předmluvě k partituře TIS MW2 (která je mimochodem dostupná ve fondu Městské knihovny v Praze), „skladatelovým cílem je především neschematičnost formální struktury a neurčitost této skladby jako celku, a to i pro její interprety“.
Schaefferova biografie nabízí novou perspektivu ještě na jeden akt vyvažování, kterému se v úvahách o komponování věnuje mnoho kritické pozornosti, a sice na vztah hudební teorie a praxe. Jako svérázná osobnost byl Schaeffer jistě stavitelem mostů, a proto po ukončení studií komponoval, ale zároveň pokračoval v akademické práci v oboru muzikologie. V letech 1952–1957 pracoval v hudebním oddělení Polského rozhlasu v Krakově a v roce 1953 jako zástupce šéfredaktora hlavního polského hudebního nakladatelství Polskie Wydawnictwo Muzyczne (PWM). V roce 1957 byl zástupcem šéfredaktora hudebního časopisu Ruch Muzyczny a v letech 1954–1958 přednášel na Institutu hudební vědy Jagellonské univerzity v Krakově.
Proslavil se jako kritik, teoretik a autor dvou milníků polské publikační činnosti v oblasti hudební estetiky: V roce 1958 vyšly jeho knihy Neue Musik: Problémy soudobé kompoziční techniky a Malý průvodce hudbou dvacátého století. Schaeffer si osvojil ohromující množství informací, technických i interpretačních, a tyto i následující knihy, často bohatě ilustrované hudebními ukázkami, se staly pro většinu středoevropských hudebníků základním zdrojem informací – ačkoliv byly někdy příliš polemické nebo faktograficky nespolehlivé. Opakujícím se motivem úvah o vztahu hudební teorie a praxe zůstává i dnes stále vnímaná propast mezi oběma oblastmi a potřeba tuto propast buď překlenout, nebo emancipovat praxi od toho, co jí vnucuje teorie. Teorie zde odkazuje k vědění, které je součástí akademického zázemí, jež si mnozí muzikologové přinášejí do své tvorby. Staví se tak do role zprostředkovatele mezi teorií a praxí, nebo se touto cestou vyrovnávají s vnímanou dominancí teorie nad praxí.
Po studiu skladby u Artura Malawského na Státní hudební akademii v Krakově a hudební vědy u Zdzisława Jachimeckého na Jagellonské univerzitě završil Schaeffer v roce 1959 své formální hudební vzdělání studiem u Luigiho Nona. Sám vyučoval skladbu na Hudební akademii v Krakově a na Vysoké škole hudby a múzických umění Mozarteum v Salcburku, ale také v Yorku a Middelburgu. Bogusław Schaeffer je skutečně ikonoklastickou postavou středoevropské hudby dvacátého století: Jako zarytý odpůrce uměleckého konzervatismu vytvořil rozsáhlé dílo, které se vyznačuje spíše duchem neustálého experimentování než jakoukoli stylovou či jazykovou důsledností, což mu umožnilo otevřít mnoho nestandardních možností notačních systémů.
To je případ zejména jeho grafických partitur, ve kterých se častým problémem stává identifikace kódu, protože hudební parametry nejsou jasně vyjádřeny jednoduchým odkazem, jakým je v konvenční notaci tónina a stupnice, která určuje výšku tónu. Schaeffer se studiu těchto věcí oddaně věnoval a definoval mimo jiné i pojem sonogramu. Sonogramy jsou v podstatě grafická znázornění zvukových vln, ve kterých se propojuje performativita, elektronická hudba a grafické umění, a která zachycují parametry, jako je frekvence, trvání a intenzita. Staly se svébytným vyjádřením Schaefferova pohledu na teorii elektronické hudby, kterým vytváří médium mezi notací akustické a akusmatické hudby.
Kromě hudby Schaeffer během svého života napsal také na čtyřicet divadelních her, které byly mnohokrát uvedeny v Polsku i v zahraničí a přeloženy do více než desítky jazyků. Některé z nich přitom i sám režíroval. Také v nich uplatnil prvky, které jsou typické pro jeho mikrotonální skladby: hry jsou plné cyklických opakování, epizodického uspořádání a projevují se i matematickou přesností v dramatické struktuře. Schaeffer o svém obývacím pokoji slavně prohlásil, že má dva psací stoly: na jednom se věnuje hudební kompozici, na druhém psaní her. Jak sám říká, divadelní hry začal psát, aby si odpočinul od psaní hudby. Schaeffer je uznáván skutečně nezávisle napříč různými kulturními scénami jako inovativní dramatik a skladatel. Jeho několik desítek divadelních her je v Polsku dodnes velmi populárních a oslovují přitom zcela jiné publikum než jeho hudební díla.
BOX
Re-Patched
Re-Patched je mezinárodní hudební projekt, který se zabývá osobností Bogusława Schaeffera a který se zrodil ze spolupráce pěti organizací (Art Ritam z Nového Sadu; Sdružení Mlok z Prahy; Slovenská sekce ISCM z Bratislavy; Nadace současného umění IN SITU z Varšavy; a PRO PROGRESSIONE z Budapešti) za podpory Akademie umění v Novém Sadu, Hudební akademie v Banské Bystrici a Festivalu nové hudby Transparent Sound v Budapešti. 15. listopadu v rámci jednoho z večerů festivalu Alternativa soubor představí Schaefferovu hudbu a spolu s ní i nové původní skladby skladatelů Daniela Mateje, Orsolyi Kaincz, Eliy Morettiho a Ljubomira Nikolice vytvořených na Schaefferovu počest.
Projekt rozvíjí Schaefferovu myšlenku, kterou představil v přednášce Poznámky k mé hudbě z roku 1994. Vysvětluje v ní, že hudba musí obsahovat tajemství, které dosahuje vnitřní komplexnosti; hovoří také o určité společenské hodnotě, která nespočívá v univerzálnosti hudby, ale v její kvalitě jako Nové hudby. V tomto smyslu si Re-Patched klade za cíl zasadit odkaz Bogusława Schaeffera do současného prostředí středoevropské Nové hudby a cestou analýzy jeho významného uměleckého a kulturního odkazu vrhnout nové světlo na jeho tvůrčí a průkopnickou tvorbu. A to nikoliv tím, že by dělal něco podobného tomu, co tvořil Schaeffer, ale tím, že se poučí z jeho lekce autentičnosti a kreativity a bude usilovat o vytvoření děl, která jsou jedinečná z hlediska doby a situace, v níž vznikla, i z hlediska žánru, který tvoří.