Cesta do Delty za tím, co z ní zbylo

Brněnský hudebník Jan Švihálek je v současné době leaderem dvou kapel. Hoochie Coochie Bandu, který na české scéně už dlouhá léta patří k nejautentičtějším představitelům chicagské verze blues, a Band of Heysek, nového projektu, který se nechává inspirovat o hodně garážovější, tvrdší a syrovější podobou blues. Band of Heysek vydal v září u Indies Scope debutové album Shovel & Mattock, které pokřtí 16. listopadu na festivalu Blues Alive v Šumperku. Jan Švihálek kromě toho všeho letos v létě vykonal vysloveně „bluesmanskou pouť do země zaslíbené“. A o bohaté zážitky se na následujících řádcích dělí se čtenáři UNI. (ob)

 

Cestu do Mississippi, Louisiany a dál za hudbou jsem měl v hlavě od doby, kdy jsem začal poslouchat a hrát blues, ale v posledních letech se z toho stávala spíše nějaká zasunutá představa. Člověk leniví, v podstatě si pohodlně hnije v té své každodenní rutině a představa toho, že by měl být vytlačen ze své „comfort zone“ je poměrně bolestivá. Dalším důvodem bylo i to, že všeobecně se tvrdí (a různé zkušenosti lidí, kteří se z podobných cest vrací jsou toho dokladem), že tam toho už moc autentického nezůstalo a to, co zůstalo, se zkomercionalizovalo. Díky rodinným okolnostem se však tento rok možnost uskutečnění mé výpravy za blues do Delty a dál stala reálnou a já jsem se rozhodl, že svůj sen uskutečním, i když vůbec nemám představu, co mě čeká.

Na cestu jsem si vyhradil tři týdny. Plán byl následující: půjčit si auto v Austinu v Texasu a sledovat trojúhelník Austin, Memphis, New Orleans a zpět kolem pobřeží Mexického zálivu do Austinu. Měl jsem vytipovaných několik míst a akcí, které jsem chtěl rozhodně navštívit, ale obecně jsem toužil poznat současný život místních lidí a jejich hudbu, spíše než objíždět muzea a místa z encyklopedií typu „kde si Robert Johnson v roce 1939 rozbalil svačinu“. Po noci strávené v ulicích Austinu, kde je živá hudba rozličné úrovně opravdu na každém kroku (a který se mimo jiné pyšně nazývá „hlavním městem živé hudby na světě“; v některých ulicích jsou dokonce speciální pruhy pro auta muzikantů pro nakládání a vykládání aparatury), a ochutnávce vynikajícího texaského hovězího brisketu jsem vyrazil na první etapu.

Východním Texasem, přes celý Arkansas a Memphis v Tennessee do Oxfordu v severním Mississippi. Oxford jsem zvolil ze dvou důvodů: konal se tam v té době bluesový festival a také jsem chtěl navštívit a vzdát poctu vydavatelství Fat Possum, jež v Oxfordu sídlí a na konci devadesátých let z mého pohledu způsobilo totální revoluci ve vnímání toho, jak může znít blues. Vytáhli na světlo jména jako RL Burnside, Junior Kimbrough, T-Model Ford a další, kteří se záhy stali mými hrdiny mnohem více než uhlazení, slavní, ale již lehce sterilní BB King, Robert Cray, Eric Clapton apod. Skvadra Fat Possum včetně T -Model Forda a Paula Wine Jonese ostatně hrála na Blues Alive v roce 2002.

Na festivalu v Oxfordu vystoupil coby hlavní hvězda Cedric Burnside Project, tedy vnuk RL Burnsidea spolu Trentem Ayersem. Nicméně pro mě osobně bylo vrcholem vystoupení RL Boyce. Brutální, syrové a hypnotické riffy, které vás vystřelí přesně tam, kde chcete být, když takovou cestu podniknete. Přímo ke zdroji. Velmi neučesané, velmi vzdálené tomu, co se běžně považuje za blues. Následně jsem se s panem Boycem setkal (což nebylo nijak obtížné, neboť festival navštívilo cca třicet diváků). Zajímal se, co tam vlastně dělám, a zeptal se mne, kdy mám v plánu navštívit Como, kde žije. Dal mi svoje číslo a dohodli jsme se, že mu zavolám.

Následující den (byť poměrně znaven předchozím večerem) jsem dal na doporučení Cedrika B. a vyrazil na magické místo zvané Foxfire Ranch, cca 20 mil od Oxfordu, kde se údajně každou neděli po návštěvě kostela hraje a jamuje. Setkal jsem se zde s Little Joe Ayersem, který hrál na basu ve většině Kimbroughových nahrávek a v podstatě se potvrdilo moje podezření, že vše podstatné z toho, co hledám, se odehrává zhruba v okruhu 50 mil kolem jezera Sardis, mezi Oxfordem, Holly Springs, Como, Batesville a Senatobia. Všichni se zde znají, hrají každý s každým a tvoří jakousi přirozenou komunitu toho, čemu oni sami říkají Hill Country Blues. Je to asi jediná a poslední oáza, kde je možné slyšet autentické blues, což mimo jiné potvrzuje i dokument Roberta Palmera Deep Blues, který se spolu s Davem Stewartem z Eurythmics(!) vydal začátkem devadesátých let pátrat po bluesových muzikantech.

Při rozhovoru s Joem Ayersem jsem se nesměle zeptal, jaké to vlastně bylo hrát s Juniorem, na což mi odpověděl velmi prozaicky: „Hrál dost divně, ale docela jsem si na to časem zvykl…“ Foxfire Ranch byl pro mne magický nejen co se týče prostředí a hudby tří dam z New Orleansu, ale i díky tomu, že se mne toho večera Cyndy, jedna z nich, zeptala: „Už jsi někdy slyšel hrát Duwayne Burnsidea, syna RL?“ „Ne, ale moc rád bych ho slyšel,“ byla moje celkem logická odpověď. „OK, dneska hraje v Holly Springs (cca 10 mil vzdáleném). Mluvila jsem s ním, říkal, že večer bude dlouhý. Chceš jet s náma?“

Následující zážitek je jen těžko vysvětlitelný skrze psané slovo. Nicméně setkání s Duwaynem mělo pro mne kromě toho, že je (i dle slov jeho slavného otce) velmi nadaným kytaristou, dva rozměry: na jedné straně neuvěřitelný talent, jeho hra na kytaru i zpěv je… prostě neuvěřitelný, originální, a přitom jaksi přirozený. Máte pocit, že to jde odněkud jinud, než z jeho rukou a hlasu. Zároveň (vzhledem k tomu, co by se dalo vzletně nazvat jako „životospráva“) je namístě oprávněný strach z toho, že tento talent bude zapomenut, částečně vlastní vinou, částečně vinou současného nezájmu médií a vydavatelství o tuto hudbu. Ale zážitek z jeho vystoupení, kde jej na basu doprovázel David Kimbrough a Kinney Kimbrough na bicí byl nezapomenutelný.

Toho večera také svou vtipnou poznámkou Duwayne mimoděk vystihl dlouhodobě přetrvávající atmosféru v Mississippi. Zeptal se mě, proč si s nimi nedám pivo. Já odpověděl, že ještě budu řídit, a navíc jsem si v motelu zapomněl řidičák. Na což zareagoval: „With that face you ain’t need any driving licence, buddy!“, tedy „S tím tvým ksichtem přece nepotřebuješ žádnej řidičák, kámo!“

Následující den jsem zavolal panu Boyceovi. Návštěva u něj byla pro mě jedním z největších zážitků z cesty. Nic na tom nezměnil ani fakt, že přestože jsem angličtinou obklopen v podstatě permanentně, rozuměl jsem mu stěží každé druhé slovo. Poté, co mě vyzvedl u pošty v Comu, vzal mne na projížďku po okolí a přátelích. Za doprovodu velmi hlasité hudby (živák Duwaynea Burnsidea a synů Juniora Kimbrougha Live From The Hut je v tom nejlepším slova smyslu apokalyptický!) linoucí se z nakřáplých reproduktorů starého Forda, jsme mimo jiné navštívili kostel, v němž nahrával Fred McDowell (také rodák z Como MS), i jeho hrob, na kterém stojí tento text:

You may be high
You may be low
You may be rich, child,
You may be poor,
But when the lord
Gets ready,
You got to move.

V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem tak blízko „prameni“, jak jen to je v dnešní době možné. Zbytek odpoledne jsme strávili na jeho předzahrádce, kde jsme popíjeli pivo, bavili se o hudbě, ženských a „soul food“. To je označení pro jídlo, které vám dá nejen kalorie a energii, ale zároveň je i potravou pro duši.

Pár následujících dnů jsem se flákal u jezera Sardis, hrál na kytaru a navštívil pár přátel, kteří mi nabídli přístřeší. Pohostinnost Mississippi je ve Spojených státech pověstná a já jsem měl příležitost se o tom přesvědčit.

Na čtvrtek jsem se těšil. Duwayne mne pozval na festival v Holly Springs, kde se dle jeho slov měli stejně jako každý čtvrtek objevit „motorkáři z celého Mississippi“ a kde měl opět vystoupit, tentokrát venku, před prodejnou s hudebninami. Bohužel z toho sešlo, protože hlavní pódium bylo přesunuto příliš blízko místa, kde měli vystoupit. To, co znělo z „oficiálního“ pódia, byl děs. Špatně nazvučený big band hrající cover verze populárních písní byl neposlouchatelný.

Na víkend jsem vyrazil do Memphisu. Celkově jsem se snažil nemít od své cesty žádná velká očekávání, ale přesto mě Memphis docela zklamal. Neříkám, že se tam nedá najít dobrá hudba a autentická atmosféra, ale asi se tam člověk musí pohybovat déle a postupně se dostávat k podstatě toho, co dnes Memphis může nabídnout. Beale Street a její okolí je cirkus pro turisty, včetně „bluesového autobusu“, „bluesové snídaně“ a všeho „bluesového“, co si vymyslíte, abyste prodali tu nejběžnější věc. Ve srovnání s tím, co jsem zažil v minulém týdnu byly pro mne kapely, které hrají pět dnů v týdnu to samé většinou na stejném místě dost velkým zklamáním. Tváří se u toho, že je to strašně baví, i když cítíte, že je to jenom jejich práce. Nebýt toho, že jsem se čirou náhodou při ranním běhu připletl do skupinky turistů, která byla odvedena do továrny, kde se vyrábějí kytary Gibson, odjížděl bych z Memphisu zklamán. Ani návštěva studia Stax, které má pořád atmosféru soulových 60. let, na tom nic moc nezměnila.

V neděli jsem se tedy nadšeně vracel do Holly Springs, kde se měl odehrát další koncert Duwaynea a jeho party. Když jsem dorazil, na místě byl Duwayne a Kenny Brown! Kenny hrál dlouho s RL Burnsidem, je na některých zásadních nahrávkách s Juniorem a dalšími a vůbec je to moc fajn chlapík a vynikající muzikant! Jaké překvapení pro mne bylo, když Duwayne po pár písničkách řekl, že by chtěl představit svého kamaráda z Česka a podával mi kytaru! Co a jak jsem pak hrál mám trošku v mlze. Přestože lidi vypadali, že se baví, já nevím. Byl jsem totálně pohlcen a opojen přítomným okamžikem, tím, kde v tu chvíli jsem a jak k tomu došlo. Kenny Brown za mnou pak přišel a řekl mi, že je moc rád, že mne poznal a že to znělo opravdu dobře, což je velká poklona, ale já opravdu moc nevím, co se dělo.

Po následné noci strávené v motelu Magnolia Inn (vřele nedoporučuji), jsem opustil magický trojúhelník okolo jezera Sardis a vydal se do Clarksdaleu, což bylo jedno z míst, která jsem opravdu chtěl navštívit. Na doporučení Kennyho Browna jsem se ubytoval v motelu Shack Up Inn, což je v podstatě shluk typických starých chatek mezi bavlníkovými plantážemi. To naopak vřele doporučuji, atmosféra je zde opravdu velmi autentická, navíc spolu s klíčem od boudy nafasujete automaticky i kytaru!

Clarksdale byl moc fajn, cítíte Deltu, vlhko, navíc je tu (přestože jsem to úplně nevyhledával) skvělé muzeum blues, přidružená škola bluesové hudby pro děti a dva legendární „juke jointy“: Red’s a Zero. Vše trošku atrakce pro turisty, ale upřímnější a autentičtější než např. Memphis. Právě z Clarksdaleu odcestoval vlakem na sever svého času Muddy Waters. V Red’s vystupoval coby v domovském klubu Big Jack Johnson, hrával tu pravidelně i John Lee Hooker. Je to tam cítit. Já jsem navštívil Red’s v den, kdy tam vystupoval Big A, kterého jsem den předtím viděl, jak učí děti na bicí v bluesové škole. Tomu říkám předávání tradice.

Po pár dnech strávených v Clarksdaleu jsem vyrazil Deltou do New Orleansu. Rovina, bavlna, prázdné silnice, vedro, vlhko, věznice Parchman, Pocahontas, Indianola, Jackson, svoboda, kterou cítíte při takovémto cestování. Vynechal jsem „muzejní“ místa jako Dockery Farm, Stovall Farm a další, která vám při cestě naskakují jedno za druhým, včetně městeček, jejichž jména jsou známá díky bluesovým průvodcům, historii a lidem, kteří tam kdysi žili nebo možná ještě žijí.

Cesta do New Orleansu přes Deltu Mississippi je zajímavá pro toho, kdo má rád nekonečnou rovinu, sem tam farmu a silnici rovnou jak podle pravítka, kde potkáte stěží pár aut. Poté se silnice zvedne nad bažiny a jedete desítky kilometrů nad úrovní země, nad řekami, močály a cypřiši, vlhko a vedro jako v sauně. Ale má to svoje kouzlo.

New Orleans samotný by bylo na první pohled a poslech po hudební stránce možno přirovnat k Memphisu, tedy hudba na každém rohu, ale něco autentického, aby člověk pohledal. Ale tak jednoduché to zase není. Je to opravdu kotel, kde se mísí spousta kultur, ta rozmanitost je zde znát a slyšet, sice se v klubech hrají provařené jazzové šlágry, ale je tam něco navíc. Jakási špína, rozmanitost a barevnost. První večer jsem vyrazil na slavnou Bourbon Street. Slovy Ignácia Reillyho (hlavního hrdiny slavné knihy Spolčení hlupců, jejíž děj se odehrává v New Orleansu) je to doupě neřesti, ve kterém má vaše nebohá pylorická záklopka tendenci se nadobro uzavřít desetkrát za minutu. Bourbon Street je brutální útok na vaše cestováním zjitřené smysly.

Všudypřítomný vlhký smrad z odpadků a výkalů, vůně smažených kuřat, pokleslý jazz pro šílené, po zážitcích lačnící turisty, domečky, vily a ulice jako z příběhů o voodoo čarodějkách a aligátorech. Opravdu je to pořád tam. Další den jsem vyrazil do francouzské čtvrti, která je srdcem kultury New Orleansu. Pouliční a barová hudba tady má docela koule, ale moje romantická představa o tom, že najdu ten „můj“ zahulený bar, kde pár ztroskotanců poslouchá chlápky, kteří vaří jazz jenom proto, že ho milují a jsou tomu oddáni celou duší, kde se zastavil čas a tím pádem neexistuje něco jako zavírací hodina, tak takové místo jsem nenašel. Ale neříkám, že tam někde není…

Po třech dnech a nocích v New Orleansu jsem vyrazil kolem pobřeží Mexického zálivu zpátky do Texasu. Stavil jsem se vykoupat na poloostrově Bolívar, kde mi poté, co jsem se půl hodiny cáchal v moři, dva mexičtí rybáři prozradili, proč se tam jinak nikdo moc nekoupe: prý je to jedna z nejoblíbenějších lokalit, když chcete lovit žraloky…

Takže rychle zpátky do auta, motel v díře zvané Winnie, ráno vejce, káva a cajun jitrnice zvaná boudin, a pak už zpět do Austinu, přes Houston, české kulturní centrum u silnice 71 (stavil jsem se tam a daroval jim autobiografii Lemmyho Kilmistera z Motörhead, aby měli mladí motivaci číst v češtině…).

V Austinu jsem do půjčovny odevzdal lehce pochroumaný vůz a pak už jen hluboký nádech, výdech, letiště…

 

Jen doufám, že tahle cesta k pramenům není uzavřená epizoda a že připraví půdu pro návštěvu mých přátel ze severního Mississippi, kteří hrají a táhnou dál káru autentického blues. Přece jsem neujel 4 500 kilometrů jen kvůli tomu, abych napsal tuto reportáž a pak to pustil k ledu…

 

Brněnský hudebník Jan Švihálek je . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář

1 komentář u „Cesta do Delty za tím, co z ní zbylo

  1. Dík za autentické poznatky ono na venkově je to jiné než píšou v novinách.Mam podobné zkušenosti z Ca, kde jsem nerad byl ve velké aglomeraci typu LA a pod.jinak fajn.diky.