Vydání desky The Machinists Of Joy, první řadovky po 16 letech ticha, po letech znovu zaválo legendární německé industrialisty Die Krupps na koncert do Prahy. V současné době trvale v USA žijící frontman Jürgen Engler při této příležitosti odpovídal na otázky týkající se kapely, bočních projektů, ale i svého soukromého života.
Proč jsme na váš velký návrat museli čekat tak dlouho?
No, tím „velkým“ návratem si nejsem jist, ale návrat to svým způsobem určitě je. Nové desce se daří dobře, nějaké čtyři týdny v kuse se drží na špičce německé alternativní hitparády DAC. Jeden z důvodů, proč nám to tak dlouho trvalo, bylo, že jsme čekali na správný moment. Chtěli jsme sbírat nápady a až přijde čas, vyložit je na stůl a něco z nich poskládat. Spousta kapel má pocit, že musí vydávat desky podle nějakého pravidla nahrávacích společností. My ne. Počkáme si na okamžik, který cítíme jako ten pravý. Na druhou stranu jsme od obnovení činnosti roku 2005 vydali hodně nahrávek – ne všechno byla dlouhohrající studiová alba, ale třeba před nějakými třemi lety vyšlo EP, do světa jsme poslali spoustu singlů, reedice starých desek s přidanými skladbami, v roce 2007 vyšel výběr Too Much History a o dva roky později remixy Volle Kraft Null Acht. Prostě, dělali jsme toho dost, ale na zbrusu nové „pořádné“ album jsme si chtěli dát dostatek času. Já k tomu ještě navíc musel poshánět zařízení, které jsem chtěl na desce použít. Začal jsem zase nakupovat staré analogové syntezátory a klávesy – v podstatě ty, které mají takový ten „opravdový“ zvuk Die Krupps, i když je mezi nimi i pár novějších kousků. Ale právě náš typický zvuk jsem chtěl na album dostat. Pro mě bylo důležité, aby nová deska, když už vyjde po tolika letech, byla jakousi esencí Die Krupps. To se nám myslím povedlo.
Něco podobného říkal před pár měsíci i Dirk Ivens, který se s novou deskou The Klinik chtěl také „vrátit ke kořenům“.
Pro mě je spíš důležitá ta esence, podstata Die Krupps, ale to neznamená, že The Machinists of Joy je elektronické album. Myslím, že tahle deska shrnuje všechny polohy Die Krupps. Je tam ostrý sekvencer, pak rockové prvky, zkreslené kytary, všechno je to přesně mířené na taneční parkety klubů. Ale na druhou stranu tam jsou i hymnické elementy a samozřejmě industriální ozvuky, železné bicí nástroje a podobně. Je tam všechno, co Die Krupps dělá Die Krupps, ale nezní to třeba jako Die Krupps v osmdesátých nebo na konci devadesátých let. Ty prvky tam jsou, ale všechny dohromady, protože jsme prošli mnoha různými fázemi. Začínali jsme jako pravověrní industrialisté s prvním albem Stahlwerksynfonie, pak jsme se posunuli směrem k na sekvenceru postavenémtvrdém electru, posléze se do toho přidaly rockové prvky. Chtěli jsme to všechno shrnout a dostat na jednu desku. A tou je The Machinists of Joy.
Od poslední desky Paradise Now se toho u vás spousta změnila. Ty ses například přestěhoval do Států. Co tě k tomu vedlo?
Ve skutečnosti jsem se tam přestěhoval už roku 1995, tedy ještě před vydáním Paradise Now, v období alba Odyssey of the Mind. Tou dobou jsem měl byt i v Německu a hodně jsem jezdil tam a zpátky, ale posledních šest let jsem jenom v USA a kromě koncertů se už do Německa nikdy nevrátím. Bydlím v Austinu a život tam miluju. Je to jedno z nejliberálnějších měst Spojených států, něco jako San Francisco, ale ještě víc na jihu. Je velmi umělecké, takové hlavní město hudby USA. Je tam filmový průmysl, počítačový průmysl a spousta mladých umělců na Texaské univerzitě. Žijí tam lidé z celého světa a město má velmi mladistvou atmosféru. To mě baví.
Je něco, co by ti v Americe chybělo? Něco německého nebo evropského?
Absolutně nic. Žil jsem v Německu dost dlouho a naprosto vážně a upřímně můžu říct, že ve Státech nepostrádám jedinou věc. Jasně, nevídáš tak často kamarády a rodinu, ale když se ti po nich zasteskne, tak za nimi zajedeš. Každý rok se do Evropy vracím na návštěvu, většinou je to spojené s nějakými koncerty a tak. Ale jinak mi nic neschází. Jsem jeden z těch lidí, kteří dokážou být šťastní kdekoliv, mám rád rozmanitost, mám rád změnu. Nejsem z těch, kteří se nehnou z místa, kde se narodili, necítím se být k něčemu připoutaný, nikdy to pro mne nic neznamenalo.
Ovlivňuje život v USA nějak hudbu tvojí kapely?
Ani v nejmenším. Myslím, že nové album rozhodně nezní jako americká deska. A na to jsem vlastně celkem hrdý, protože je podle mého těžké osvobodit se od vlivů. Ale upřímně – kdybych měl pocit, že naše deska jde nějakým tímhle směrem, tak bychom ji nevydali. Vážně. Pro mne je totiž nesmírně důležité, aby Die Krupps zněli jako Die Krupps a ne jako něco jiného. A pokud bychom na desce měli až příliš mnoho jiných vlivů, tak by tak nezněli. Podařilo se nám udržet rukopis a mám pocit, že dost možná právě proto je to skvělá deska. I kdyby album vznikalo na Velikonočních ostrovech nebo v Africe, znělo by stejně, protože tohle jsou Die Krupps. Už tak jsme totiž rozstrkaní všude možně. Dva bydlí v Německu, jeden v Hamburku a druhý v Düsseldorfu, můj hlavní parťák, který se stará o produkci, na jednom ze španělských ostrovů, a já jsem ve Státech. A je to jedno. Musíš jen vědět, čeho chceš dosáhnout, a žít tím.
Obal nové desky je inspirován albem Lou Reeda Metal Machine Music. Jak důležitá pro tebe byla tahle podle mnohých kritiků „nejhorší deska na světě“?
Nejhorší deska? Podle mého jedna z nejlepších! Na mě tohle album zapůsobilo v polovině sedmdesátých let jako budíček. Nosil jsem tenhle v podstatě jen hluk na vinylu bez klasické písňové struktury dlouho v sobě. A pak jsem roku 1979 viděl Pere Ubu, kterým se tehdy ještě neříkalo „industrial“, i když tyhle prvky už dávno používali. David Thomas hrál kladivy na kovadliny, používal rozbrusku, skřípal pláty plechu o stěny a podobně. To na mne samozřejmě mělo veliký dopad. Tou dobou jsem měl punkovou kapelu, uvažoval jsem o tom, že se přestěhuju a začnu dělat něco jiného. Hráli jsme jako předskokani The Clash na jejich turné London Calling a když jsme ho dokončili, měl jsem pocit, že bychom měli udělat další krok. Řekl jsem si tedy, že bych chtěl zapojit stejné zvuky jako Pere Ubu, ale nechat tam tu punkovou kytaru, a přitom měl v hlavě Metal Machine Music. Přišlo to ke mně jako jednotlivé náměty a já jsem se je pokusil zkombinovat. S naším tehdejším basákem jsme si sedli a přemýšleli, jak na to. A byl to ve skutečnosti on, kdo mi tehdy tu Reedovu desku přinesl. Tak jsme přišli se Stahlwerksymphonie. Lou Reed pro mne tedy byl velikou inspirací. Když jsem pak měl v osmdesátých letech metalové vydavatelství, dokonce i kapely, o které jsem se tehdy staral, jako Protector nebo Accuser, přiznávaly svůj obdiv Metal Machine Music. A díky všem těm speed/thrash metalovým skupinám a jejich preciznímu, až strojovému hraní na kytaru, jsem si řekl: „Co kdybychom spojili ,metal‘ a ,machine‘?“ Čili další inspirace Lou Reedem, kdy mi už samotný název napověděl, co bychom mohli zkusit. Tak vznikla myšlenka spojit tyhle dva světy a nepřeháním, když řeknu, že historie Die Krupps by nikdy nebyla stejná, nebýt Lou Reeda a Metal Machine Music. A na naší novince jsme se rozhodli vzdát jí zaslouženou poctu. A bohužel, den poté, co album vyšlo, Lou Reed zemřel, což bylo fakt divné…
Zasáhla tě jeho smrt?
Jo, bylo to těžké, nemohl jsem tomu věřit. My vydáme v pátek desku a on v sobotu umře! To bylo naprosto nečekané, šok…
Diskografii Die Krupps můžeme rozdělit do několika etap: industriální začátky, pak období EBM, v devadesátých letech zase industrial rock. Měli jste po desce Paradise Now v roce 1997 pocit, že už jste všechno řekli?
Přesně tak. S každým albem jsme se posouvali o krůček dál. Začalo to albem I, které bylo v podstatě EBM s tvrdými kytarami, „dvojka“ The Final Option měla ještě víc takových až metalových prvků a skoro nic z EBM. Odyssey of the Mind už byla v podstatě rocková deska a na Paradise Now bylo mnohem víc rocku než elektroniky. Tehdy se ve mně probudil pocit, že už jsme všechno řekli. Radši než opisovat kruh, jít ve svých vlastních stopách a opakovat se, jak to dělají v podstatě všichni, jsme se rozhodli tuhle kapitolu uzavřít. A jakuž jsem říkal, na nové desce jsou fragmenty tohohle všeho, ale aniž bychom dělali to samé. Je spousta kapel, které posledních patnáct a víc let dělají pořád dokola jednu a tu samou věc. Neumím si představit, že bychom takhle dopadli. To je k smíchu, vážně k smíchu. Jasně, můžete tím vydělat nějaké peníze a udržet si nějakou popularitu, ale my jsme to takhle nikdy nedělali. Vždycky jsme se snažili o umělecky hodnotné věci. Proto na novince najdete jak skladby s kytarami, tak písničky, ve kterých vůbec žádné kytary nejsou – vzali jsme ze své rockové fáze jen něco. Ale přesto je nepoužíváme tak, jako v těch devadesátých, mají jinou atmosféru, znějí spíš trochu do new wave nebo podobně.
Stejně jako na čtyři roky starém EP můžeme i na albu opět slyšet němčinu. Hádám, že i to je další cesta k vlastním kořenům.
Vlastně ani ne. Stejně jako jsou na desce písničky, které si přímo koledovaly o kytary, a jiné, u kterých jsme je použili trochu jiným způsobem, řekly si některé songy o němčinu a jiné o anglický jazyk. Nemáme žádná pravidla, jako to bývalo dřív, kdy bylo třeba součástí konceptu mít jenom anglické texty a kytaru v každé skladbě. Stačí, abych si cvičně zkusil německý text do hudby zazpívat, a hned vím, jestli to dohromady funguje, nebo ne. A taky je důležité téma písničky. Některé texty prostě nefungují v angličtině a jiné zase v němčině.
Jako hosté se na nové desce objevují staří electropunkeři Métal Urbain a martial industriální Derniere Volonté. To jsou celkem nečekané spolupráce…
S Derniere Volonté je to celkem sranda – hráli jsme spolu koncert ve Francii a moje žena je velkou fanynkou tohoto projektu. Já ho sice neznal, ale dostal pozvání, aby s námi vystoupil v Paříži a Geoffroy D si tam s sebou přivedl velmi dobrého kamaráda. Tím nebyl nikdo jiný než Éric Débris z Métal Urbain, na které jsem se už strašně dlouho snažil sehnat nějaký kontakt, protože je to jedna z mých vůbec nejoblíbenějších skupin už od sedmdesátých let. Když jsme v devadesátých letech hráli s Die Krupps ve Francii, tak jsem se všech vyptával, jestli znají Métal Urbain a jestli by se s nimi dalo nějak zkontaktovat. To byl v době bez internetu jediný způsob, jak se k nim dostat. A co je zvláštní – pro mne jsou to takoví hrdinové, ale dokonce ani ve Francii je moc lidí neznalo. Bylo tedy neuvěřitelné, že ten chlápek, kterého si tenkrát v Paříži Geoffroy D přivedl s sebou, byl sám zpěvák a klávesák z Métal Urbain. A ještě víc mě překvapilo, když z něj vypadlo, že od devadesátých let celkem pravidelně jezdí do Austinu za přáteli. Před nějakými pěti měsíci se tam přestěhoval natrvalo. A dokonce to byl i on, kdo pořídil fotku na obal desky a promofotky kapely – to všechno je Éric Débris. Samozřejmě už při prvním setkání přišla řeč na nějakou tu hudební spolupráci, a tak jsme na novou desku udělali jednu z mých oblíbených skladeb od Métal Urbain Panik.
Na albu je vůbec spousta zajímavých písní. Třeba Nazis auf Speed upoutá pozornost už svým názvem. O čem vlastně je?
Tuhle píseň inspiroval jeden dokument, který běžel na německé televizi, a taky kniha na toto téma. Bylo to o tom, že nacisté dopovali své piloty speedem, aby byli v soubojích agresivnější, ostražitější a měli menší strach. V Německu je celkem velké téma, co všechno nacisté dělali se svými vojáky, které vnímali v podstatě jako kus masa, kterého může být použito čistě jen k naplňování jejich cílů. To je zajímavá věc, a proto jsme se o ní rozhodli napsat píseň. Je to v podstatě další protinacistická skladba, podobně jako Fatherland nebo Germaniac, které o tomto problému mluví velmi sarkasticky. Taky jsme k ní natočili video.
Proto jsi měl taky na facebooku fotku, na které jsi byl oblečený jako legendární pilot Biggles?
Jo, přesně tak. Tak jen aby nedošlo k mýlce – tohle je v podstatě antinacistická skladba o věcech, které tihle lidé páchali. Je skvělé, že tyhle věci stále mají v německé televizi místo a učí lidi o jejich špatné minulosti. A o tom je částečně i název Die Krupps – chtěl jsem, aby lidi měli pořád před očima připomínku krvavé historie, kterou Němci mají. Rodinná dynastie Kruppů totiž živila Hitlerovu válečnou mašinerii zbraněmi a podobně. Pro mě bylo jméno Krupp symbolem toho, jak Němce vidí zbytek světa – jako velkou ekonomickou sílu, ale zároveň se vší tou negativní historií. Máte z nich tedy takové smíšené pocity. A to je v podstatě to,o čem Die Krupps jsou. Už od úplného začátku jsme ohledně toho byli velmi přímí a svým způsobem jsme byli i politická kapela. Samotné jméno vyjadřovalo kritiku a Nazis auf Speed v téhle linii, rámované skladbami jako Fatherland, pokračují.
Kromě toho jste vydali i singl Risikofaktor a vypsali soutěž, ve které jste hledali tvůrce klipu ke skladbě Schmutzfabrik. Jak jsi spokojený s výsledkem?
Já myslím, že video, které jsme vybrali, je fajn. Možná mohlo být o trochu experimentálnější, ale je v pohodě. Totéž pak uděláme se všemi ostatními skladbami z desky, protože netočíme klipy sami pro sebe. Všechno probíhá přes facebook a přihlásit se může každý. Myslím, že je to zajímavý způsob, jak zapojit fanoušky a dát jim možnost se zviditelnit. Mně se ten nápad líbí.
Nedávno vyšlo na ruském labelu Artificial Sun album s názvem Russian Industrial Tribute To Die Krupps. Slyšel jsi ho?
Jasně, poslali mi ho. Myslím, že je skvělé, osobně se cítím velmi poctěn. Je tam skoro třicet kapel, hrajících skladby Die Krupps, a je velmi zajímavé poslechnout si jejich podání. A skoro všechny odvedly skvělou práci. Slyšet své skladby s jiným zvukem je velmi poutavá záležitost a i v tomhle ohledu si skupiny vedly velmi dobře, protože se nesnažily jenom okopírovat to, co děláme my, ale zahrát skladby po svém. Tak by se to mělo dělat, přesně o tom by všechny ty remixy a předělávky měly být.
Ty se kromě Die Krupps čas od času věnuješ také projektům s krautrockovými hvězdami jako třeba Amon Guru, Cosmic Couriers nebo Space Explosion. Chystáš v tomto ohledu něco nového?
Ano, teď vychází zbrusu nové album, které by mělo být takovým volným pokračovatelem desky Other Places uskupení Moebius – Neumeier & Engler z roku 1996. Opět je tam Dieter Moebius z Cluster, Mani Neumeier z Guru Guru a já. A zase je to velmi experimentální deska. Produkoval jsem taky desku Nicka Turnera z Hawkwind, což sice není přímo krautrock, ale je to s ním spřízněné. Na ní jsme si zahráli s klukama z UK Subs a Chelsea jako Nickova doprovodná kapela. Ta už je ale venku. Zní to v podstatě tak, jak by měli Hawkwind měli znít v současnosti. Je to velmi zajímavé album, já vždycky Hawkwind miloval, hlavně v jejich „space“ období kolem alba Space Ritual. Silver Machine byla jedna z prvních desek, které jsem si kdy koupil. Hodně mne ovlivnili, v podstatě i moje první kapela v polovině sedmdesátých let byla podobná – kytara se syntezátory ve stylu Silver Machine. Až později jsme se vydali punkovým směrem. V podstatě by se dalo říct, že to, co poslední dobou dělám, je propojování těch zásadních bodů mého hudebního života. Ale nejsou to jen „retro“ desky, jsou to věci připravené pro budoucnost. Miluju dělat různé věci, zkoušet nové spolupráce. Zažívám dobré časy.
Co tvůj vlastní projekt Dkay.com? Je u ledu, protože Die Krupps jedou?
Možná s ním někdy něco provedu, ale momentálně na to nemám čas. Beru to tak, že když budu mít důvod něco říct, udělám to, ale momentálně se soustředím na Die Krupps a další věci, které teď dělám. Produkuju také desky pro americké vydavatelství Cleopatra Records. Tam mám každý měsíc až 25 produkcí, což je hodně práce a spousta různých projektů. Dělal jsem všechno od Nicka Turnera přes soundtrack Christiny Aguilery k filmu Varieté a reggae až po remixy Ministry. Teď děláme na další space-fusion desce, kde jsou i lidi jako Steve Hillage, Robby Krieger z The Doors, lidi z Amon Düül, z Yes a podobně. Děláme hodně s Iggy Popem a mnoha dalšími zajímavými umělci. To je taky jeden z důvodů, proč nám nové album Die Krupps tak trvalo – musím svůj čas dělit mezi spoustu věcí. Pracoval jsem čtyři měsíce na dvě směny, ale cítil jsem se dost silný na to, abych to zvládnul. A zvládnul jsem to. Od rána do večera jsem dělal na věcech pro Cleopatra Records a od večera do rána pro Die Krupps. Čtyři měsíce v kuse – bez jediného víkendu. Prostě hodně práce. Ale vyplatilo se to.
Možná proto je ta nová deska tak silná…
Možná ano. Produkce vznikala ve velmi nahuštěném časovém období, což je samozřejmě rozdíl. Kostry pár skladeb vznikly dřív, ale všechno se poskládalo dohromady až v těchto čtyřech měsících.
Na závěr se musím zeptat na ten tvůj slavný železný nástroj, který používáš živě i na desky. Vyvíjí se nějak v průběhu času, nebo je to pořád jeden stejný?
Jojo, vyvíjí se hodně a v průběhu času se výrazně měnil. Původně to bylo prostě jen pár kovových desek na dřevěném rámu, pak železné pláty připojené k syntezátoru, takže jsem je používal jen jako spouštěč. V devadesátých letech to byla velká kovová trubka s dírami a dnes ten nástroj vypadá tak, jak měl vlastně vypadat už od samého začátku – jako takový velký železný xylofon, poskládaný z různě dlouhých a širokých trubek. Tak dokážu celkem snadno zahrát takový tón, který potřebuju. Navíc trubky volně visí v takových gumových závěsech, takže se mají šanci dobře rozeznít. Čili od toho původního Stahlofonu, jak jsem ho pojmenoval, se změnil celkem razantně.
S překladem děkuji kolegovi Tomáši Hoyerovi