Dieterich & Barnes: The Coral Casino; Driftmachine: Colliding Contours

dietrichVydavatelství Morr Music od jara pomáhá jako distributor řadě menším vydavatelstvím. Mezi posledními přírůstky se skví dvě desky,shodou okolností obě kooperace muzikantů, kteří už mají leccos za sebou a etablovali se přeci jen v trochu jiném ranku. Tak například Jeremy Barnes. Toho známe jako člena alternativně rockových Neural Milk Hotel, posléze Balkánem ovlivněných A Hawk And The Hacksaw, zatímco John Dieterich získal ostruhy především jako člen ostřílených indie rockerů Deerhoof. Takhle dvojice muzikantů se spojila, aby na své letošní novince necestovala ani do amerických klubů, ani na Balkán, dokonce se nepokouší trápit ani v současné době moderní analogovou elektroniku. Jejich instrumentální skladby mají spiklenecký podtón a směřují každá tak trochu jinam. Jednou i za hudebně elegantním Jamesem Bondem, podruhé za hammondovými výlety Raye Manzareka z The Doors, potřetí za elektronickými pionýry 50. a 60. let. Pokaždé s pochopením, ba s úctou přebírají buď základní melodické, aranžérské nebo nástrojové postuláty a vytvářejí na základě těchto znaků nová dobrodružství. Obal kolekci vystihuje více než přesně. Základ nové desky je zasazen mezi padesátá a sedmdesátá léta, oba autoři se ale nebojí, pokud to skladby vyžadují, využít i nejmodernější aranžérské berličky. Všechny kompozice mají hned několik dějových linií, které museli dobře promyslet. Přitom se ale nejedná o studiovou alchymii, ale o velmi organickou, pozitivně znějící nahrávku, jejíž bohatý a sound plný akustických nástrojů se dá dobře konzumovat i jako prostý podkres. O této desce by se dalo mluvit ještě hodně dlouho, ale bojím se pocimrmanovsku, aby už to nebyly, oproti muzice, jen samé voloviny. Takovéto nezávazně rafinované úkroky mají smysl.
driftmachineDruhá dvojice má také zajímavé složení. Za Driftmachine stojí Andreas Gerth, člen Tied & Tickled Trio, kteří originálním způsobem vpašovávali jazzové výboje do indie elektronických kompozic, a Florian Zimmer, jehož tvorbu s partou Saroos jsme nedávno na stránkách UNI magazínu také probírali. U Driftmachine, na rozdíl od předešlé kooperace, ovšem zapomeňme na akustické nástroje. „Kolidující kontury“ mají širokou ideovou základnu rozkročenou od kosmických výletů berlínských předchůdců 70. let, přes dubové experimentátory, postindustriální tvůrce až k hlukovým avantgardistům. Instrumentální kompozice by mohli z fleku doprovázet dokumentární film z rozstřílených měst Sýrie nebo opuštěných čtvrtí Detroitu. Kamera pomalu postupuje mezi skelety dříve obývaných budov, tu ohořelých, jinde pouze opuštěných a vandaly vyrabovaných. Skladby tepou ve středním tempu, ale spíše než ladný tanec na parketu si představuji při jejich reprodukci uskakování probíjejícím kabelům neodpojeného elektrického vedení. Právě barevná kontura vrčivých a bzučivých tónů v doprovodu dunivých či výbuchu se podobajících lenivým rytmům dělá z kolekce atmosférickou poslechovou záležitost, na kterou musí být vhodná příležitost. Pokud se chystáte na výpravu do Černobylu a jste majiteli nadstandardní reprosoustavy, mohli byste si toto album vpravdě užít.

L.M. Duplication/Morr Music, 2016, 36:04; Umor Rex/Morr Music, 2016, 45:29

Přidat komentář