Paříž byla pro trumpetistu a zpěváka Cheta Bakera cílem jeho první cesty do Evropy v letech 1955–56. A také tam nahrál v únoru 1988 svůj poslední set tři měsíce před svou smrtí. Belgického kytaristu Philipa Catherina měl Baker ve své skupině už osmým rokem. Oba hvězdné muzikanty doplnili pianista Egil Kapstad a basista Terje Vanaas z Norska. Zatímco v 50. letech Baker soupeřil o popularitu s Milesem Davisem, o čtvrt století později se nacházeli každý na jiné hudební planetě: Miles právě nahrával You´re Under Arrest, zatímco Chet zůstává tím, čím byl ve svých neslavnějších dobách: lyrikem, romantikem, tichým vypravěčem balad hraných na trubku, dříve také hojně zpívající, zde scatem pouze v písni How High the Moon. Introvertní muzikant, jako by nás nechtěl svou hudbou rušit, jen zklidňovat – ostatně tomu příznačně sedí i název alba Pozdně noční jazz. Na albu je šestnáct skladeb, převažují staré známé (a geniální) skladby už dlouho označované za evergreeny, tři skladby napsal Egil Kapstad a Blåmann, Blåmann je norská lidová píseň. A tak se s Chetem zasněme při písních Carmichaela (Skylark), Hamiltona & Lewise (How High The Moon), Portera (Love For Sale) či Washingtona & Younga (My Foolish Heart). Body And Soul, Makin´Whoope a If You Could See Me Now mají ještě bonusové verze. Catherine Chetovu trubku nevtíravě doprovází, jeho sóla se sametovou modulací zvuku respektují styl Bakerovy hudby. Nejprůzračnějším zvukem kvarteta je Kapstadův klavír, který s Venaasovým kontrabasem tvoří brilantní doprovodný tandem oběma protagonistům. Kapstadovy autorské příspěvky si se zvolenými standardy nijak nezadají: v zasněné ostrovní náladě roztančený The Bird From Kapingamarangi, ve svižné The Ballad Of Buttersmile, v Children´s Waltz s melodikou dětské říkanky. Styl hudby Cheta Bakera se sice vymykal překotnému vývoji jazzu s jeho fúzemi 80. let, ale mentální síla jeho niterného projevu má nadčasový charakter.
CHET BAKER: Late Night Jazz
