Čím se otevírá Lence Dusilové samo nebe

Je držitelkou šesti Andělů coby zpěvačka roku (obyčejně v souvislosti s některým svým albem), ale sama o sobě dnes mluví častěji jako o muzikantovi. Jak vidno, genderovými korektnostmi se nezdržuje. A od standardních vokalistek s kapelou (případně playbackem) za zády se také dost odlišuje. Nejen tím, že ovládá množství elektronických efektů, jimiž působivě ozvláštňuje akustickou kytaru a hlavně snadno rozpoznatelný hlas. Nevšední, se širokým výrazovým spektrem. Který místy užívá jako instrument a pokusnicky s ním pracuje. Muzikantský je celý její přístup k tvorbě.
dusilka1
V poslední době se o Lence Dusilové zhusta hovořilo, když na jaře porodila prvé děťátko. A to – třebaže neplánovaně, ale podle ní nikoli náhodou – doma. Kdo v ní vidí věčně alternativní děvče, spokojeně zamručí. I když ji samotnou následný přístup zdravotníků a státu přece jen zarazil. Ale to je spíš pro jiné interview. Ostatně krátce po příchodu malého Edwarda na svět napsané Renatou Kalenskou do Reflexu.
V té chvíli už ale také byla hotova polovina nového alba s kapelou Baromantika, v níž Beata Hlavenková a Viliam (neboli Vilda) Béreš hrají na klávesové instrumenty, Patrick Karpentski (Hlavenka) na baskytaru a Martin Novák na bicí. Sestavě dalo jméno Lenčino oceňované album (2011), při jehož natáčení Baromantika vznikla. Když jsme se sešli uprostřed léta v dejvické kavárně Nahoře, práce na desce V hodině smrti mířila ve studiu Sono do finiše. Základní téma rozhovoru bylo nabíledni. I když se stáčel i k jiným zákoutím Lenčina hudebního života.

Co se dělo s kapelou za tři roky od alba Baromantika?
Asi došlo k jakýsi vnitřní katarzi, trošku jako v manželství. Baromantika je plná nadaných osobností s vlastními představami muziky i odlišnými způsoby práce a komunikace. To všechno se tříbilo během koncertování a vzájemnýho sdílení. Porůznu ladilo, rozvazovalo a zase svazovalo. Museli jsme asi projít i vypjatými momenty. Málem jsme se počátkem loňského roku taky rozešli. Ale pak přišel docela velikej obrat. Dostali jsme od skladatele Michala Rataje příležitost vystoupit na koncertu Art’s Birthday, konaného v rámci 1 000 050. globálních Narozenin umění. Projektu se účastnili hudebníci spíše elektroakustické sféry. A my měli s Baromantikou za úkol vytvořit čtyřicetiminutové nepísňové pásmo. Při jeho vzniku jsme zjistili zásadní věc: že nám jde velmi dobře kolektivní tvorba a že jsme našli nějaký společný hudební jazyk, který nás baví a je čitelný.

Co to znamená? Jak vznikají věci pro Baromantiku?
No různě, přece. Každý má svůj způsob práce nebo psaní, dost se v tom každý lišíme. Podstatné je, že skladby mají jeden jazyk, v záhlaví těch písní je zasetá „baromantičnost“. A když mluvím o společném rázu, tak je třeba dodat, že každý z autorů v kapele je samostatná uzavřená nádoba, silná individualita. A přesto mají cosi společného.

Téhle sestavě předcházel projekt Eternal Seekers, ve kterém jsi už měla silného tvůrčího spojence v Beatě.
Eternal Seekers vznikli během procesu, kdy jsem se chystala na svou čtvrtou sólovou desku. Tehdejší kapela, v níž byli bubeník Danko Šoltis, basista Rasťo Uhrík, Peter Binder na kytaru a Beata fungovala jako doprovodná kapela k desce Mezi světy a do toho jsem měla tenkrát období hledání, a vlastně trochu promrhávala čas. Nacvičili jsme sice pár nových věcí, ale neměla jsem koule to s nimi dotáhnout do konce. Ale asi jsem nebyla úplně připravená, pořád jsem přemýšlela o zvuku a světě k novým písním. Navíc většinu kapely tvořili muzikanti z jazzové komunity, a ti byli vytížení i jinými závazky, jinak se také na takové scéně nedá uživit. Takže to sdružení po čase ztratilo vývoj. Do toho jsem se potkala s Clarinet Factory a zahořela k nim láskou, která přebila touhu realizovat se sólově. A hned mě také napadlo, že bychom měli udělat společně desku a zatáhnout do toho i Beatu, která by se svým hudebním myšlením krásně zapadla a dala tomu řád. S ní jsem si tam poprvé ozkoušela vzájemný autorský potenciál. Jenže po natočení Eternal Seekers jsem znova tápala se sólovkou. Beata mezitím odrodila druhé dítě a začala mít chuť zase něco dělat. Nabídla mi, že mi s deskou pomůže.

dusilka2Což byl první krok k nové kapele. Do níž přišli ještě další autoři a aranžéři. Taková koncentrace píšících individualit byla záměrná?
Beata přišla s tím, že její manžel Patrick a Vilda Béreš založili producentský tandem Tin Soldiers a chtějí si hrát v aranžích více s elektronikou. Měla jsem původně o chystaném albu představu akustické, spíš solitérské muziky. Ale s dotykem elektronického i akustického ambientu, takže mě to nadchlo. Zavánělo to totiž překračováním vlastních hranic. I vlastního konzervativismu. A pak – baví mě nesmírně mít vedle sebe muzikanty, jejichž schopnosti jsou tam, kde končí moje. Takovým spojením se ti pak otevírá samo nebe.

A neměla jsi přece jenom obavy, že bude, jak se říká, moc kohoutů na jednom smetišti? Čtyři skladatelé?
Na CD Baromantika z roku 2011 jsem byla prapůvodním autorem hudebních nápadů já. Beata mi pomohla dopsat tři věci. Byla to původně zamýšlená sólová deska, výpověď. A ze zapojení dalších osobností jsem byla nadšená. Vždycky se mi líbilo, jak hraje a hudebně uvažuje Vilda. Já ale už byla úzce propojená s Beatou a tak by mě nikdy nenapadlo spojení s Vildou, že bychom se v tvorbě mohli nějak setkat a blízce spolupracovat. Tak mě Beata s tím, že bychom mohli s klukama udělat hustou kapelu hodně potěšila. Patricka jsem pak poznávala blíž až při práci na desce. Baromantika vlastně má docela dost producentů…

Jak se projevuji?
Každý má specifický rukopis a docela dlouho jsem si zvykala na rozdílnost, způsob a přístup k práci. Třeba Patrick umí hodně překvapovat, působí do poslední chvíle jako tajnůstkář, co ti nedá nahlédnout pod pokličku, co se svěřenými skladbami udělá. A když se dostavuje nervozita, předvede většinou do puntíku vycizelovanou věc. Tak mě poprvé překvapil aranžmá písně Ptačí. Kdy jsem právě narazila na svůj konzervativismus. Písnička vznikla původně při kytaře a já si představovala nějakou křehkou vzdušnou aranž. Vůbec mě nenapadlo, že by z toho mohlo vzniknout něco tak diametrálně odlišného od mých představ. A ty představy byly zavádějící, nějaký čas jsem se s některými aranžemi smiřovala. Ale s odstupem je jasný, že všechny skladby dobře fungujou. Fakt radost hrát.

Nejdéle z nich pracuješ s Beatou, bezmála deset let. Máte myslím i dost blízký přátelský vztah. V čem na tebe působí?
Beata je pro mě nevyčerpatelný „průtokáč“ hudebních nápadů. Když se na ni obrátím s nějakou svou hudební myšlenkou, je schopna ji vyřešit tak, že jsem s tím skoro vždy v souznění. Občas mezi námi lítaj jiskry, protože jsme obě královny dost rozdílných povah. A jelikož se máme hodně rády, pak je to v konfrontacích o to těžší. Beata mi pomohla hudebně dovyslovit hodně nápadů. Obdivuju ji jako autorku, je důvěryhodná coby aranžérka. Obdivuju ji asi i proto, že je žena.

Po takové době těsné spolupráce máš patrně vliv i ty na ni…
Troufám si říct, že ano. Povzbuzuji ji ke zpívání, má v barvě hlasu něco uklidňujícího. Dobře se mi s ní zpívá, funguje to. Ona vždy pracovala se složitějšíma kompozicema a říkala mi, že ji baví některé mé nápady svou jednoduchostí. Což je prý pro ni inspirativní. Ale toť asi ode mě nepřesná formulace.

Ještě jsme nemluvili o bubeníkovi Martinu Novákovi…
Martin sice pro kapelu neskládá, ale je to podstatný člen. Nejenom jako výborný hráč, zapojuje se do vokálů, což je skvělý. Jeho energie je důležitá v našem ne moc jednoduchém soukolí. Martin mezi nás dokonale zapadá lidsky.

V čem je nové album V hodině smrti odlišné od Baromantiky?
Už tématem, které se na staré Baromantice posunulo od snímání rodinných kleteb k aktuálnímu období, kdy procházíme různými transformacemi a krizemi středního věku a potýkáme se dost často s rozbíjením stereotypů a bojem s dogmaty. Pak je to společná výpověď k tomuto a ne výpověď sólové zpěvačky. V podstatě jsem jen donesla pár nápadů na písničky a víc se budou autorsky prezentovat mí kolegové. Taky se nám vytříbil společný hudební jazyk a jsme silná kapela hráčsky nebo tím, jak hudbou přenášíme emoce. I když tím je asi Baromantika na širší povědomí u nás právě příliš sofistikovaná. Ale to je vedlejší.

Tak se vraťme k té aktuální desce – rozdělené nahrávání je celkem běžné, porod uprostřed nikoli. A přitom jsi to tak měla naplánované. Čekala jsi od toho něco?
Vlastně ano, a jsem hrozně ráda, že se to takhle celé odehrálo. Na počátku jsem vypustila do vzduchu myšlenku, k čemu by se album mělo obsahově vztahovat. Fascinovalo mě asi před rokem, co občas leze překvapivého za povahy z lidí v různých vypjatých situacích, když o něco zásadního šlo. A jakým způsobem každý z nás takové situace řeší. Někdo je slaboch, někdo si nechce špinit ruce – například. Dost široké, asi to neumím nějak přesně shrnout do týhle věty. Za víc jak poslední rok mýho života, který byl plný zvratů – a vidím to hodně i kolem sebe u svých souputníků a dotýká se mě, jak se to skrze některé ne jednoduché události vše propojuje. Vlastně mě porod syna odpálil do úplně jiné reality. Mám pocit, jako by umřel ten můj předešlej svět, v kterým jsem žila, a nějaký nevědomí. Po porodu dostal obsah toho, co teď děláme, jasnou konturu.

Jsi vprostřed kolektivní práce, která tě momentálně naplňuje. Ale co druhý způsob? Přijít s dvanácti vlastními písněmi do zkušebny a dát je s muzikanty to konečné podoby?
Autorským přetlakem teď netrpím, momentálně mi vyhovuje spolupracovat v kruhu silných muzikantských person. Nicméně mám nějaký sen nebo vizi, kam se chci solitérsky ubírat v budoucnosti, vedle cesty sdílení s ostatními. Vlastně se to tak trochu podprahově děje.

Prvé roky tvojí hudební dráhy, tedy ve Sluníčku, Puse a pak už ve vlastních kapelách měla vždycky podstatnou roli elektrická kytara. V Baromantice jsou ale dvoje klávesy a někdejší fusion-jazzový kytarista Patrick hraje na basovku. Jak to přišlo?
Asi proto, že nás typická elektrická kytara a sólování nebaví. A mě osobně spíš zajímají skrze elektrickou kytaru divný zvuky, preparace nebo nepravidelné riffy. Po hradbě elektrických kytar netoužím. Nicméně Patrick je kytarista i v Baromantice. V podstatě v hojné míře používáme elektronických basů. Ale k elektrické kytaře se poslední rok vracím. Mám krásného signovaného Johnny Marr Jaguara a ten je dost inspirativní ve spojení s efekty a looperem. Dost to takto používám se Spitfire Company v představení One Step Before the Fall, což je fyzické divadlo propojené s mou hudbou. Ale v kapele na elektriku zatím nehraju.

dusilka3Když si na to narazila – co vedle hlasu a akustické kytary vůbec užíváš?
Efektové krabičky a looper, vcelku jednoduchým způsobem. Používám je jako zvýrazňovače emocí v hudbě nebo se jimi doprovázím a dobarvuju. V představení One Step Before The Fall používám vedle zmíněného ještě třeba Octopad na spouštění samplů nebo basy z Main Stage.

Jak jsi vůbec došla k sólovému vystupování?
Když se v kapele před Baromantikou množily termínové problémy muzikantů, na nichž jsem v té době byla závislá, došla jsem k rozhodnutí naučit se hrát svoje věci taky úplně sama. Začala jsem si některé věci pro tenhle účel přearanžovávat, aby to drželo pohromadě. Napřed jsem měla dvacet minut, za nějaký čas jsem byla schopná odehrát hodinový blok. Dneska dokážu utáhnout regulérní koncert, ale samozřejmě v prostředí, které sedí takové neředěné klidné energii. Právě s tím přišla i vnitřní potřeba neodehrát písně jen zpěvem s čistou kytarou. Pořídila jsem si proto svůj první malý looper a kytarový efekt a začala jsem pomalu hledat nějaký jiný výrazový prostředek… Tehdy mě též nakopl Jan Burian, který mě často zval mezi „osamělé písničkáře“ a párkrát mě vzal jako hosta a předskokana na svoje skromná turné. Momentálně funguju naživo jen s Baromantikou nebo sólově.

A co duo s Beatou nebo vaše trio s Dorkou Barovou?
Ve dvou samozřejmě dokážeme udělat koncert hodně barevný, ale mně jde teď o přežití Baromantiky a nechci dávat pořadatelům možnost kompromisu, což je vlastně kompromis i pro mě. Ze stejného důvodu je vzácností i dámské trio, ve kterém se potkáváme právě s Beatkou a Dorkou Barovou z Tara Fuki.

Občas se ale přece ještě v nějaké jiné souvislosti objevíš. Třeba letos na celém turné s Lucií.
Mno, děkuju za to. Před tolika lidmi už si asi nikdy nezazpívám. Masakr. Bylo to trochu déja vu po těch skoro dvaceti letech, kdy jsem s nimi hrála. Měla jsem radost, když mi David zavolal, že mě chtějí na turné jako původní zpěvačku z písní Amerika a Sen. Luxus, že?

Pak je tu taky Justin Lavash.
Justin je vlastně dost důležitý pro Baromantiku. Máme na nové desce další společný song. Opět krásná konfrontace. Hrozně ráda s ním dělám, píše krásné texty, má hlubokou smutnou duši v hlase. A je mi blízkej svojí, jak to říct… takovou ztraceneckou melancholií.

Čímž se nepřímo dostáváme k textům, které píšeš sama střídmě. Hledáš třeba nějaké básníky? U Eternal Seekers jsou slova od Bogdana Trojaka.
Necítím se být básníkem ani silným textařem, i když se mi občas nějaký silný text povede. Hledám ráda souznění s těmi, co to maj. Já jsem se teď na nové desce vedle Justina propojila opět s Martinem Kyšperským z kapely Květy. Beata, která má slovenské kořeny, pracovala se současnou slovenskou poezií, zhudebnila báseň Archiv dní od mladé básnířky Evy Tomkuliakové. A taky zhudebnila text od Ezry Pounda. Mimochodem, Bogdana Trojaka do Eternal Seekers přitáhla právě ona. Má dobrý vize.

A proč už ne Trojak?
Zkoušela jsem se s ním propojit na jednom songu při první Baromantice, ale zjistila jsem, že jeho jazyk nezapadá do naší tehdejší temnější polohy.

Miminko se nezadržitelně a hladově blíží s babičkou ze Stromovky, a tak zbývá čas na poslední otázky. Setkala ses v posledním zhruba roce s něčím inspirativním, jak se říká, „odjinud“?
Jako v hudbě? Asi jo, že? Nenapadá mě toho hned na první dobrou moc. Ale jsem třeba vděčná za setkání s Davidem Kollarem, slovenským experimentálním kytaristou, s kterým jsme dobří přátelé a který mě jednu dobu zatáhnul do svého světa. Pouštěl mi pár věcí, co se mi líbí, a nějak mi ukázal směr nebo co by se dalo dělat v mé hudební solitérské existenci. Mně se teď hodně líbí třeba věci, co dělá Jenny Hval nebo Sidsel Endersson. Nebo třeba klidně i PJ Harvey. To trvá. S Davidem jsme vedli často podnětný rozhovory na téma posunu sólového vystupování. Hraju sice písničky, ale baví mě zároveň vytvářet různé atmosférické mlhy. A o to propojování mi jde.

A vysloveně česká scéna, je na ní něco zajímavého?
Především mi vůbec nepřipadá nudná, je tu spousta výborných uskupení a person.

Kdybys mohla sestavit program nějakého příjemně menšího festivalu, kdo by byl na seznamu účinkujících?
Jejda, těch by bylo… Ale dobře… Mrzí mě, že se nedostává satisfakce kapele Lanugo, což je výborná, vlastně popová kapela. A pak jsou mi blízcí Ladě, Květy, Beata Bocek, Ivan Acher. Ale to jsou kámoši.

A jméno, které by mě překvapilo?
Já nevím, třeba Jana Vébrová, animální krása a divoká žena na pódiu s harmonikou. Tu asi nezná mnoho lidí. Ale uznávám, že Jana je mimo všechny kategorie…

foto Adam Holý a Lukáš Kadeřábek

Přidat komentář