„The Coldest Stream Guards of them all sang God Save the Queen, Bloodsport for All“ – tenhle refrén skladby „Bloodsport for All“ způsobil takový rozruch v BBC, že organizace vydala zákaz rozhlasového vysílání. Šlo totiž nejen o parafrázi na státní hymnu, ale hlavně o urážku britského aristokratického regimentu „Cold Stream Guards“. A to vše v atmosféře militantní nabubřelosti kolem války v Zálivu. Skladba, která kritizuje rasismus a šikanování v armádě, stačila před zákazem dosáhnout první příčky žebříčku „Indies“.
Viníkem toho všeho jsou Carter – the Unstoppable Sex Machine – tedy dvojice z Brixtonu Jim Bob (voc. g.) a Fruit Bat (g.).
Na začátku letošního roku vydali u „Rough Trade“ své druhé album „30 Something“ – jeden z mála svěžích nářezů bez křečí a vypočítavosti od dob „Psychocandy“. Zvuk alba je vystavěn na symbióze kytarové stěny se syntezátory v orchestrálním zabarvení, snadno se posluchači vybaví povrchní zvuková podoba s Pet Shop Boys. Ostatně u nás je od Carter nejvíce známá starší věc „Rent“ – hardcorová verze hitu Pet Shop Boys, jak Carter říkají napůl vtip a napůl poklona.
Britská kritika napsala o albu „30 Something“ – „Jestliže tohle nerozpumpuje adrenalin ve vaší krvi, tak jste asi dlouho brali nějaký špatný drogy“. Vřele souhlasím, každá skladba totiž nápaditě graduje k ničivému závěru a po pětatřiceti minutách palby album zvolna přechází k baladě „Falling on a Bruise“ a kocovině z toho všeho „The Final Comedown“.
Carter si berou na mušku válku v Perském zálivu – „pokud to neumíš říct květinou, neříkej radši vůbec nic“ (Say it with Flowers), vysmívají se komerčnímu průmyslu a bezhlavému konzumu – „kamkoliv přijdeš, všude je nádhernej svět, na kterým můžeš něco trhnout“ (Anytime Anyplace Anywhere), násilí, alkohol…
Ale nejen to, Carter skládají výstřižky z popové kultury (samply z filmů, TV) do příběhu obyčejných lidí. Krátce po vydání debutového alba „101 Damnations“ na jaře 90 koncertovali Carter i u nás, tedy v zemi „kde kapely zněj i vypadaj jako Dire Straits“. Byly to čtyři výborné koncerty v Praze a Pardubicích a na ten pražský v ÚLUVu vzpomínají jako na nejpod i vnější vůbec: „Když jsme vylezli na pódium napadlo nás, že je to stupidní hrát v místnosti narvané obrazama a sochama. Kolem 3 ráno jsme končili a polovina těch věcí už byla rozflákaná těma zlitejma Čechama a skupinou Američanů kolem Ginsberga. Vopřel jsem se o jednu sochu a rozbil ji…“ Nadhled se správnou dávkou drzosti a ironie, přímočaré epické texty, vlastně nic nového od zlatého roku 77, přesto se tenhle pocit v Británii trochu utápí v záplavě kýčovitých Inspiral Carpets nebo Farm…
Na dotaz „Co pozitivního přinášíte?“ Carter jednomu novináři odpověděli: „Asi je náš přínos větší než skupin jako Happy Mondays a dalších, my totiž napravujeme tu škodu, jsme takovej nezávislej Cliff Richard. Většina skupin totiž říká: „Vyraž si ven, užívej si, nacpi se drogama, proháněj holky a chovej se jako bastard“. Kdežto my říkáme: „Trochu se napij, vem si trochu drog a buď divokej – někdy“.