Diana Krall, Kongresové centrum, 3. července 2016 Praha

Nebývá běžné, abychom mohli takříkajíc v přímém přenosu sledovat zrod opravdu veliké jazzové hvězdy a pak její následný vývoj. U Diany Krallové se to přihodilo. Poprvé přijela do Lucerna Music Baru na počátku velké kariéry, ještě v natkingcoleovském triu bez bicích (s jiskrným Russellem Malonem u kytary) nedlouho po úspěchu druhé desky pro label Impulse! (All For You, 1996), sestavené výhradně právě z Coleova repetoáru. A pak se do Prahy průběžně vracela. Neznáme ji živě pouze za doprovodu velkého orchestru, což je ale také spíš výjimečné, především vystupuje s menšími sestavami. Viděli jsme, jak zraje coby osobnost, jedinečná v prorostlé dvojroli sugestivní zpěvačky a technicky vyspělé i tvořivé pianistky. Tetelili se společně s ní chladem vanoucím zpod překryté ledové plochy holešovické haly, ale i očekáváním věcí příštích, když zahrála songy z desky The Girl In The Other Room (2004), které napsala společně se svým novomanželem Elvisem Costellem. Ale pak zase pochopili, anebo se smířili s tím, že publikum na celém světě miluje Dianu především coby tvořivou interpretku standardů. A bavili se režijně vystavěným, dotáčkami, kostýmy, scénou a připravenými promluvami stmelenou show s lehce rozšířeným bandem, která vycházela z předposledního alba Glad Rag Doll (2012), pocty muzice starých barů a šantánů.
Letos se Krallová objevila znovu v tradiční roli, žádné vylomeniny nenabídla, ale i v rozsáhlém prostoru Kongresového sálu postupně vytvořila až intimní atmosféru. A listovala většinou ze svých dvanácti desek. Od I Love Being Here With You z pera Peggy Leeové, jíž už od časů disku Only Trust Your Heart (1995) ráda koncerty začínává, a skoro překotným tempem téhle bluesové swingovky se dostává do provozní teploty, až po Dylanův valčíček Wallflower, titulní píseň loňského alba.
Přes řadu notoricky známých položek „velkého amerického zpěvníku“, proslavených nejen jako čísla broadwayských muzikálů, ale četnými verzemi největších vokalistů historie. Jimž ale není nijak poplatná a všechny je bere do rukou a hrdla po svém. Přičemž podstatným, pro řadového posluchače asi nenápadným prvkem celého programu, je důkladná proaranžovanost standardů, zásadními riffy, groovy, do noty vypsanými motivky, střídáním temp (v Cheek To Cheek natřikrát) a meter, využíváním dynamického spektra a barevných možností skupiny.
Vedle méně známého bubeníka Karrieho Rigginse a ostříleného kontrabasisty Roberta Hursta je v ní už delší dobu Anthony Wilson, skvělý doprovazeč a vynalézavý, vlastně hlavní, sólista střídající podle potřeby několik kytar. Kdyby nic jiného, pak aspoň jeho krásné intro k Jobimově sambě Quiet Nights muselo okouzlit snad každého. Anebo sólíčko s gypsy-jazzovým zvukem a stylem v Boulevard Of Broken Dreams. Krallová hrála na piano, jak to od ní dobře známe – suverénně, vkusně, nepředvádivě, s velikou rytmickou jistotou a vnitřním klidem. I díky stmelené trojici, k protagonistce pozorné a na ni neustále napojené. Celek zní zcela uvolněně, ale je za tím důsledná práce. A ovšem také kumulace talentů.
Minule rozpovídaná a například promítaná fota z rodinného alba vtipně komentující Diana se tentokrát v komornější poloze logicky soustředila na výkon svůj i kolegů, a dbala na udržení navozené atmosféry. Do níž vtáhla auditorium se zkušeností profesionálky, která nepředstírá, jak ji těší a energií nabíjí to, co tak výtečně ovládá. Jak už řečeno, po svém. Jen si to vemte: vždyť pro mnoho lidí nejsugestivnější a nejkultivovanější jazzová zpěvačka současnosti přece vlastně nedisponuje žádným velkým hlasem a rozsahem! Ale zato jednoznačnou muzikálností a nejen hudební inteligencí. A darem zprostředkovat i limitovanými prostředky silné emoce.

Přidat komentář