Zatímco na prvních deskách si Cécile Schott vystačila s čistou imaginací všedního dne, s posledními dvěma deskami jí „pomohly“ tragické momenty privátního života. Zatímco na předposlední desce A Flame My Love, A Frequency to bylo nečekané se připletení do děje okolo atentátu na pařížský klub Bataclan 13. listopadu 2015, novou desku The Tunnel And The Clearing ovlivnil partnerský rozchod, přestěhování se do Barcelony, dlouhodobá nemoc a následný čas strávený v izolaci covidového lockdownu. A tak jako mají poslední dvě alba podobný impuls vzniku, tak se na první poslech od sebe neliší ani zvukově. Při podrobnějším průzkumu se ale rozdíly začínají rýsovat.
Významnou roli na desce hraje především jednoduchá analogová elektronika, bicí automaty a autorčin vokál. Ty tam jsou vstupy akustických nástrojů, ať už dříve výrazné violy da gamba nebo etnických, především afrických nástrojů. Co naopak má novinka společného s minulostí je úspornost, s jakou je k použitým nástrojům přistupováno i tu a tam dubové efekty ovlivňující hned několik skladeb. V Revelation se autorka zahalená výrazným echem ptá: „pravdo, odhal se mi, jestli vůbec existuješ?“ a jen podtrhuje výrazně zamyšlenou podobu úvodu alba. Úzkostné prosby jsou analogovou elektronikou promptně vystřeleny do vesmíru během nečekaně impulzivní Implosion-Explosion.
Poté autorka odtrhuje pozornost od bolestné minulosti a soustředí se na přítomnost. „Barcelona a především pohled z okna na sochu svaté Eulálie na sousedící katedrále, se staly mými soukromými symboly překonání všech těžkostí,“ vysvětluje název jedné skladby, i výrazně meditativnější podobu druhé poloviny desky. V závěrečné skladbě Hidden In The Current autorka zpívá, že „konečně vstala“. Znamená to, že Cécile vstupuje do další klidné fáze svého života? Možná. Každopádně i album Colleen vzniklé v době nepohody stále tiše a něžně hledá světlo uprostřed silně zarostlé džungle vztahů a dění přítomnosti.