Brad Mehldau Trio: Prague Music Performance, Divadlo Hybernia, Praha, 13. května

Počet tuzemských zastávek pianisty a skladatele Brada Mehldaua dosáhl od roku 2006 (předcházela tomu ještě předtím role víceméně anonymního doprovazeče jeho manželky, zpěvačky Fleurine) k téměř desítce. Na čele tria šlo o čtyři a z nich ta poslední byla teprve druhá pražská. A i když je Melhdau naprosto oslnivý také sólově, jeho absolutní doménou je právě trio. Od počátku v něm hraje na kontrabas Larry Grenadier. České publikum pak zažilo až druhého bubeníka Jeffa Ballarda. Který přišel po Španělovi Jorgem Rossym, věnujícím se mimochodem po návratu z USA, aspoň co je známo, klavíru. A Ballard, hráč s obrovskou technikou, širokou výrazovou paletou a drtivou energií, drženou přitom na uzdě tak, aby nikdy nepřebíjela komorní zvuk akustické skupiny, což jí ale dává mimořádně vzrušující napětí (vlastně jde o permanentně kontrolovanou smršť), posunul Mehldauovu sestavu do ještě vyššího řádu. S nepředvádivým a senzitivním Grenadierem jsou fantastickým tandemem. A Mehldau, bez ustání tvořivý jak Jehova onoho šturmujícího týdne z prvních řádek knihy Genesis, musí ty své mládence úplně milovat, nad nimi hravě létá. Totiž nikoli nad nimi. Ale pohromadě. V překrásně a překvapivě neustále se prolínajících a proměnlivých formacích. Poslouchat tuhle trojici je jako kdyby člověk zíral do kaleidoskopu. V němž však barevná sklíčka vytvářejí nikdy se neopakující obrazce. Tu a tam se zdají podobné. Ale záhy zjistíte, že je v nich vždycky cosi jinak. Ať točíte kol očnice tubusem jakkoliv. A popadne vás sladká závrať.

V pestrém programu kusů rozličné nátury došlo z aktuálního CD Seymour Reads the Constitution pouze na Spiral. Little Person napsal Bradův kamarád a občasný producent Jon Brion (CD Blues and Ballads, 2016). Ze směsi Ballardových groovů a kapelníkových harmonicko-melodických nadstaveb vznikla dosud nenatočená Jeff-Brad Idea. Hrála se titulka dvojalba Highway Rider (2010). V níž se k původnímu bubnování Matta Piersona postavil Ballard po svém. A jak jinak než osobitě. Z desky Ode (2012) pochází Mehldauovu synáčkovi Damienovi věnovaná Days Of Dilbert Delaney. Ve víceméně jamovaném Blues in C hrál Brad prvou půli sóla jen pravačkou. Ačkoliv značná část jeho proslulosti pochází z neuvěřitelných protiproudů levé ruky. Které aspoň u triového modelu užívá Mehldau už nějaký čas střídměji. Stejně jako druhdy udivující, neboť v jazzu do jeho příchodu neužívané prvky evropské romantiky 19. věku. Ale zcela odlišná a půvabná romantika tryskala z interpretace skladbičky-písničky Si tu vois ma mère. Jíž z pařížské hudební atmosféry vytěžil počátkem 50. let tamní přechodný exulant Sidney Bechet, jeden z hrdinů neworleanského úsvitu jazzu. Muž, který pro tento žánr objevil k radosti Johna Coltranea, Waynea Shortera a dalších, plus nás všech, uhrančivý sopránsaxofon.

První přídavek, pekelná, původně bebopová, ale zcela současná jízda v monkovce In Walked Bud byla hlavně ‚šedévrem‘ Grenadierovým. Následoval diamant rockové historie, Hendrixem znesmrtelnělý song Hey Joe zapomenutého Billyho Robertse. Mehldau ho má na CD Where Do You Start (2011). A odpověď na otázku, jestli je možné tuhle kytarovou, revolucionářsky odbojnou nádheru převést do subtilního klavírního tria aniž by ztratila originální – omluva do všech stran – mrd, dostali návštěvníci, klopýtající do omamné májové noci s Prašnou bránou před čumákem, více než jednoznačnou.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *