Dada Klementová: Setkání / Stretnutie

dtretnutieHudební skladatelka, aranžérka, pianistka a vokalistka Dada Klemen­tová proslula nejenom v sestavě s Quakvartetem (viz Průvany z r. 2001 nebo Dětské písně z r. 2003, účast na kompendiu Brno město básníků), a scénickou hudbou, ale i albem Vzne­šené vášně z roku 2005. Dvojjazyčnýtitul jejího nejnovějšího opusu Setkání / Stretnutie je na místě, protože se tu setkáme s osmnácti písněmi na tex­ty básníků Jana Skácela a Milana Rú­fuse, tedy s poezií druhdy českoslo­venskou, jejímž svorníkem je na jedné straně toto zastřešení, ale na straně druhé příbuznost poetik obou výraz­ných autorů. A napsal-li jsem výrazní, mohu jedním dechem dodat: milovaní – jak kritikou, tak čtenáři. Navýsost to platí i pro Dadu Klementovou, protože dovedla zvolit verše na sebe navazují­cí a dodat jim i kompoziční celistvost v působivé odlišnosti/neodlišnosti. Celé album působí zasnoubením omamné křehkosti s odlikou folklor­ní zemitosti. Okamžitě se nabízí po­rovnání s Pavlicovým velebením Ská­celova odkazu (například nad pojetím Předměstského kina), a bylo by divné, kdybychom si tuto otázku nepoložili, ale Setkání jako celek je natolik varia-bilní, že nemůžeme o jakékoli zásad­nější odezvě vůbec hovořit.
Toto album nás oslovuje hned dva­krát: básnicky i hudebně, protože Kle­mentová působení poezie zpřízvučňu­je, nejen doprovází, nejen dokresluje, nýbrž i ozvláštňuje. V symbióze tu na­cházíme onu příslovečnou jednodu­chost, k níž se dochází přes složité koumání, aranžmá tu pohladí, tu zta­jemní atmosféru, tu využije horalskou fujarovost, je zvukomalebně přitažlivé, ač se nedere přes texty, násobí rozver­nou zpěvnost, vemlouvavé vypravěč­ství a humornou dějovost (to zejména v průzračně hybných dětských, potaž­mo pohádkových motivech s vznáše­jícími se melodiemi), protikladný sou­lad rázné dramatičnosti a meditativní ploužnosti vyznívá proto tak ozvlášt­něně, protože tu kolem veršů kličku­je hudba. Řečeno krátce: aranže jsou zacíleny do nejjemnějších detailů ne pouze proto, aby odpovídaly textu, jsou vyjádřením i zámyslu básně, ne­boť oba poetové umějí čtenářům (a zde posluchačům) sdělovat prostřednic­tvím náznaků svoji životní filozofii.
Jednoznačně tu právě onou zvo­nivou křehkostí svého hlasu vévo­dí Soňa Jányová, ať sólově (hned vstupní Co zbylo z anděla), v duetu (například Báseň a snad ještě opoj­něji Přípitek) či se sborem (mám ze­jména na mysli Most). Jednoznačně tu hráčským nasazením vše prostu­puje Quakvarteto, ať jako celek nebo souhrou některých svých členů: vedle Dady Klementové je to houslistka Do­rothea Kellerová, saxofonista a klari­netista Antonín Mühlhansl a kon­trabasista Vít Šujan, nesmím však zapomenout ani na flétnistku a per­kusistku Petru Klementovou (a ostat­ní, kteří přidali třebas jednorázový pří­spěvek). S očišťujícím porozuměním i hráčskou bravurou vytvořili album, které bych okamžitě doporučil do roz­hlasového vysílání (už proto, že vedle těchto textů – i s jejich pojetím – bled­ne spousta pop zpěvánek, jimiž hu­dební redaktoři přehnaně hýří).
Závěr korunuje dílo: Sonet jako ta­lisman působí svým zaklínavým vzý­váním jako poslání: Sine amore nihil, bez lásky není nic. Věřte mi, tohle al­bum si nezahrajete pouze jednou.

Carpe diem, 2012, 51:34

1 komentář

  • Miloslav Klement napsal:

    Velmi souhlasím s celým obsahem recenze. Dodal bych navíc, že dílo je součastí česko-slovenské spolpráce. Nejen Milan Rúfus ale i Soňa Janyová je, nám přemilá, Slovenka. Dále bych chtěl upozornit na dílo překladatelky do angličtiny Pavly Váňové. Je zcela vyjímečné,že básnické podklady hudebního díla jsou kongeniálně přeloženy v celém rozsahu v bukletu,v tomto případě vlastně bibliofilii. Za ni patří uznání a dík panu Richardu Procházkovi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *