Před dvěma roky se v kalifornské Santa Barbaře studiově zrodilo předposlední album saxofonisty a flétnisty Charlese Lloyda, s názvem nadějně sdělujícím, že obloha tu každopádně bude i zítra (The Sky Will Still Be There Tomorrov). Lloyd zde obrazně mluví o hudbě, jež se klene nad jeho hudební dráhou, a tak v repertoáru tohoto 2CD či 2LP nacházíme vlastní skladby, úpravy tradicionálů, hrávané jeho kapelami v průběhu jeho cesty moderním jazzem. A na obalu stojí pod krásným květem pichlavého kaktusu, který můžeme brát jako symbol Lloydových slavných počátků v éře květinového hnutí, v časech nadžánrové posluchačské tolerance.
Vše podstatné z Lloydovy muziky se zrodilo v druhé polovině šedesátých let. V té první hrál v jazzovém „učilišti“ bubeníka Chico Hamiltona, což je zaznamenáno na osmi LP. Souběžně Lloyd vystupoval s vlastním kvartetem, s Ronem Carterem na basu a kytaristou Gáborem Szabó. V roce 1966 Charles Lloyd sestavil kvarteto s pianistou Keithem Jarrettem, kontrabasistou Cecilem McBee a bubeníkem Jackem DeJohnettem. Účast na festivalech v USA i v Evropě v následujících dvou letech z něj udělala fenomén doby, přetrvávající se vší svěžestí dodnes. Kvarteto to stvrdilo albem Forest Flower: Charles Lloyd at Monterey, z léta 1966. Lloyd byl v následujícím roce kritikou označen za Jazzmana roku. Sugestivní, hypnotická, ale také rytmická skladba Forest Flower, skládající se z částí Sunrise a Sunset, která zní z celé půlky LP, se zapsala mezi nejvýraznější témata moderního jazzu a Lloyd sám je často hrává. Přitom skladbu původně napsal pro skupinou Chicka Hamiltona (LP Man from Two Worlds).
Lze říci, že v šedesátých letech napsal Lloyd většinu skladeb, jež hrává s nejrůznějšími sestavami po celou svou kariéru. Vedle Forest Flower k nim patří například Island Blues, Sweet Georgia Bright, Dream Weaver, Days And Nights Waiting, Love Ship, Of Course, Of Course, Lady Day, Voice In The Night. Album Forest Flower je prvním jazzovým LP, jehož náklad přesáhl milion výlisků a jehož sláva doputovala i k nám, když jej vydal Supraphon v edici Gramofonového klubu.
Lloyd na prknech Lucerny
A takto proslulý nejen ve světě jazzu, ale na hudební scéně obecně Charles Lloyd Quartet dorazil v říjnu 1967 do Lucerny, na Mezinárodní jazzový festival svobody se nadechující Prahy. Užaslá Lucerna naslouchala nové hudbě se skvělými sóly Lloyda i Jarretta, jazzu, v němž bubeník DeJohnette prolnul s neuvěřitelnou vitalitou swingový rytmus s motoričností, označovanou za rockovou.
V repertoáru nechybělo ani Forest Flower a po závěrečném Island Blues, jednom z nejstarších Lloydových témat, se stalo něco, co jsme často na festivalu nezažívali: dlouhotrvající potlesk a nadšení vestoje.
Lloydova muzika sice vyšla z hard bopu, ale dostává se v sólech až k hranici volné improvizace, současně vnímáme odkaz duchovního vlivu Johna Coltranea, včetně inspirace indickou hudbou. Nadchla bravurní, až rozdivočelá Jarrettova sóla, jehož ze zákulisí s obavami sledoval festivalový ladič pian. A že na další koncerty Lloyda budeme čekat do devadesátých let, také na Jarretta, ale na každého už s novou vlastní skupinou, žádného posluchače v Lucerně ani nenapadlo. A také nikoho nenapadlo, že kvarteto má před sebou poslední rok činnosti.
Do Kalifornie a zpět
Charles Lloyd své kvarteto rozpouští a záměrně se uchyluje
