Dave Peabody: Right Now Blues

peabodyBritský veterán bluesové kytary (ročník 1948) si toto album dal k padesátému výročí svého pobývání na scéně. Od roku 1964 se protloukal s různými kapelkami (včetně prvotních Savoy Brown či Fleetwood Mac) a spoluhráči (jako David Honeyboy Edwards nebo Charlie Musselwhite), hrál údajně na šedesáti(!) albech a nyní si dopřál čistě sólový projekt, do něhož mu ovšem neplánovaně vstoupila houslistka Regina Mudrich.
Výsledkem je decentní album, s takříkajíc vinylovou hrací dobou, naplněné nijak nepřekvapujícím repertoárem. Je samozřejmě možno mávnout nad podobnými nahrávkami rukou, neboť dnes s pomocí videoškol se lze tyhle záležitosti naučit snadno a rychle, ale berme věc především jako připomenutí dávných časů, kdy britští muzikanti, Rolling Stones či Erika Claptona nevyjímaje, teprve pronikali do tajů tradiční bluesové kytary – tehdy to bylo onačejší dobrodružství než dnes, ve století informací. Album otevírá notoricky známá Got the Blues, Can’t Be Satisfied z repertoáru Mississippi Johna Hurta, následuje slide číslo Oscara „Buddy“ Woodse a vlastní skladba Dark Side of Town. V podobném duchu se pak deska otáčí až do konce: mezi kousky Leroye Carra, Lonnieho Johnsona, Freda McDowella či Franka Stokese je zpestřena tu a tam odlehčenými popěvky (West Indies Blues) či archaickým popíkem (I’ll See You In My Dreams) a vlastními, nikterak nevybočujícími písničkami, jak ostatně na albech kytaristů této kategorie je již odedávna zvykem.
peabody_2Sedmašedesátiletý pamětník bluesového revivalu zjevně neměl potřebu se jakkoliv předvádět, navíc evidentně patří k té jemnější sortě, která se ani ve zpěvu, ani ve hře nijak nenutí do nevěrohodné exprese a drží se důsledně při zdi, což je ovšem u mississipštějších čísel chvílemi krapet nedostačující.
Hostující německá houslistka, která mimochodem přispěla do bookletu vydařenou expresionisticky laděnou kresbou, vzniknuvší během nahrávacího sessionu, je samozřejmě příjemným zpestřením a její pizzicato místy docela šikovně nahrazuje banjo, nicméně by zde věci prospěla jak delší zkušenost s daným repertoárem, tak i poníženější volume vedle Peabodyho jemného fingerpickingu.
V podstatě je to další z alb, která mohou být úvodní inspirací pro další generaci adeptů akustického blues; ostatně trocha historie a informace o tóninách, laděních a pozicích kapodastru v bookletu dokládají, že i tak nějak bylo toto album míněno. A méně činorodým posluchačům poslouží jako užitečný příspěvek do bluesového dějepisu.

Blind Lemon Rec., 2015, 42:34

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *