ED HARCOURT: Beyond The End

Pamatujtee si Eda Harcourta? Toho neohroženého písničkáře, který v roce 2001 vlétl na scénu s neodolatelně melodickým albem Here Be Monsters  pošilhávajícím na Mercury Music Prize jako nejlepší deska roku 2001 (cenu nakonec získala PJ Harvey). Od té doby se v životě muzikanta semlelo mnohé. Ed před desíti roky na chvíli seknul s vlastní kariérou a svůj variabilní rukopis nabídl svým kolegům. Tak jeho jméno najdeme zapsané v bookletech desek například Jamieho Cullluma, Marianne Faithfull nebo Paula Hartnolla z Orbital. Před dvěma roky zase drhnul kytaru pod knutou producenta Flooda na hybném sólovém albu Furnaces. Letos je ale všechno jinak. Ed zasedl za klavír, zpěvový mikrofon nechal doma a spolu s drobnou pomocí přátel (včetně manželky/houslistky Gity Langley) připravil neoklasickou desku postavenou na jeho klavírním přednesu.

 

 

Ed se v promo materiálech vyznává z lásky k hudbě Debussyho, Philipa Glasse nebo soundtracků stvořených Warrenem Ellisem. „Album vzniklo v únoru, kdy jsem se díval ven z okna do zimní krajiny a hrál a hrál a hrál,“ prozrazuje pozadí vzniku nahrávky Harcourt. Dostáváme se na pole silně imaginativní hudby někam na půli cesty mezi Ólafurem Arnaldsem a Maxem Richterem. Ed se drží střídmých aranží. Žádné symfonické vrcholy krátkých kompozic nás na Beyond The End nečekají. Na druhou stranu zůstává submisivní nahrávka po celou dobu jednoduše melodická. Žádné minimalistické či avantgardní výlety nenaruší poklidný běh nahrávky, které výrazný vokál skladatele vůbec nechybí. Přesto bych k jinak sympatické nahrávce jednu poznámku měl. Zatímco u písniček předchozích desek se Ed nedal splést s žádným jiným muzikantem (často byl přirovnáván ke Keane pro dospělé), na neoklasické půdě přichází s deskou se silnou atmosférou, ale jinak poměrně tuctovým soundem. A na to nejsme u mimořádně talentovaného muzikanta zvyklí. Jak z toho ven?

 

Point Of Departure/PIAS, 2018, 40:11

 

 

 

Přidat komentář