Dylanovy krádeže z lásky: (ne) původnost a její význam

dylan_1To, co nejzřetelněji a nejstabilněji charakterizuje moderní umělce – myslím od té doby, co se začali stydět přiznávat nějaký vzor –, je snaha o původnost, jedinečnost, individuálnost za každou cenu. Nuže, stačí se ohlédnout nazpět, vrátit se k dílům, která vzdorovala času. Osobnost autora, jeho trvalý přínos vůbec netkví v tom, co v něm bylo nejpřekvapivějšího, co v první chvíli nejvíce zaráželo. To naopak nejrychleji stárne a stává se bezcenným nebo nesnesitelným. Trvá jen to, co se posléze stalo zcela běžným, nejobecnějším, to, čím bezděčně přesáhl sám sebe, jeho lidská hodnota […].*
Od konce 90. let 20. století připomínají Dylanovy písně koláže nebo montáže samostatných básnických obrazů a původních nebo převzatých sentencí, přímých citací a parafrází, které jsou mnohdy sjednoceny pouze celkovým „naladěním“ písně. V té době začal být Dylan – nejednou dosti senzačně – obviňován z literárních krádeží, nezřídka se psalo dokonce o plagiátorství. Jistý rozruch vzbudily četné citace a parafráze anglického překladu kriminálního románu japonského autora Junichi Sagy Zpověď člena Jakuzy (Confessions of a Yakuza, 1991) v textech pěti písní Dylanova alba „Love & Theft“ (2001). Neobvyklou součástí názvu tohoto alba jsou uvozovky, které – jak je zvykem – upozorňují, že jejich obsah není původní. Lze se proto domnívat, že celé album představuje promyšlenou „krádež“, k níž autora opravňuje „láska“?
Největší pozornost ovšem vzbudilo přejímání veršů takřka zapomenutého amerického básníka z 19. století Henryho Timroda, kterého Dylan „vykrádal“ na následujícím albu Modern Times (2006). Dosti kritická byla k Dylanovi jeho kolegyně Suzanne Vegová v glose otištěné deníkem The New York Times. Vadilo jí, že Dylan nepoužil Timrodovy verše k inspiraci, ale citoval je doslova, aniž by to výslovně přiznal. Něčeho takového podle Vegové umělec Dylanovy velikosti nemá zapotřebí.1
dylan_2Představa, že hodnotu uměleckého díla do značné míry určuje jeho původnost, je poměrně mladá, jen o něco starší než zmíněný Henry Timrod (1829–1867), rozšířili ji představitelé romantismu a jejich následovníci. Ti umělce považovali za výlučnou osobnost, nezřídka okázale pohrdající minulostí i současností. Umělci předcházejících období chápali citace, parafráze a odkazy jako běžné výrazové prostředky. Jejich prostřednictvím dokazovali svou kultivovanost; neukazovali jimi ovšem pouze vzdělanost, dokládali i uměleckou zdatnost, protože pracovat s citacemi, parafrázemi a odkazy tak, aby výsledné dílo působilo ústrojně, je mnohdy obtížnější než vytvořit dílo zcela původní. Tyto postupy autorům umožňují vést v díle rozhovor s uměleckou tradicí. Pomocí vhodně zvolené citace nebo odkazu může autor složit elegantní poklonu a naznačit, která díla z umělecké tradice považuje za důležitá, v jakém kontextu si přeje být vnímán, koho považuje za svého předchůdce nebo učitele. Jeden z nejvýznamnějších básníků 20. století T. S. Eliot (1888–1965) napsal: „Nevyzrálí básníci napodobují, vyzrálí básnící kradou.“2 Eliotovy verše Dylan „vykrádá“ od počátku své tvorby.
Dylan nepřejímal pouze verše, od samého počátku své umělecké dráhy si bezostyšně přivlastňoval, co se mu právě hodilo a líbilo. Podobně si před ním v Americe počínali představitelé bluesové tradice, bez níž si ostatně Dylanovo dílo vůbec nelze představit. Nejde pouze o časté užívání bluesové dvanáctitaktové formy, ale rovněž o nesčetné výpůjčky melodií, témat, konkrétních obratů a obrazů, někdy dokonce celých částí písní. Takový „zlodějský“ přístup byl pro bluesmany, z nichž každý byl zároveň pachatelem i obětí, zcela přirozený. Dylan ovšem takto zacházel i s tvorbou svých současníků. Příteli a učiteli z newyorské Greenwich Village Daveu Van Ronkovi (1936–2002) ukradl řadu úprav tradičních písní, z nichž některé dokonce nahrál. Od autorů protestních a angažovaných písní přejal na počátku 60. let dikci a svoji nejznámější uměleckou stylizaci. Rozčarovaný mladý písničkář ale brzy ustoupil rock’n’rollovému beatnikovi, který – stejně jako dříve Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Gregory Corso, Michael McClure a další – si nade vše cenil nezávislosti a tvůrčí svobody a pohrdal společenskými i uměleckými zvyklostmi.
Právě beatnici Dylanovi zprostředkovali poezii angloamerických modernistů, kteří mezi světovými válkami 20. století výrazně ovlivnili podobu anglicky psané literatury. Od těch nejvlivnějších – T. S. Eliota a Ezry Pounda – Dylan převzal některé klíčové básnické postoje a postupy, jež jako vůbec první uvedl do populární kultury a seznámil tak s nimi masové publikum.3 Patřilo k nim i včleňování odkazů, citací a parafrází z různých kulturních tradic a dějinných období do vlastních autorských textů. Příliš původní nejsou ani různé další Dylanovy masky – dočasné umělecké identity –, které během let nosil, od interpreta country a amerického trubadúra, přes znovuzrozeného křesťana a zpěváka gospelů, po znalce amerických tradičních písní a nostalgického milovníka hudby 50. let. Nestálost identity ovšem představuje svrchovaně dylanovské téma, které jeho tvorbě dominuje od počátku dodnes. „Já je někdo jiný,“ napsal francouzský „prokletý“ básník Artur Rimbaud (1854–1891), další Dylanův velký básnický vzor. Identita v pojetí amerického umělce připomíná palimpsest, zčásti smazaný rukopis, přes který znovu píšeme. Co považujeme za náš výlučný hlas, zní úryvky řeči našich rodičů, přátel a učitelů, útržky zaslechnutých melodií a rytmů, napůl zapomenutými větami z knih. Staré „já“ se přirozeně přetváří v nové, časem budou i naše slova z velké části smazána. Zůstane po nás jen tichá ozvěna v polyfonii neutichající písně světa. Roku 1978 Dylan v rozhovoru s Jonathanem Cottem prohlásil: „Boba Dylana jsem nevytvořil. Byl tu odjakživa, Bob Dylan tu byl vždycky. Byl tu, když jsem byl ještě kluk. dylan_3Bob Dylan tu byl dříve, než jsem se narodil.“4 Původnost je přelud, v umění i životě.
Své o tom vědí Dylanovi životopisci. Clinton Heylin, autor zřejmě nejpodrobnější biografie amerického umělce, jejíž poslední vydání čítá úctyhodných 900 stran, se desítky let snažil z kusých informací o Dylanově životě vytvořit důvěryhodný příběh. Snadno si představit jeho rozčarování, když si při četbě Dylanovy vlastní vzpomínkové knihy Kroniky (Chronicles, 2004, česky 2005) uvědomil, že její autor přejímá některé dylanovské mýty, které vytvořili jeho životopisci.5
Dylan „ukradl“ i svoje jméno. Nemyslím, že by proto byl menším umělcem, umělcem méně autentickým nebo podnětným. Těžko si představit, že když se Dylan během práce na písňovém textu dostane do slepé uličky, začne hledat v knihách. Mnohem pravděpodobnější je, že citované a parafrázované verše Dylanovi během psaní samovolně „zapadají“ do textu. Navzdory představám romantických autorů: nikdo nemůže být zcela originální. Nikdo nemluví pouze sám za sebe, nikdo nepíše sám; autorovu ruku vždy do jisté míry vede část předcházející umělecké tradice, která je pro něho stále živá. Není přitom důležité, nakolik si toho je vědom. Autor přetváří nebo pouze uspořádává, co utkvělo v paměti, co si přivlastnil a osvojil z lásky: jazykem počínaje, konkrétními verši konče. Takové „krádeže“ jsou zcela přirozené, patří k člověku a kultuře. Jak napsal americký básník Ezra Pound (1885–1972): „Kultura začíná ve chvíli, kdy zapomenete, kde jste to četli.“6
Lze obviňovat autora koláží, že pracuje s cizími díly? Vyčítat Dylanovi, že se dopouští podobných „krádeží“, znamená vyčítat mu, že je umělcem nebo že je Dylanem. Jako umělec mnohokrát dokázal spojit nejrůznější, mnohdy takřka neslučitelné, umělecké tradice, konkrétní umělecké postupy, přístupy a postoje v originálně a organicky působící celek. Právě touto schopností se podle zmíněného T. S. Eliota vyznačují dobří básníci, kteří „to, co si přivlastňují, přetvářejí v něco lepšího nebo alespoň odlišného. Dobrý básník svůj lup včleňuje do jedinečného emočního celku, který je zcela odlišný od místa, z něhož pochází.“7 Pokud bychom chtěli dát Dylanovi k jeho letošním 75. narozeninám vhodný dárek, mohli bychom ho konečně začít považovat za skutečného umělce a dopřát mu tvůrčí svobodu, jaká mu náleží.

1 Viz http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F04EEDB1331F934A2575AC0A9609C8B63
2 T. S. Eliot: The Sacred Wood – Essays on Poetry and Criticism (1920), Methuen, New York 1986, s. 125, přeložil JG
3 Vlivem modernistického pojetí (básnického) obrazu na Dylanovu tvorbu se mj. zabývám v knížce Bob Dylan mezi obrazy, kterou letos na podzim vydá nakladatelství Volvox Globator.
4 Jonathan Cott (ed.): Dylan on Dylan, Hodder and Stoughton, London 2007, s. 269, přeložil JG
5 Viz Clinton Heylin: Behind the Shades – The 20th Anniversary Edition, Faber and Faber, London 2011, s. 784–786
6 Ezra Pound: Guide to Kulchur (1938), New Directions, New York 1970, s. 134, přeložil JG
7 T. S. Eliot: The Sacred Wood – Essays on Poetry and Criticism (1920), Methuen, New York 1986, s. 125, přeložil JG

Přidat komentář