CSN & Y, občasná čtyřproudovka

Kdysi se myslelo, že za vzniky takřečených supergroups z přelomu 60. a 70. let stávaly především zájmy gramoprůmyslu, kapelových manažerů a koncertních promotérů, kteří právě zasedli k doposud nevídaným hodům, a s jídlem rostla jejich chuť. Myšlenka dát dohromady vůdčí postavy několika úspěšných skupin, reklamou projekt patřičně napumpovat a násobit tržby z prodejů desek i vstupenek samozřejmě plula prostorem. A také se tu a tam realizovala. Ale často se takové allstars teamy rodily spontánně. Případ, o němž bude řeč, je kombinací obou postupů, a nejen proto specifický.
CSNY
Stručně řečeno, v horkém kalifornském létě 1968 se mezi širší muzikantskou rodinou neustále potkávali dva muži. David Crosby, který po letech opustil vyhlášenou folkrockovou kapelu The Byrds, neboť mu podle něho její členové přestávali rozumět i stačit v tempu. A Stephen Stills z rockovější a modernější skupiny Buffalo Springfield, vnitřně neurovnané a tedy zaniknuvší. Stills už měl ale jméno coby osobitý sólový kytarista. I díky podílu na právě vydané desce Supersession s Alem Kooperem a Mikem Bloomfieldem.

TELEFONÁT MÁMY CASS
Během celonočních posedávání kolem bazénů domů v Laurel Canyonu, obývaných spřízněnými kolegy, zjistili Crosby se Stillsem, co všechno mají společného. Hudební představy, podobné cítění, a že jim jdou hlasy spolu krásně dohromady. Když jednou zase pro radost svou i dalších přítomných hráli a zpívali vlastní podivuhodné songy, povídá najednou John Sebastian, ex-lídr The Lovin’ Spoonful: „Hele Steve, vy potřebujete ještě jednoho zpěváka, kterej by držel nejvyšší hlas, a vy se mohli opřít do hlavních linek.“ A po chvíli dodal: „Dneska jsou na světě dva úžasný vokalisti takovýho typu. Jeden je Phil Everly. A druhej Graham Nash.“ Přičemž prvý jmenovaný byl polovinou nerozdělitelného sourozeneckého dua Everly Brothers, od kterého se učili zpívat v harmoniích Beatles i Simon s Garfunkelem, a druhý zase ústřední figurou britských The Hollies. Sebastianovu poznámku odnesl noční vánek. Ale ne docela. Aspoň pokud šlo o Nashe.
Stills s Crosbym ho znali z holliesovských desek i několika letmých setkání. Proč mu neposlat pásku se dvěma demo snímky? A v důvěrném přátelském kontaktu s ním trvale byla Cass Elliotová z Mamas and Papas. Když Williemu, jak se Nashovi podle jeho prostředního jména říkává, po pár dnech zatelefonovala, dozvěděla se, že se její britský kamarád dostal právě se zbytkem skupiny do vážného sporu. A mimo to se rozvádí. Menší výlet do Los Angeles by ho tedy mohl přivést na jiné myšlenky, ne? Jo! Graham sedl na nejbližší letadlo.

ZROD ZÁZRAKU
O tom, v čím obýváku si spolu Crosby, Stills a Nash onoho července vůbec poprvé zazpívali, se vedou dodnes spory. Zda to bylo u Sebastiana, Elliotové nebo Joni Mitchellové. A pověst praví, jak si soustředěný Graham nechal třikrát za sebou od Davida se Stephenem zahrát song You Don’t Have To Cry a poslouchal vedení vokálních partů. Pak řekl: „Ještě jednou, prosím.“ A přidal se do trojhlasu v horní poloze. Znělo to prý tak zázračně, že se všem přítomným málem zastavila srdce. Když píseň skončila, samotná trojice se bláznivě rozchechtala. Jako lidé, kteří právě narazili na poklad.
Euforii ale ještě téhož večera vystřídalo téměř zoufalství. Crosby se Stillsem v autě cestou domů propadali beznaději, že se tu krásu nepodaří uvést v život. Nash přece neodejde ze slavných Hollies, nebude se chtít stěhovat do Států a nadto má podepsanou smlouvu u jiné gramofonové společnosti než oni. Jenomže podobně nadšený Graham naopak zahlédl báječnou šanci odstřihnout se od všeho minulého: ztroskotaného manželství i neshod s kapelou, odmítající nahrávat jeho nové kompozice. A otevřené hudební společenství v úžasném kalifornském podnebí ho přitahovalo. Vrátil se domů a odhodlaně začal řešit, co bylo třeba. Crosby se Stillsem zatím vyjednávali se šéfem Atlantiku Ahmetem Ertegünem smlouvu pro případnou kapelu, čehož součástí byla i citlivá otázka starého Nashova kontraktu. Ertegün měl ovšem v šoubyznysu značné zkušenosti a věděl, jak na to.
Za latentním kolegou pak odletěli na chvíli do Londýna, kde prorocky odmítli nabídku George Harrisona nahrát album u beatlesácké firmy Apple, která už se hroutila v administrativním chaosu.
Všechno to zázračně a svižně klapalo. Před koncem roku byl ve všech směrech svobodný Graham zpátky v Los Angeles v plném zkoušení s novou kapelou, mající sebevědomě ve štítu tři příjmení. Mimochodem, do Británie se Nash trvale už nikdy nevrátil. V lednu za pomoci bubeníka Dallase Taylora (kapacitní Stills obstarával většinu nástrojů včetně baskytary), natočila skupina eponymní album, vydané koncem května. Dosáhlo na šestou pozici žebříčku nejprodávanějších LP Billboardu a obsahovalo vedle už zmíněné You Don’t Have To Cry písně Suite: Judy Blue Eyes (Stills ji napsal pro svou přítelkyni folkařku Judy Collinsovou), Crosbyho Guinnevere, Nashovu Marrakesh Express nebo Wooden Ships, na níž se autorsky podílel kytarista spřátelených Jefferson Airplane Paul Kantner.
Kritika nešetřila chválou, mladí Američané byli nadšení. I z toho, že cítili v kapele spřízněné duše v naštvanosti na establishment. Hlavní však byly originálně napsané písně a styl CS & N postavený na širokých, neobvyklých vokálních harmoniích. To slibovalo cosi velkého. Výkonný byl i manažerský tým, ve kterém figuroval pozdější gramofonový magnát David Geffen.
Kapela ale zatím živě nevystupovala a Stills ji mínil nejprve rozšířit o rytmickou sekci a o dalšího zpívajícího hráče, pokud možno také skladatele. Nejlépe pak varhaníka, aby se band mohl rozmáchnout do rockové šíře. Další Brit Steve Winwood z Traffic nabídku odmítl (krátce nato ale kývnul na vznik jiné supergroup, Blind Faith s Erikem Claptonem a Gingerem Bakerem ze zaniklých Cream). Ahmet Ertegün, a to je onen zásah z obchodní sféry, nenápadně oťukával situaci: nestálo by zato uvažovat o Kanaďanu Neilu Youngovi, který se Stillsem tvořil tažný tandem Buffalo Springfield? Stephen věděl velmi dobře, jak silný je Neilův autorský talent, jak svérázně zpívá a jedinečně hraje na kytaru. Pamatoval si ovšem, že Young kapelu nezodpovědně opouštěl a zase se do ní vracel. Měl tedy důvody k obavám. Myslel také, že Young našlápl k vlastní kariéře a záleží mu na čerstvě navázané spolupráci s Crazy Horse. Ale s Neilem byli zároveň jako bratři. Nejen hudební. Nash měl zase námitky k příchodu další persony. Crosbymu se naopak Youngova energie a chuť hledat nové cesty zamlouvala. A Ertegün stále ťukal.
Po několika schůzkách, na nichž si Young celkem bez problému vymínil čas pro vlastní projekty, se přece jen ocitl na palubě. A jakmile se začalo zkoušet, svou povahou, písněmi, zapojením se do vokálů a svéhlavě pojímanými sóly na elektriku ostatní rychle okouzlil. Crosby, Stills, Nash & Young byli v létě 1969 na světě.
Zbývalo jen nalézt k Dallasu Taylorovi optimálního basistu, jímž se po chvíli hledání stal studiový profík Greg Reeves. A připravit se na koncerty. Perfekcionista Stills, hudebně z celé sestavy nejvyspělejší, si to vzal přirozeně na triko. Intenzivní zkoušky trvaly několik týdnů. Nástup na scénu byl pak doslova neuvěřitelný. 16. srpna si skupina odbyla pódiovou premiéru v chicagském Auditorium Theatre a během tříhodinového koncertu (s předskokankou Joni Mitchellovou, tehdejším Nashovým děvčetem) se před odvázaným publikem dostávala od křehkých akustických kusů až k psychedelickým plochám. Následující den se přesunula na jakousi akci ve státě New York, nikdo netušil, oč má jít. Když dorazila na místo, nevěřila vlastním očím. Stejně jako pořadatelé a snad všichni návštěvníci. Těch bylo totiž na louce neuvěřitelných přes čtyři sta tisíc. Probíhal festival Woodstock, den třetí. Záležitost, na níž se dostavil obrovský dav, aniž by pořádně věděl, co ho čeká. Ale jaksi se tušilo, že se do Woodstocku prostě má tenhle víkend jet. Byla v tom magie, tak trochu psychóza kombinovaná s tichou poštou. A CSN & Y doslova opanovali pole. Zřejmě i souhrou šťastných náhod, včetně toho, že lijákem zkrápený „woodstocký národ“ konečně jakž takž uschl a že kombinace silných melodií s perfektními vícehlasy a moderní rockový drajv padly publiku přesně do noty. Kapelu nikdo z přítomných do té doby nemohl vidět, prvé album bylo ovšem známé. Že rozšířená sestava bude znít z pódia tak suverénně, bylo šokující. Byť jen pro tu blíže pódiu se vyskytující část. Buď jak buď, vystoupení znamenalo absolutní vítězství, doložené albovým i filmovým záznamem. A věci se rychle daly do pohybu.

CSNY_2MAJSTRŠTYK A ŠMYTEC
Po rychle následujících dalších triumfálních koncertech, neb kapela se stala maximálně žádanou, byl nejvyšší čas přijít s dalším albem, dokud září aura woodstockých hrdinů. Vyšlo v březnu 1970 pod titulem Déja Vu. Znějící důvěrně pro s halucinogeny experimentující generaci, která věděla své o stavu „už jednou viděné“, jakkoli je to objektivně nesmysl. Tentokrát už deska dosáhla žebříčkového vrcholu a songy Carry On, Teach Your Children, Almost Cut My Hair, nebo 4 + 20 patří dodnes k absolutní rockové klasice. Což se plně týká i Youngovy Helpless, i krátce poté jeho na singlu vydaného songu Ohio, reagující na smrt čtyř studentů University Kent State, zastřelených při protestech Národní gardou. Poctivě řečeno, Déja Vu není o mnoho jiné, než první album ještě bez Younga. Ale určitě materiálem o něco silnější a vyváženější. A Neilův příchod kapelu nesporně posílil. Doplnil trojici typově, hudebně i osobnostně. Vál z něho nadto divoký, svobodný duch.
Prodej Déja Vu ještě týž rok podporovalo turné, jemuž se říkalo Carry On. Po něm pak nastala neodvratná pauza. Young se vracel na vlastní dráhu, s čímž se dopředu počítalo, různé projekty měli i ostatní. Stills postavil výborný větší band Manassas, instrumentálně rozparáděný. Crosby zase koncertoval s Nashem. A nikdo z nich neměl nouzi o publikum. Takže si více méně dělali, co je napadalo.  Na trhu se ještě objevilo živé dvojalbum 4 Way Street (1971), kolem něhož se pánové dohadovali, zda některé nedoladěnosti, na koncertech běžné, dodatečně opravit, nebo nechat být. Zůstalo při druhém názoru, někomu to možná při poslechu vadí. Ale v kompletu je řada výborných míst a konec konců i songy doposud nevydané, jako krásná Crosbyho píseň Triad (nabízel ji marně ještě The Byrds), nebo Nashovu moc pěknou Right Between The Eyes (i tu Grahamovi odmítli druhdy vydat The Hollies).

FOLKROCKOVÍ GLADIÁTOŘI
CSNY_3V příštích několika letech sice členové kapely byli v kontaktu, ale naděje sejít se opět ve studiu byla mizivá. Především Young prorazil vlastními alby, ocitl se v plné jízdě. Ale nebránil se obrovskému stadionovému turné roku 1974, jaké si v takových rozměrech před CSN & Y netroufli uspořádat ani Rolling Stones. S Timem Drummondem na basu, Russellem Kunkelem na bicí a Joem Lalou na perkuse skupina doslova vypilovala čtyřicet skladeb, tedy ne jen ze společné dílny, ale i ze sólových projektů. A v různých kombinacích je hrála po USA a při jednom vystoupení na londýnském Wembley. Výběr nahrávek mamutí události vyšel až po čtyřiceti letech a posluchači se skoro nechce věřit, jaká energie z nich prýští. A chápe, že byla přinejmenším pro Američany kapela tehdy ještě zcela živým pojmem. Stačí se jen podívat na video záznam Almost Cut My Hair, kde mezi slokami rozparáděného Crosbyho (dost možná na drogách, se kterými se pak potýkal celé dekády) svádějí skvostný kytarový duel Stills na Fender Firebird a Young na jeho oblíbený černý Gibson Les Paul. Hned po skončení turné povzbuzená skupina zalezla do studia a nahodila několik nových skladeb. Vládla optimistická nálada a dohodlo se pokračování za pár měsíců. Ale když ty uplynuly, všechno bylo pryč, každý už měl zase nějaké jiné plány a životní situace. Z nahrávání sešlo. Možná to přitom byla poslední příležitost ještě ve čtyřech nahodit zadrhávající motor. Protože Young už se pak objevoval vždycky jen nárazově. A vlastně ho to tak trochu mrzelo.

VÝČET MARNOSTI
Když pomineme množství živých alb a sólové aktivity Crosbyho, Stillse a Nashe, zbývá už vlastně jen neveselý dojezd. Kapela, znovu coby trio, se čas od času hlásila s dalšími deskami, ale panovaly nad nimi značné rozpaky. Pořád jí to báječně zpívalo, vždycky se našla nějaká slušná věc, nicméně k oněm prvním zářivým vrcholům to mělo na míle daleko. Ať už to bylo album CSN (1977), nebo Deylight Again (1982). Ale i American Dream (1988) znovu v kvartetu s Youngem, který se tak pokoušel s přáteli postavit na nohy drogami stále víc poničenějšího Crosbyho, navíc zavíraného za obsesivní a nelegální držení zbraní. Což bylo sice od Neila pěkné, ale deska je to s odpuštěním hrozná, plná dobových aranžérských klišé natočených nezúčastněnými najatými profesionály. Následující Live It Up (1990), zase v triu, jakoby se Crosbymu a spol. už zcela vymkla z ruky. Nash také po letech přiznal, že jediné, co na ní s kolegy společně dohromady udělali, bylo to, že párkrát zpívali na jeden mikrofon. After The Storm (1994) aspoň mimo In My Life od Beatles obsahuje písničky napsané trojkou, ale i to je tápavá mizérie. A za vše mluví fakt, že ze jmenovaných alb nemá koncertně dodnes fungující band na repertoáru snad vůbec nic.
Přesto ovšem přišlo ještě jedno překvapení a to opět za Youngovy přítomnosti, Looking Forward (1999), album, které zní přirozeně, bez snahy dohánět módní zvukové trendy a je na něm několik přinejmenším poctivých písniček. Čímž je studiový účet CS & N i CSN & Y prozatím a nejspíš také definitivně uzavřen. Aspoň že důstojně.
Jinou věcí je živé vystupování, to stále trvá, opět někdy ve dvojicích, jindy ve trojici, řidčeji, ale přece i jako čtyřka. A pořád se na ně chodí. I když jsou pánové stále starší a starší, na to třeba brát ohled. Tak jako na to, že je David Crosby medicínský zázrak, neboť každý s jen o něco slabším kořínkem by byl už dávno v pánu. A neskončila ani, kulantně řečeno, „politická angažovanost“ všech čtyř členů. Kdykoli se v USA něco mele, jako třeba při volání po odchodu prezidenta Bushe mladšího, nebo při akcích provázejících finanční krizi (Occupy Wall Street), jsou ihned u toho. A zpívají jak rozhněvaní andělé.

SKOŘICOVÁ HOLKA
(CINNAMON GIRL)
Chci žít
s tou skořicovou holkou,
s ní si dovedu představit
šťastnej život,
s touhle skořicovou holkou.
Maluju si obrazy,
jak běžím nocí,
pak pohled na nás dva,
honíme se za měsíčním svitem.
Moje skořicová holka…
Deset stříbrnejch saxíků,
basa a smyčec.
Bubeník si dává pohov
a čeká mezi hraním
na svou skořicovou holku.
Maluju si obrazy,
jak běžím nocí,
pak pohled na nás dva,
honíme se za měsíčním svitem.
Moje skořicová holka…
Taťko, pošli mi zas peníze.
Já to nějak zvládnu,
jen mi ještě dej šanci.
Víš, jak ráda tančím…
Jo! Jo! Jo!

JAKO URAGÁN
(LIKE A HURRICANE)
Jednou se mi zdálo,
že jsem tě zahlídnul
v narvaným a zakouřeným baru.
Tančilas podle světla
od hvězdy ke hvězdě
až na druhej konec paprsku,
kam patříš.
Viděl jsem, jak zaplály
tvoje hnědý oči.
Jsi jako uragán,
ve tvým oku je klid
a já se cejtím unešenej.
Unášíš mě na nějaký bezpečnější
místo, kde nálada nevyprchá.
Chci se zamilovat,
ale musím se nechat unášet.
Jasně, že jsem snílek
a ty jsi můj sen.
Předtím jsi pro mě byla
prostě někdo, kdokoliv.
A pak ses dotkla mejch rtů,
ta dokonalá chvíle,
kdy čas jen tak proudí
kolem nás,
zatímco my máme
všechno v mlze.
Jsi jako uragán…
Víš, že jsi snílek
a já jsem tvůj sen?
Předtím jsi pro mě byla
prostě někdo, kdokoliv.
A pak ses dotkla mejch rtů,
ta dokonalá chvíle,
kdy čas jen tak proudí
kolem nás,
zatímco my máme
všechno v mlze.
Jsi jako uragán…

POCAHONTAS
Polární záře,
ledové noční nebe,
pádla ukrajují hladinu
na dlouhém a splašeném útěku
před bílým mužem
do zelených lánů
domoviny,
kterou jsme nikdy nepoznali.
Zabili nás v našich týpích,
podřezali naše ženy.
Možná ušetřili nějaké děti
ležící v pláči na zemi.
Třaskavé výstřely,
rachocení krytých vozů
a noc pohřbívá
zapadající slunce.
Zmasakrovali bizony,
proti místu, co teď stojí banka,
mi taxík málem ujel nohy.
A tak tu sedím s vyhaslým
pohledem
ve svém malém kamrlíku
na konci schodiště,
kde mám jen indiánskou rohož
a dýmku, kterou bych rád nechal
kolovat.
Být tak trapper,
dal bych tisíc kožek za to,
abych mohl spát s Pocahontas
a dívat se, s jakou se ráno
probudí
v zelených lánech
domoviny,
kterou jsme nikdy nepoznali.
A u ohně by s námi možná
seděl i Marlon Brando,
povídali bychom si o Hollywoodu
a o tom, co se tam dá všechno
půjčit,
o Astrodome
a prvním týpí,
Marlon Brando, Pocahontas a já,
Marlon Brando, Pocahontas a já.
Pocahontas…

Kdysi se myslelo, že za vzniky takřečených . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář