DEARDARKHEAD: The Pendulum Swings

Čtvrtstoletí je v hudbě dost dlouhá doba na to, aby se návrat změnil v nostalgické cvičení. Deardarkhead ale na druhém řadovém albu podobné pasti obcházejí. Kapela z Atlantic City vznikla už v roce 1988 a její kytarový dream pop a shoegaze vždy hleděly přes Atlantik k The Cure, Cocteau Twins, The Chameleons nebo Ride. Po odchodu zpěváka Michaela Ampera v roce 2009 se navíc proměnila v čistě instrumentální sestavu, a právě v této podobě se po šestadvaceti letech od debutu Unlock the Valves of Feeling vrací k dlouhohrajícímu formátu. The Pendulum Swings přitom nepůsobí jako pokus oprášit devadesátkový zvuk. Deset skladeb, poskládaných ze staršího i novějšího materiálu, stojí na melodické kytaře Kevina Harringtona, pevné rytmice bubeníka Roberta Weisse a basových linkách Brandona Howarda. Vrstvené kytary se střídají s basovými přihrávkami, smyčkami a klávesovými plochami, ale aranže zůstávají vzdušné. Produkce Briana McTeara a Amy Morrissey navíc i v hutnějších pasážích nechává nástrojům dost prostoru. Hned úvodní Flamethrower má rockovou razanci, Coming Undone zase napětí raných The Cure, zatímco Tomorrowland nebo Sad Songs (and Better Days) ukazují, že trio umí být i bez vokálu až nakažlivě popové. Právě absence zpěvu je nakonec jednou z předností alba. Harringtonovy kytary často přebírají roli hlasu a skladby nabízejí dost prostoru k vlastnímu čtení nálad. Kapela přitom nesází jen na efektní kytarové mlhy: v rytmice pracuje s nezvyklými takty, smyčkami a drobnými posuny, které skladbám brání ustrnout v pouhé náladovosti. Titulní závěr pak rozpíná zvuk do nejabstraktnější podoby kolekce. Deardarkhead se po dlouhé odmlce nevracejí proto, aby dokazovali, že ještě umějí znít jako kdysi. Přesvědčivější je zjištění, že svůj starý jazyk dokázali proměnit v čistě instrumentální podobě v hudbu, která žije přítomností.