Pětašedesátiletá diva alternativní hudby Diamanda Galás se na novém opusu vrátila až do doby před čtyřiceti lety. Tehdy stvořila své první legendami opředené album The Litanies of Satan (1982). Na Broken Gargoyles se intenzita pekla a hororová atmosféra opět přiblížila ke svému absolutnímu zhmotnění.
Album bylo vytvořeno na začátku koronavirové pandemie jako zvuková instalace pro hannoverské Leprosárium, kterou Diamanda dokázala zpracovat podobným způsobem jako na svém albu Plague Mass (1991), věnovaném dobovým morovým ranám. Album se dělí na dvě části Mutilatus a Abiectio. V obou bylo použito dvou textů německého básníka Georga Heyma. Hudbu pak Diamanda vytvořila ve spolupráci se zvukovým designérem Danielem Neumannem.
Příběh vypráví o nepřenositelném utrpení lidí smrtelně nakažených leprou či morem a o utrpení ve vojenské nemocnici, kde zmrzačení vojáci čekají na blízkou smrt bez větší podpory personálu. Je slyšet šepot, sípání, řev i vytí, které skrze Diamandu vyluzují nevyléčitelně nemocní či zohavení pacienti. Hudba je pak experimentem s elektroakustikou nepasující do žádné s předem daných škatulek. Vše je podřízeno umocnění Diamandiny expresivní transformace utrpení.
Název alba pak koncepčně odkazuje na knihu fotografií německého antimilitaristy Ernsta Friedricha z roku 1924, který zdokumentoval zvěrstva první světové války. Broken Gargoyles (Rozbité chrliče) bylo totiž označení pro zohavené obličeje vojáků, kteří museli nosit kovové masky, aby nebylo vidět jejich zmrzačené tváře. Jsou to ještě lidé, nebo už jen děsivá monstra – kusy masa? Mají ještě nějakou lidskou důstojnost, nebo je jejich čekání na smrt nutným zlem, které osvobodí jejich životy z nepředstavitelného utrpení, ale zbaví je i osobní identity?
Diamanda Galás tak naráz zabila dvě belzebubovské mouchy jednou ranou – koronavirovou pandemii a válečné utrpení na Ukrajině. Velmi současné album, i když se tak vůbec netváří.