Charles Lloyd se vrátil do Česka po šesti letech (Praha, 30. 10. 2019). Muzikant procházející se svými skupinami dějinami jazzové moderny od šedesátých let jako osobnost, jako ojedinělý jev trvalé kvality, představitel hudby oscilující mezi hard bopem a free jazzem, hudby, jež svou rytmičností předznamenala brzké fúzování s idiomy rockové hudby (Lloyd ale nikdy nepodlehl aktuálním trendům fusion). Jeho hudba je melodická, podstatou je spirituální, vychází z blues, z gospelové naléhavosti, cizí jí nejsou ani vlivy Orientu.
Fenoménem jsou jeho kvartetní sestavy s klavírem, kontrabasem a bicími, už od dob kvarteta konce šedesátých let s pianistou Keithem Jarrettem až po současný Sky Quartet, který jsme půl druhé hodiny zaujatě poslouchali v Brně. Kvarteto tvoří vynikající muzikanti a sólisté, především pianista Jason Moran, hrající s Lloydem už na šesti albech od roku 2006. Kontrabasista Larry Grenadier (čtyři alba) se k Lloydovi do projektu Sky Quartetu vrátil po více než dvaceti letech. Kvarteto se představilo s jiným bubeníkem – kvůli termínové kolizi nemohl zahrát Eric Harland, místo něj přijel Kweku Sumbry, neméně skvělý a plný fantazie.
Lloyd za celou svou kariéru stvořil rozsáhlý repertoár, z něhož sestavuje koncepci nových desek i koncertů. Velkého jazzmana a improvizátora z něj dělá to, že skladby nikdy nebývají kopií svých předchozích nahrávek, podání pozměňuje a obohacuje v souznění se spoluhráči. Lloydova hudba jediným tónem neupadá do nějakých klišé, k témuž strhává své spoluhráče, jichž bylo za šedesát let spousty. Ty nejinovativnější jsou opětovně zváni do Lloydových sestav.
Koncert začal jedním z nejstarších titulů Lloydovy tvorby Dream Weaver, rytmickou skladbou s výbušnými bicími a slavnostně spirituální náladou, hrávanou častokrát od roku 1965 (naposled na Passinʼ Thru). Defiant, Tender Warrior uvádí loňské album The Sky Will Still Be There Tomorrow, kde kvarteto hraje ještě s Harlandem. Prologem jsou temné tóny Sumbryho bicích a zamyšlená hra Morana, než se přidá Lloydův zpěvný tenorsaxofon. Následovala skladba Zoltan, hrávaná na festivalech na počátku této dekády. Z aktuální novinky, triového alba Figure in Blue, Lloyd zařadil melodickou lyrickou baladu Hina Hanta, The Way Of Peace a Blues For Langston, věnovaná černošskému básníkovi Hughesovi (zde ale bez výrazné kytary Marwina Sewella – s Lloydem už hrál v Rudolfinu 2019). Lloyd toto krásné blues hraje na flétnu, což je stylovým echem pražského vystoupení v říjnu 1967. Lloyd s flétnou rozehraje také rytmicky svěží Booker’s Garden (rovněž na albu Sky Quartetu), s delšími sóly Morana a Grenadiera, rovněž ozvěnou „hippies“ éry proslulého Lloydova kvarteta s Jarrettem.
Koncert plynul jako voda objevující se na pozadí v kolážovém vizuálu živých záběrů, fotografií a kreseb (původně pro Wild Man Dance, 2015 – záznam z Jazzpad festivalu ve Wroclawi) výtvarnice, filmařky, designérky, také zahradnice Dorothy Darr; jitří fantazii plnou měrou. V závěru koncertu zní melancholické Rabo de Nube ze stejnojmenného alba (jediné téma, jež není od Lloyda, ale od chilského kytaristy Silvia Rodriguese). A publikum vytleská hned dva přídavky: Nachiketa’s Lament (Canto, americko-skandinávského kvarteta), v němž Lloydova hra dlouhých tónů na tibetský hoboj přináší s bicími něco dálněvýchodního zvukového koloritu. Druhým přídavkem byla emocemi naplněná píseň Hymn to the Mother (na albech All My Relations, Lift Every Voice, Figure in Blue) plná pokorného klidu. Ještě před ní sedmaosmdesátiletý Lloyd, sedící na své odpočinkové stolici vedle klavíru, odkud sledoval, kývaje se do rytmu, své sólující spoluhráče, deklamoval svou dlouhou, existenciálně spirituální báseň Tagi (Mirror, se sestavou, již dnes nazývá Sky Quartet). Vrcholný zážitek končícího jazzového roku!