Column one – výsměšné zrcadlo nastavené historii elektroniky

Nevyzpytatelná německá skupina Column One, jejíž tvorbu lze bez nadsázky považovat za groteskní a pokřivený obraz vývoje elektronické hudby, zavítá 4. března v rámci festivalu STIMUL 2 do pražského klubu NoD.
Skupina Column One byla ustavena na počátku devadesátých let a tehdy byla, stejně jako mnoho jiných kapel, pod silným vlivem doznívající vlny industriálu. Dědictvím této fascinace jsou například alba World Transmission 1, 2, 3, 4 a Vis Spei, které natočili ve spolupráci s legendou industriální a disko- psychedelické scény Genesis P-Orridgem. Svým způsobem nejsou tato alba ničím jiným, než dokumentem hledání vlastní hudebního jazyka za pomoci zacyklených samplovaných fragmentů řeči vložených do hlukových stěn s postupně destruovanými původními stopami zdrojů zvuku a repetitivními perkusními rytmy. Minimalistické zvukové pojetí se splétá s ozvuky musique concre` te a manipulací s páskami. Tento příklon skupiny ke kolážovitému vyjádření je možná i ovlivněn její zkušeností s jinými médii, a to filmem, video artem, surrealistickými kolážemi či uměním dadaismu. Uvažování o montáži, paralelním a následném řazení rozličných segmentů k sobě, které je tolik vlastní filmovým tvůrcům, silně zasáhlo celou tvorbu Column One, což je patrné z přelomového alba the excellent listener. Na této nahrávce se poprvé objevuje stále užívaná metoda takzvaných cut-ups – vysekávaných hudebních i mimohudebních ,ready mades‘, jež jsou přes sebe náhodně vrstveny takovým způsobem, aby docházelo k dadaistickému efektu překvapení a vychýlení ze všech myslitelných vazeb. Zatímco samplování slouží k další práci s nahrávkou, metoda cut-up zanechává původní materiál ve svém surovém a autentickém stavu, aby jej parodisticky ozvláštnila neobvyklým kontextem, do kterého je včleněn. Výsledkem je absolutně nehierarchické album, ve kterém se na jedné ploše setkávají útržky z děl Depeche Mode s melodiemi z dětských seriálů, jazzovými sóly, folkem, primitivním technem, hrozivě zpomalenou Carminou Buranou a bůhvíčím ještě. Toto album je vlastně albem bez stylu, neboť přitakává heterogenitě a chaosu všech myslitelných hudeb, citací a zvuků s absolutně nezáměrným a nekoordinovaným kompozičním postupem náhodného slepování a řazení útržků světa, které se zrcadlí na ploše sedmdesáti minut. Jedinou zdánlivou záchranou jsou komentáře všudypřítomného hlasu průvodce touto skrumáží. „Toto jsou metody překladu do jiných vztahů, revoluční akty boje proti rozumu a jeho jedinečné promluvě, která má tendenci vše objasňovat. Tento typ uměleckého diskursu se obrací proti zaběhnutému mechanismu myšlení, jen musí být jasné, že jsme se smluvili na nových kontextech, a to kontextech uměleckých. To, co nás dráždí je právě poznatelnost původních zdrojů a funkcí přenášených objektů. Cut-up ale zamezuje konzumování původního materiálu v jeho úplnosti a čistotě. Je to nástroj nejistoty,“ poznamenává jeden z klíčových hudebníků Robert Schalinski.
columnOnen ironií pokřivený obraz či lépe řečeno odraz soudobého světa se nabízí i na dalším dvojalbu Classic Chill Out Rhythms, na němž se ještě daleko více prosazuje zvuk terénních nahrávek, využitý v podobě ,obvyklého prostoru‘, ve kterém je hudba přehrávána. Column One tímto výsekem reálného světa simulují prostor odpočinku, v němž jsme navyklí poslouchat hudbu. A není poté divu, že přes sebe synchronně běží minimálně dvě zvukové vrstvy. Jednou vrstvou bývá hudba – dub, pop, ambient, vrstvou druhou jsou zvuky místností, psího štěkotu, dětského brblání. Nejenže se zde dostáváme na úroveň řádně pervertované a zbanalizované módní elektronické hudby, ale také ke zdvojení posluchačské okolní rea- lity. Moment znejistění se dostavuje při každém šelestu, kdy již přestáváme rozlišovat realitu alba a prostoru kolem nás. „Dělení reálného a nereálného zcela odmítáme, neboť podstata reality je ve své mnohosti téměř až bezbřehá. Nadrealita umění v sobě sice zahrnuje vše, ale vyznačit realitu v umění prostě nelze. Je-li realita hranicí, jaké jsou pak hranice reality? Marné pokusy o vyznačení hranic raději z hlav vypusťme,“ říká Schalinski.
V další bohaté diskografii berlínských elektroniků se s metodou cut- -up pracuje i nadále (album Doubt), ale Column One se rozhodli svůj osobitý a bestiální humor prezentovat skrze jiné hudební styly a strategie. Princip zrcadlení však zůstal. Dvojice alb Electric Pleasure a remixové Electric Light je ozvukem trendů soudobé taneční hudby, které jsou konfrontovány se zrcadlem historie elektronické hudby, neboť jsou zde více než patrné citace skupin typu Kraftwerk a Front Line Assembly, a to nejen užitím analogových nástrojů a charakteristických vocoderů, ale i kompozičních postupů. Historie obnažuje pravdu soudobé taneční hudby a obžalovává ji z nedostatku inovace a invence a zároveň se ukazuje nakolik samotná elektronika známá od konce šedesátých let (dnes již přeci jen retro) může fungovat i v kontextech minimal techna a drum’n’bassu, které vládnou přítomnosti. Ocitáme se zde na parketu jakési postfuturistické hudby, umně skloubené historie s nejdivočejšími elektronickými výboji. Tento louh minulosti, štěpení autenticity a originality je patrný i na ambientním albu Die Truhe im Fluss, které je bravurní ukázkou dekonstruktivní práce s původními nahrávkami György Ligetiho.
Poslední počiny, které může reprezentovat nahrávka The Audience Is Sleeping, se čím dál tím více blíží k projevům radikální elektronické scény, ať v projevech taneční hudby nebo hlasových cut-ups. Column One se zde nápadně blíží k produkci vydavatelství Mille Plateaux a Parametric, která jsou zaměřena na strohé a experimentální tendence elektronické taneční hudby a daleko více pracují s metodami samplingu. Těžko však určit, s jakým materiálem se objeví na pražském vystoupení, které bude doplněno i o vizuální složku, neboť průřez jejich tvorbou z let 1994–2004 s názvem Dream Time je dalším bludným kamenem tvorby těchto ironiků, kteří si kolážovitou metodou pohrávají s fenomény popu, jazzu, erotiky, perverze, easy listeningu, banality, melancholického kouzla starých filmů nebo zvrhlosti porna. Robert Schalinski se zdráhá jakýchkoliv náznaků toho, kam se jejich další tvorba bude ubírat, a tak jsme odsouzeni zůstávat v nejistotě.
Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *