Američan Brad Rose je už téměř dvě dekády výraznou figurou hlukové scény. Během let se jeho osoba obtiskla výrazným způsobem do análů freak folku, analogového noisu, ale i křiklavých psychedelických experimentů. Vedle toho dokázal na vybraných nahrávkách odskočit i do vod dream popu nebo drone ambientu. Vedle autorské tvorby stojí jeho osoba i za významným portálem Foxy Digitalis a dnes nefunkčním vydavatelstvím Digitalis Recordings. Dnes se ale soustředíme na album s fatálním názvem „Bojím se umírání“. Autor v předmluvě přiznal, že materiál desky vznikl v noci, v době, kdy nemohl usnout. „Moje mysl se přepne do pracovní polohy a způsobí, že nemohu zabrat,“ přiznává Rose. Skládá tedy instrumentální ambientní, měkkou elektronickou hudbu, obroušenou od disonancí, výrazných basů, často s využitím přírodních field recordings. Nečekejte ale přeslazenou, povrchní new age hudbu. Materiál na desce lavíruje od statických hlukových kusů à la Celer nebo Chihei Hatakeyama přes space ambientní momenty v duchu Steve Roache až k melodickým dreampopovým nahrávkám, které mohou připomenout Oneohtrix Point Never nebo Williama Basinského. A jak souvisí s nahrávkou název kolekce? Znovu předávám slovo autorovi: „Kdysi jsem se bál, že onemocním, ale neumřu. Pořád se bojím, že onemocním, ale nechci, aby moji blízcí jednoho dne museli sbírat kousky, které po sobě zanechám. Bojím se, že s nimi nebudu. Nikdy to tak nebylo, ale blížím se k padesátce, polovina mého života pravděpodobně skončila. Svým nočním hraním tu a tam probudím svou malou dceru. Když ji jdu uložit ke spánku, přemýšlím o tom, co by dělala, kdybych tu nebyl.“ Novou nahrávku Brada E. Rose tedy můžeme považovat za hudebně alternativní uspávanku, ale i jako podklad pro hlubší osobní přemítání. Je na čase vyměnit ohrané těhotenské album Ego Ex Nihil od německého industriálního projektu Fetish Park za novou, atmosférou podobnou nahrávku. Deska I’m Scared of Dying tyto parametry má.
– I’m Scared of Dying VI