Co je evropský jazz nebo český jazz? Je to prostě jazz hraný v určitém teritoriu, místními muzikanty. Je to jazz s přívlastkem – jak by řekli vinaři, ale na rozdíl od vína s přívlastkem, teritoriální podoby jazzu mají v sobě dodatečné přísady, jimiž jsou vlivy evropské hudby, klasické i lidové. Evropští jazzmani logicky nemůžou zapřít svou tradici – ani lokální, ani obecně evropskou. Bývají ovlivněni studiem na nejjazzových akademiích, konzervatořích. Evropský jazzman logicky nemůže mít v krvi stoletou tradici amerického černošského jazzu, ale může používat jeho atributy. Kdyby je nepoužíval, nelze pak mluvit o jazzu. Je to jako s bramborami – všude je pěstujeme, u nás jsou označovány za české. Ale všichni víme, že jejich historické kořeny jsou v horských oblastech kolem jihoamerických And; jazz má zase své pásmo zrodu v povodí a deltě severoamerické řeky Mississippi. Nikoli na Seině, Rýnu, Labi či Dunaji. Kam však zařadit hudbu avantgardistů, kteří se „pasou“ na hudbě evropských klasiků? Občas to pro zpestření leckterý jazzman zkusí, ale je jen jeden, který je v tomto oboru nejdůslednější. Tím je jazzový pianista, kapelník a skladatel Uri Caine, ještě ke všemu Američan.
Na rozdíl od mnoha jiných, kteří z evropské klasiky využívají témata, případně jejich variace k vlastní jazzové improvizaci, Uri Caine do této hudby doslova vstupuje, snoubí klasické provedení se svými rekonstrukcemi, adaptacemi, parafrázemi či vlastními doplňky. Že to přesvědčivě umí, dokazuje řadou svých nahrávek, rovněž jejich koncertním provedením. Troufne si i na monolity evropské hudby, jako jsou díla představitelů klasicismu Beethovena či Mozarta, jako trvale zářící hvězdu baroka Johanna Sebastiana Bacha, romantika Schumanna, pozdního romantika Mahlera, a skladatele, jenž přivedl evropskou hudbu k počátku moderny, Wagnera. Ale nezastaví se ani před jedním z vrcholů klasické operní scény Verdim. Uri Caine k hudbě těchto mistrů přistupuje zbožně, ale bez bázně. Uri Caine jde opačnou cestou než ambicióznější jazzmani, kteří se rozhodnou skládat vážnou hudbu, do níž vnášejí jazzové prvky. Jazzové provedení se základním hudebním materiálem (tématem, opusem) zachází jako se skulpturou z plastické hmoty; svými aranžemi, instrumentací, improvizací v různé míře rozvolnění, kdy se klidně od podstaty vzdaluje, aby se postupně k ní vrátil: to je přeci jeden ze základních znaků tohoto žánru. Caine hledá a nachází v hudbě klasiků potenciál pro jazzovou hudbu.
Uri
Osmdesátá léta byla v jazzu pestrá. Nevznikl žádný určující proud, v němž by chtěl každý plout. Naopak – jazzrock a fusion jazz přestaly ohromovat novým zvukem, pomalu se stávaly jednou z podob mainstreamu, mnozí avantgardisté ustupují od své nekompromisnosti, v generaci Wyntona Marsalise se dokonce mnozí programově obracejí ke kořenům jazzu, k modernímu jazzu padesátých a šedesátých let, freejazzový průkopník, trumpetista Don Cherry, se oddává vznikající world music, kytarista John Scofield pokračuje s tím, co začal u Davise – elektrické blues zaplétá do bopu, Pat Metheny se stává impresionistou elektrického jazzu. Po vzoru Davise se mnozí inspirují aktuálními proudy populární černošské hudby, k současným podobám soulu, k hip hopu, trumpetista Lester Bowie se svým Brass Fantasy přichází s vlastním pojetím jazzu, který nazývá avant popem: podstatou se rovněž obrací k neworleanským kořenům. Na počátku této dekády se stává profesionálním pianistou bílý Američan z Filadelfie Uri Caine, narozený 8. 6. 1956, muž s křestním jménem odvozeným od biblického jména Uriah, jednoho z válečníků krále Davida. Nebo snad od podoby Uriel, který byl jedním ze sedmi archandělů apokryfů? Jeho otec, profesor Burton Caine, a matka, poetka Shulamith Wechter Caineová, jej už v sedmi letech přivedli k piánu. Ve dvanácti jej učil soukromě jistý francouzský pianista a později na univerzitě v Pensylvánii na jeho pokroky dohlížel sám avantgardista George Crumb. Profesionálním muzikantem se Uri Caine stává roku 1981 a o čtyři roky poté odchází žít a hrát do New Yorku.
V roce 1992 Caine debutuje albem Sphere Music na etiketě JMT bratrů Winterových (a v roce 2005 znovu CD vydávají už pod novou značkou Winter & Winter). V desítce skladeb je sedm kompozic Cainea, ostatní jsou standardy. Na této moderní odvázané bopové nahrávce bubnuje Ralph Peterson, basisty jsou Anthony Cox a Kenny Davis, z dechů se střídají klarinetista Don Byron, tenorsaxofonista Gary Thomas a ještě tu zazní kornetista Graham Haynes. Uri Caine album věnoval svému francouzskému učiteli z dětství, Bernardu Peifferovi. Brýlatý mladý sympaťák u klavíru se na desce pozoruhodně rozvášnil a na arénu současného jazzu konce století vstoupil suverénně, také Don Byron zaujme expresivitou se svým klarinetem.
Uri Caine nahrává především se svými soubory a jeho alba jsou často tematická. Jeho stěžejním spoluhráčem je trumpetista Dave Douglas (1963), také velmi plodný skladatel. V Caineových kapelách se objevuje záhy – hned na druhém a třetím albu (Toys, 1995, Urlicht/Primal Light, 1996). Také spolu vytvoří duetní nahrávku Present Joys (2013), na níž zní Douglasovy skladby a čtyři sakrální chorály, původem ze severovýchodního cípu USA – New Englandu – a časem rozšířené na americkém jihu. Uri Caine se na oplátku stává pianistou Douglasových nahrávek v letech 1995 až 2006 In Our Lifetime (1995), Stargazer (1997), Soul on Soul (2000), The Infinite (2001), Strange Liberation (2004), Meaning and Mystery (2006), Live at the Jazz Standard (2006). Na skvělém albu In Our Lifetime Caine hraje na Fender Rhodes piáno a Douglasově trubce sekunduje s tenorsaxofonem a basklarinetem Chris Potter. V sextetu na Strange Liberation se zase prosazuje svou typickou hrou kytara Billa Frisella. Uri Caine působí také na nahrávkách klezmeru – nejvýrazněji na albech Masada, projektu saxofonisty Johna Zorna: Voices in the Wilderness (2003), Voices in the Wilderness (2003), Moloch: Book of Angels Volume 6 (2006), Filmworks XXI: Belle de Nature/The New Rijskmuseum (2008), Stolas: Book of Angels Volume 12 – s hostujícím Joem Lovanem (2009) – vše na Zornově vlastní značce Tzadik.
