Jméno kytaristy a hudebního publicisty Elijaha Walda (1959) může být českému čtenáři povědomé, protože zde již před časem vyšla jeho znamenitá kniha Co je to blues?. Podle motivů z autobiografie Dave Van Ronka The Mayor of McDougal Street, na které Elijah Wald spolupracoval a po smrti folkové legendy ji i dokončil, vznikl také film promítaný u nás pod titulem V nitru Llewyna Davise.Nedávno vyšel Waldův rozsáhlý rozbor situace kolem proslulé události šedesátých let Dylan se dal na elektriku!: Newport, Seeger, Dylan a noc, která rozdělila 60. léta minulého století. Z řady dalších Waldových knih vysloveně volá po českém překladu Escaping the Delta: Robert Johnson and the Invention of the Blues, která reviduje johnsonovský mýtus s ohledem na preference černošského publika třicátých let, a podobně svěží pohled nejspíše přináší i slibně nazvaná práce How the Beatles Destroyed Rock ‚n‘ Roll:An Alternative History of American Popular Music. Za průvodní text k jubilejnímu kompletu Arhoolie Records dostal v roce 2002 Grammy a doporučit lze i jeho učebnice tradičních kytarových stylů, mimo jiné i bahamského Josepha Spence. Jejich autor má za sebou léta muzikantského putování po světě, během něhož si zahrál nejen s veterány folkového revivalu, ale také s bluesovými legendami i africkými kytaristy. Svůj letitý repertoár postupně prezentuje coby Songobiography na stránkách https://www.elijahwald.com/songblog. Aktuálně si tam můžete vybrat z více než tří set písniček. A teď to nejdůležitější: Elijah Wald bude ve dnech 11.–13. listopadu hostem šumperského festivalu Blues Alive. Pronese zde dvě přednášky, jednu dylanovskou a jednu o kořenech blues, a můžeme se také těšit na jeho hudební vystoupení.
V úvodu vaší knihy Dylan Goes Electric! litujete, že vás rodiče nikdy nevzali na newportský festival. Kdy jste tedy měl možnost poprvé vidět a slyšet nějakou tradiční hudbu naživo? A kdo to byl?
To záleží na tom, co míníme „tradiční hudbou“ a čemu říkáme „naživo“. Moji rodiče i prarodiče mi zpívali písničky, už když jsem byl hodně malé dítě, což je způsob, jakým většina lidí vždycky poslouchala živou tradiční hudbu. Když mi bylo pět, maminka mě vzala na koncert Jima Kweskina a jeho jug bandu, což se mi moc líbilo – ale nevím, jestli vůbec některá z písniček, které hráli, byla „tradiční“; většina jejich repertoáru byla blues a ragtimy z dvacátých let. První koncert, na který jsem se dostal, a mohl by být tak trochu jako Newport, byl Pete Seeger s nějakým dalšími muzikanty, kteří s ním cestovali na jeho lodi nazvané Clearwater, včetně Louise Killena, Jimmyho Colliera, reverenda Freda Kirkpatricka a pár dalších.
Doprovázel jste nějaký čas bluesového houslistu a mandolinistu Howarda Armstronga. Byl to první z tradičních muzikantů, s nimiž jste si mohl zahrát? Kdo z nich pro vás představoval nejvýznamnější vzor?
Nikoliv, Howarda jsem poznal až v devadesátých letech. Pokud jde o lidi, se kterými jsem se osobně setkal a hrál s nimi, určitě mě nejvíce ovlivnil Dave Van Ronk. Byl ostatně také jedním z mých nejbližších přátel.
Když jste cestoval po Evropě, kde jste se setkal s nejvstřícnějším publikem pro hudbu vašeho druhu?
To je těžké říci, protože obecenstvo bylo nejrůznější. Odlišovalo se nejen zemi od země, ale od místa k místu, den ode dne, večer od večera. Nejčastěji jsem hrál a nejvíce času jsem strávil ve Španělsku a v Belgii.
Byl jste přizván ke spolupráci na filmu Inside Llewyn Davis. Našel jste ve filmu alespoň něco, co by vám skutečného Dave Van Ronka nějak připomnělo?
Bratři Coenové nám zaplatili velmi dobře a producent mě najal, abych napsal nějaké historické poznámky pro propagační materiály, což bylo později publikováno společně se scénářem. Také jsem absolvoval konkurs na jakousi menší vedlejší roli, ale nakonec jsem ji nedostal (jsem si jist, že měli pravdu, když vybrali profesionálního herce). Myslím, že Oscar Isaac zahrál a zazpíval některé písničky Dave Van Ronka velmi dobře, a ve filmu bylo pár událostí, které se Daveovi skutečně přihodily. Ale neměl být Davem Van Ronkem a také jako Dave nebyl.