Postava Hanna Leichtmanna je na berlínské nezávislé scéně zavedeným pojmem. Bubeník v kapelách jako Denseland, Groupshow nebo Paloma, sólista, kterého nejvíce známe schovaného za projektem Static. V letošním roce se hudebník hlásí s novým projektem Chromacolor, který zapustil kořeny v autorově studiu během covidové pauzy. A otvírák Kisses And Wine jasně naznačuje, jakou atmosférou se Hanno na bezejmenném albu projektu Chromacolor nechal prostoupit. Klidnou, možná až řízeně dávkovanou. V tom se liší od současných severoamerických protagonistů spirituálního jazzu. Ti také plují na podobně pastorální atmosféře, jejich tiché výpravy mají ale podobu spontánní výpravy do neznámého terénu. Hudba Chromacolor možná vzešla z podobných impulzů, Liechtmann ale s početnou svitou spolupracovníků prostor spíše systematicky skenuje. Málokdy ho něco překvapí nebo vyvede z míry. Na devíti skladbách, které přirozeně kombinují elektroniku s akustickými nástroji, tak neobdivujeme niterná momentální hnutí, ale spíše pomalé rozkrývání tichých prostor, jako bychom se nad neznámým územím pomalu přesouvali dronem s kamerou. Vzpomenout tak můžeme na řadu muzikantů ze stáje All Saints Records, od Rogera Ena (mladšího bratra slavného Briana) přes Harolda Budda až k Laraajimu. Výjimečnost mimořádně uklidňující nahrávce pak dodávají postupně vrstvené vokály Annie Garlids, které prostupují celým albem. Když už se zdá atmosféra příliš usedlá, přispěchají další spolupracovníci se svými akustickými instrumenty – saxofonem, flétnou nebo různými druhy lamelofonů (od mbiry po elektrický guitaret). Prim si ale na nahrávce, i přes řadu těchto elementů, udržují vibrafon a piano Rhodes, ze kterých se většinou vynořily základní nápady všech devíti kompozic. Hanno Leichtmann přišel na debutové desce Chromacolor s výjimečně uklidňující nahrávkou spojující ambientní, jazzové a soulové prvky do značně odlišného tvaru než nechvalně známý muzak easy listening hudby. Tiše dobrodružnějšího.