Boskovice slaví 30 let

Dlouho a divoce jsme se v redakci UNI a uvnitř Unijazzu dohadovali, jakým způsobem na tomto místě budeme reflektovat fakt, že Festival pro židovskou čtvrť Boskovice letos slaví třicáté narozeniny. Ve hře byla řada variant, nakonec zvítězila tato: čtyři současní hlavní dramaturgové kulturních odvětví, která boskovický kaleidoskop skládají, tedy hudby, výtvarného umění, filmu, literatury a divadla, dostanou prostor k „volné disciplíně“, ve které popíší svůj vztah k festivalu, případně svoje ideje, které se ve svých dramaturgických vizích snaží naplňovat. Skromně se domnívám, že čtyři pohledy dávají dohromady vlastně všechno důležité, co dělá Boskovice Boskovicemi. Ostatně, přijeďte se ve dnech 7. až 10. července přesvědčit sami.

 

Boskovice? Radost a vzpomínky.
Antonín Kocábek – dramaturg hudebního programu

Vracet se každoročně do Boskovic je pro mě podobné jako se znovu dostávat na oblíbená místa z dětství. Není v tom ale převažující nostalgie. Dobře se u toho vrací na zem, člověk si při pobytu tam připomíná, v jak zrychleném vlaku většinu času jede, a jak to jde žít i klidně, pomalu a bez stresu. Je to vlastně nejaktivnější dovolená; i když se každý rok po těch pár dnech vracím domů nevyspalý a unavený, ta radost se naštěstí pořád nevytrácí.
Když jsem se v minulosti opakovaně dostal do Barcelony, nastolil jsem si tam takový svůj malý osobní rituál – vždy se jít podívat, jak pokračuje výstavba katedrály Sagrada Familia. V Boskovicích nic takového nemám, ale přesto ještě nejsem tak senilní, abych si nepamatoval, jak omšelé, šedivé a nepříliš udržované městečko to bývalo, když jsem tam před lety začínal jezdit. Typické lokální maloměsto, se zjevným komplexem z toho, že i to Brno je daleko, s památkami, ze kterých neustále opadává omítka, kdykoli okolo nich jen projdete, a kdy občasné projevy případného vandalismu jsou vlastně vedle toho celkového obrazu neudržovanosti úplně zanedbatelné. Synagoga, jedna z nejkrásnějších staveb města, byla tehdy ruinou ve stavu, kdy se u jiných staveb už uvažuje o stržení, Zámecký skleník na tom byl jen o něco málo lépe…. a tak by se dalo dlouho pokračovat. Mnozí místní jako by to vůbec nevnímali – nastavený vkus z doby před rokem 1989 směřoval spíš směrem k zámkovým dlažbám a brizolitovým omítkám jako symbolu prosperity. Dneska je to opět jedna velká radost procházet historickým centrem Boskovic, všímat si, co se všechno stihlo opravit, a jak to stále početnější turisté obdivují.
Samozřejmě i samotný festival znamená sérii radostí při vzpomínce, co se všechno povedlo. Těch jeho „vrstevníků“, akcí, které se objevily v podobné porevoluční době, vydrželo až do dneška jen pár, a ani dnes podobných přehlídek myslím mnoho nevzniká. Boskovice sice vždycky byly mnohými považovány za alternativní kulturu, ale vlastně se samy nikdy neměly potřebu takto vymezovat. Nikdy jim nešlo o to, stát se veselým ghettem, izolujícím se od (komerčního) zbytku světa. Jejich spolutvůrci, ke kterým mám tu čest už nějakou dobu patřit, je vždy připravovali s co největší snahou o to, ukázat to zajímavé, občas snad i výjimečné, samozřejmě včetně toho, co mainstream ignoruje – ale bez jakéhokoli elitářství a povýšenosti, snažících se naznačovat, že my jsme ti lepší, progresivnější, kulturnější či obecně kvalitnější.
A na co jsem docela hrdý, že i když už poměrně dlouhou dobu nemalou část programu tvoří mladí, svěží a jako naděje skloňovaní umělci, nikdy vedle nich nechyběli ani i ti starší, zkušení a  protřelí – ovšem nikoli kvůli zásluhám či popularitě, ale prostě protože stále mají co říct. Protože ač si to mnohé z nich nejspíš neuvědomují, ageismus u některých nových festiválků a žánrově plus minus podobně nasměrovaných akcí, kvete o sto šest. A to i když heslo hippies: „nevěřte nikomu, komu je přes třicet“, bylo svým způsobem směšné už ve své době.

Dlouho a divoce jsme se v redakci UNI a . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář