Bývaly doby, kdy se čtveřice Modern Jazz Quartet snažila dokázat rovnocennost jazzu coby plodu ,černé‘ kultury s klasickým uměním ,bílé‘ hudby formou prezentace. Oblékli se do fraků, hráli tehdy avantgardní, evropskou modernou dvacátého století ovlivněný cool jazz, a konečně se z klubů dostali do koncertních síní. Časem se to stalo normálním jevem, časem jazz vstoupil i na večírky v Bílém domě a v novém století, nám započatém už v listopadu 1989, se jazz zabydlel i v panovnických prostorách pražského Hradu.
Letos v únoru to už budou dva roky, co z podnětu prezidenta Klause probíhá v sálech a sklepeních Pražského Hradu v přibližně měsíční periodě cyklus jazzových koncertů. Ty zaznamenává český rozhlas a produkce Karla Vágnera ve spolupráci se Správou Hradu začala vydávat sérii záznamů obsahem zaměřenou na domácí scénu a její sólující hosty (Multisonic, edice Jazz na Hradě). Tato akce má svá specifika, nad nimiž je potřeba se v úvodu zamyslet, protože obsahují zárodky toho, co tuto sérii nahrávek sjednocuje. Návštěvník koncertu na první pohled zjistí, že je účastníkem slavnostní události, kam příznivci jazzu ,z ulice‘ zavítají jen ojediněle. Rovněž snadno dojde k poznatku, že pro většinu publika je návštěva spíše než jazzovým koncertem společenskou záležitostí. To kupodivu vzniku dobré atmosféry nebrání a ostych z honosného prostředí koncertů a množství politických celebrit se muzikantům daří celkem úspěšně překonávat. Stylově edice představuje výboje nepříliš vzdálené modernímu mainstreamu. Patrně z finančních důvodů dramaturgie pomíjí účast zahraničních interpretů.
Přestože český jazz má několik skutečně výborných generačně rozprostřených trií, jedno považuji za obzvláště cenné – už z historických dob raného jazzrocku sehrané duo pianisty Emila Viklického s kontrabasistou Františkem Uhlířem, v současnosti doplněné bubenickým veteránem bývalé československé scény Lacem Tropem. V roce 2004 se toulali po Evropě doplněni vynikajícím švýcarským trumpetistou Francem Ambrosettim, zabydleným na špičce evropské scény už od konce šedesátých let. Jejich společný hradní koncert připomene disk FRANCO AMBROSETTI & EMIL VIKLICKÝ TRIO (live 14. 4. 2004, 2005, 61:55). Jestliže u mnoha současných jazzmanů není vždy samozřejmostí, že z jejich hry sálá nejen viditelná, ale i slyšitelná radost z hudby, tak pro toto kvarteto platí opak. To, jakým způsobem rozvíjejí své improvizace na posluchačsky velmi sdělná témata (například standardy Autumn Leaves, Bye Bye Blackbird, Viklického výbušnou Wine, Oh Wine) jen dokládá, proč jazz těší už sto let své publikum i muzikanty. Chce to málo – klíč netřeba hledat, stačí jím jen pootočit a posluchač-nováček pak může jen žasnout. Vystoupení tohoto jazzového gangu čtyř na Jazz Goes To Town v Hradci Králové v říjnu 2004 si mimořádně pochvalovali nejen posluchači v sále, ale i samotní muzikanti. Hradní album, byť z jiného prostředí, jejich radost ze hry dokládá dokonale.
Stejnou dokonalostí se vyznačuje i hudba další, tentokrát jamsessionové party znějící z alba GEORGE MRAZ (live 19. 2. 2004, 2004, 61:55). Protagonistou je stále ještě na světovém vrcholu působící basista Jiří Mráz z Písku, který si zahraje v různých variacích sestav s pianisty Emilem Viklickým, Karlem Růžičkou, kytaristou Rudolfem Daškem a bubeníkem Ivanem Smažíkem. Také tato nahrávka je nabita muzikálností, výrazovou dokonalostí a nadhledem, k němuž lze dojít jen celoživotním putováním po krajině hudby obecně. Mrázova basa je výborně sejmutá, takže můžeme pozorně prožívat každý flažolet a podprahově se těšit každým alikvótním tónem. Repertoár je opět rozdělen mezi několik standardů a vlastní témata Mráze, Daška a Růžičky. Nechybí ani jeho adaptace Zaleť sokol, biely fták (zde jako White Falcon, Fly) z proslulého alba Morava.
Decziho americká Celula na naší scéně od devadesátých let už zdomácněla téměř jako ona slavná ze šesté a sedmé dekády dvacátého století. Hradní dokument LACO DECZI & CELULA NEW YORK (live 14. 5. 2004, 2005, 61:28) ji představuje s kontrabasistou Stevem Clarkem, pianistou Walterem Fischbacherem a bubeníkem Vaicem Deczim. Mimořádným hostem zde byl kytarista Zdeněk Fišer.
Ten nám připomene sóly v Decziho skladbách Dimo a Bananas, proč byli s Lubošem Andrštem považováni za otce elektrické kytary české jazzové scény sedmdesátých let. Decziho dnešní hudba je rytmicky velmi živá, tanečně rytmická, obvykle se vyhýbá zavedeným frázím, jimiž je zaplněná současná scéna funky music a také se častěji vrací k čistě akustickému projevu. Vlastní skladbou Morgan pamětníkům nejen připomíná dávná alba Pietoso či Dobre sme sa oženili z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale také ukazuje vyzrálost svého stylu. Decziho americká Celula má spravedlivě odvažovanou hudbu jak pro duši, tak pro tělo.
Stivín se už dlouho nemá k tomu, aby stvořil studiovou nahrávku s koncepcí a vydavatelé mu vydávají živá alba se stále dokola se opakujícím repertoárem, což po letech vzbuzuje pochybnosti o jeho vztahu k domácímu jazzovému publiku. Dokazuje to i disk této série Jiří Stivín & Co. Jazz Systém: ODRAZY A DOTEKY (live 13. 6. 2004, 2005, 61:55), na jehož oživení se podílí německý vibrafonista se zkušeností z amerického jazzového světa Wolfgang Lackenschmid. Nahrávka je rozhodně jazzově zajímavější než předchozí Tak co…. Příjemná je například flétnová verze Coreova Dětského songu č. 6 s příspěvkem kytary Jaroslava Šindlera, nebo komorní provedení baladického standardu Lover Man s nepřehnaným okořeněním herbiemanovského ,rockování‘. 
Na rozdíl od do úmoru se opakující parafráze na ,český sudokopytnický podnět‘ Nepudu domů, či desetiletími zaprášený evergreen závěrů Stivínových koncertů Dobrú noc. Chvályhodné krédo Karla Velebného, že i ve vážně pojímané hudbě sranda musí být, Stivín rád problematizuje dodatkem „a to co nejčastěji“. Až tolik by to zase nevadilo, kdyby na tomto poli prováděl inovace. Rozpaky však pociťují spíše souputníci jeho muzikantské dráhy, než ti nechávající se povrchně unést opravdu obdivuhodnou technickou bezproblémovostí hry jak na všechny možné flétny, tak na saxofony. Obliba vsuvek známých motivů potěší spíše jazzové novice.
Stivínův mladší bratranec Milan Svoboda zase předvedl českému jazzu koncepcí a vlastní tvorby tolik, že jej lze považovat za otce bigbandové tradice postswingové éry českých orchestrů překlenující poslední čtvrtstoletí dvacátého věku. 
Tvůrčími dílnami však jsou průběžně i jeho komorní seskupení, ať už letité duo s trumpetistou Michalem Gerou, nebo jeho kvarteta. To současné prezentuje také hradní nahrávka Milan Svoboda Quartet: PROLÍNÁNÍ-VARIACE (live 19. 12. 2004, 2005, 43:35). Zrcadlí v sobě éru přerodu hard bopu v tehdy ještě akustický jazzrock, což je Svobodova výchozí čára ještě z doby působení ve Volfově Jazztetu. Svoboda zde má silného a inspirativního partnera v tenor- a sopránsaxofonistovi Milanovi Krajícovi. V Intermezzu 1 Svoboda krátce připomene své setrvalé ambice dotýkat se i experimentálnějších poloh jazzu, a v následující Vzpomínce připomene, že je stále zejména osobitým jazzovým improvizátorem. ¨
K dispozici jsem neměl úvodní, údajně zcela rozebrané album JAZZ SANATORIUM LUĎKA HULANA, na němž si zajamovali především pamětníci tlukotu onoho velkého srdce českého moderního jazzu. 
Posledním opusem řady je disk PAVEL JAKUB RYBA & MIND THE STEP (live 25. 9. 2005, 2005, 70:03). Čitelnými znaky současného Rybova tria jsou improvizační schopnosti a výrazová přesvědčivost altsaxofonisty Petra Venkrbce a nepříliš kontrolovaná rozmáchlost baskytarových sól kapelníka. V polovině skladeb zvuk žesťově obohatí hostující trumpetista Bryan Corbett.
Na závěr si nemůžu odpustit úvahu, zdali prezidentova minutová úvodní slova na posledních pěti albech, která jsou na koncertě z pozice hostitele moderátorsky oprávněná a vkusně krátká, jsou skutečně přáním Hradu či jen zábleskem něčí devótnosti. Zde však stačí použít jediné tlačítko…