Většina králových zbrojnošů   

Joe Zawinul, dohadující na přelomu let 1969–70 v kancelářích společnosti CBS – Columbia podmínky pro čerstvě vzniklou kapelu Weather Report, uslyšel na odchodu jakýsi neznámý nářez, který si jedna z asistentek pouštěla na plný koule. Valivý, propletený, džungloidní a přitom sevřený a přesvědčivý, opřený o pevnérytmické figury. Futuristický, fascinující. „Kurva, co je to, krucinál?“ „Nový Miles Davis, jmenuje se to Bitches Brew a za pár dnů bude v prodeji.“ Zawinul strnul. Účastnil se natáčení, přinesl dokonce svou skladbu, přesněji náčrtek, od něhož se improvizování smečky muzikantů odvíjelo. Ale už ve studiu mu to tehdy, i s kapelníkovým šamanisticky bezhlesnými pokyny kdo se má kdy přidat a kdo přestat, nebo aspoň ustoupit do pozadí a podobně, šlo děsně na nervy. Považoval frekvenci za odsouzenou k věčnému zapomenutí. Teď ovšem jenom vydechl: „Ty krávo, to je dobrý!

Spoluvařič lektvaru
Že slovutné Davisovo dvojalbum vyvolává i u těch, kdo ho slyší poprvé, podobné reakce ještě skoro o padesát let později (naposled jsem to zažil s patnáctiletým synem, včetně nadšení z titulu, pořád asi nejlépe přeloženého Lubomírem Dorůžkou jako Čubčí lektvar, což bylo i na USA tehdy dost ostré), je do značné míry díky producentovi Teu Macerovi.
Ten, na rozdíl od Milese, dokončil roku 1953 studia na Juilliard School of Music (obor kompozice), chvíli zkoušel hrát na saxofon a o čtyři léta později nastoupil ke Columbii dohlížet na vznik desek jazzových velikánů jako Mingus, Brubeck, Monk nebo Ellington. Jelikož se osvědčil, byl přidělen i čerstvé akvizici firmy Milesovi. Běželo to hladce. Davis hlavně chtěl, aby Macero dával pozor na co nejlepší zvukové sejmutí a správnou mixáž nahrávek. Byl s ním plně spokojený, rozuměli si výborně i při výběru nejlepších tracků. A šlo o umělecky i prodejně skvělou sérii alb.
Pak se to ale kouslo. Během vleklé geneze LP Quiet Nights, čtvrtého alba tandemu Davis – Evans, do jehož koncepce zasahovala tentokrát firma, namlsaná účetními výsledky Porgy and Bess nebo Sketches Of Spain, mnohem víc než dřív. A Macero, možná i ve vlastních očích už trochu povyrostlý, nešťastně tančil mezi šéfy a nevrlým protagonistou. Kterého navíc vlastními návrhy a naopak výhradami víc a víc dráždil. Davis, vázaný luxusním kontraktem, album dost dobře nemohl poslat k čertu. Ale když ho následně odepsala kritika i posluchači, Miles to přičetl producentovi. A za trest s ním pak dlouho nechtěl nic mít.
Ale nakonec ho vzal na milost. Při riskantním vstupu na zatím neprobádanou půdu elektrického fusion jazzu. Který by inteligentní a zkušený Teo snad mohl chápat. Davis musel mít také obavy, aby mu Columbia neposlala do studia bůhvíjakého nafoukaného idiota. Macero chytil druhou šanci za pačesy. Vycházel Milesovi citlivě naproti při natáčení a finalizaci skvěle přijaté desky In A Silent Way. A tudíž byl i u následujícího Bitches Brew. Nejprve s úkolem zaznamenat úplně všechno, co za tři srpnové dny roku 1969 různě proměnlivá sestava vyplodila; kola magnetofonů se nesměla zastavit. A pak to ale také měl Teo celé smysluplně zpracovat. Přičemž šlo o postup zatím v jazzu nevídaný. Macero týdny do aleluja poslouchal celkem devadesátiminutový zvěřinec, vybíral, střihal, lepil, určité úseky přehazoval, předsazoval a zase vracel zpátky, na jednotlivé stopy zkoušel nasazovat různé druhy hallů a další efekty.  A samozřejmě mixoval. Což znamenalo jednou vytahovat dopředu některé nástroje a podruhé je zapouštět do celkového soundu, případně na chvíli potlačovat. A modlit se, že tak nějak by si to nepřítomný Miles představoval. Kupříkladu úvodní Pharaoh’s Dance (právě ta Zawinulova) sestává z devatenácti zásadních střihů. Když jako pes uondaný Teo přinesl kolážovitý komplet rozechvěle na kotoučích do Davisovy obskurní, drahými magnetofony a reprosoustavami vybavené pracovny, byl víc než překvapen: „Jo, jo… no jo…, tohle je dobrý…, to taky, fajn…, aha, říkal jsem si, že tohle místo pojmeš takhle… a taky tady to, jo, jo.“ Zkrátka, velký mág byl plně uspokojen a Macerovu otrockou dřinu schválil. Ale ve svých pamětech, potvora mizerná, se o ní slovem nezmínil. Přesvědčen zřejmě o síle a jednoznačnosti materiálu, který Macero vlastně ani jinak uchopit nemohl. Ale Teův postprodukční vklad značný byl. A bývá dokonce přirovnáván k tomu, co dělal George Martin pro The Beatles v jejich vrcholném období. Teo Macero (zemřel roku 2008), který si pak trochu podobně zamakal třeba i na Davisově albu A Tribute To Jack Johnson, se aspoň dočkal toho, že v jazzové historii figuruje jako když ne přímo spolutvůrce, pak aspoň maximálně empatický editor revolučního díla.

Guru i starší bratr

Gil Evans
Gil Evans

Naopak jen slova velké chvály a uznání má Davis pro Gila Evanse. Který ovšem skutečně byl jeho spolutvůrcem. A i čímsi víc. O podstatných čtrnáct roků starší Kanaďan se naučil instrumentovat a skládat více méně sám. A už jako mládenec vykazoval smysl pro neobvyklé barvy vlastního ansámblu. Což mezi lety 1941–47 rozvíjel při aranžování původně swingovému, ale podle gusta kapelníka originálně znějícímu orchestru Clauda Thornhilla. V řemeslně zvládnutých Evansových partiturách bývala početnější skupina dřev, lesní rohy a tuba, čišely z nich znalosti vážné hudby, včetně moderní evropské. Evans měl slušný přehled v umění vůbec. A byl všemu otevřený. Tím hned po válce zaujal příslušníky nastupující silné jazzové generace, kteří do jeho suterénního newyorského bytu pod čínskou prádelnou přicházeli v kteroukoli denní i noční hodinu. Poslouchat desky, projíždět partitury, diskutovat nad nimi a vyvstalé otázky ihned řešit u piana. Jedním z nich byl i dvacetiletý Miles Davis. Pro něhož se Evans stal celoživotním mentorem, rádcem, blízkým přítelem a spolupracovníkem. Něco mezi duchovním otcem a starším bratrem. Mimochodem, Evansův nikoli symbolický, ale fyzický syn Miles se stal, jak jinak, trumpetistou.
Gil podnítil Davise k sestavení noneta, jehož v mnohém ohledu objevné nahrávky z konce čtvrté dekády vyšly později, když už byly na světě dlouhohrající desky, pod titulem Birth of The Cool (dvě orchestrace jsou tu Gilovy). Po půli padesátých se stal Miles respektovanou hvězdou u velké společnosti CBS – Columbia a došlo k obnovenému spojení. Orchestrální alba Miles Ahead, Porgy and BessSketches Of Spain ušil Evans, opět sázející na neběžné obsazení, na tělo Milesova hudebního naturelu. A přitom jej vedl k objevování nových cest. Oba je pak hnala touha dělat věci dosud neslyšené. Což se jim dařilo doslova zázračně.
Zůstávali nadále v kontaktu, pořád vedli diskuse o hudbě a Gil mladšího přítele navigoval, kudy by se mohl ubírat. Byl zřejmě i rádcem při vzniku vůbec nejuznávanější Milesovy malokapelové desky Kind Of Blue. I když ho na obalech CBS neuvedla. A kdo ví, zda za zákulisní rady dostával aspoň nějaké honoráře. Přebytkem rozhodně nikdy neoplýval.
Na přelomu 60. a 70. let Davis počítal s Evansovou účastí na projektu s Jimim Hendrixem, který ale krátce před prvými zkouškami zemřel. A po návratu „Prince temnot“ na scénu v 80. letech Evans figuroval, opět anonymně, například v pozadí alba Star People.
A konečně: jedno z vůbec posledních Milesových vystoupení, 8. července 1991, se odbylo s orchestrem pod vedením Quincyho Jonese na festivalu v Montreux a šlo výhradně o skladby z veleslavných starých alb, která kdysi aranžoval (původní partitury byly ovšem ztracené a z poslechu je rekonstruovali Jones s Gilem Goldsteinem) tehdy už tři roky nežijící Evans. Ačkoli se Davis jakýmkoli návratům dávno příkře vyhýbal. Jak jinak to chápat, než coby víc než gentlemanský hold v předtuše blízkého vlastního odchodu?

Kluk, co umí na všechno

Marcus Miller
Marcus Miller

Miles v závěrečném desetiletí, postupně přecházející do pozice prakticky pop hvězdy, i když hodně specifické, našel tomuto gardu odpovídajícího Evansova nástupce. Jímž se stal nejprve jen baskytarista jeho nové kapely Marcus Miller. Tentokrát už o zhruba jeden a půl generaci mladší. Miller byl udivující novátor slapové palcové techniky s ohromným hudebním rozhledem a drtivým rytmem. Za sebou měl také bohaté zkušenosti doprovazeče největších černých vokalistů. A jak se záhy ukázalo, byl všestranně nadaný. V nahrávacím studiu jako by se narodil, ovládal nejmodernější technologie, zuřivě aranžoval, skládal a navíc, jak píše Miles „dovedl hrát snad úplně na všechno, co vzal do ruky.“ Jeho nejproslulejší prací s Davisem je album Tutu. Miller a osvícený producent Tommy LiPuma po způsobu popových tvůrců jen výjimečně nabírali celou kapelu, snímky vznikaly vrstvením jednotlivých stop, jejich modifikacemi a úpravami. Několik skladeb Miller napsal, většinu nástrojů sám nahrál, podílel se i na programování. A i při takovém nejazzovém postupu měla muzika pořád davisovskou energii, tajemnost a naléhavost. Jíž konečně také dodal albu hlavně sám Miles, sóly i podstatnými připomínkami. A jehož fascinovalo sledovat pro něj zcela neznámý tvůrčí proces. Workoholickému Millerovi nechal po obrovském sukcesu desky podobně volnou ruku i u filmového soundtracku Music From Siesta a na albu Amandla, směsi soudobého elektrického jazzu s prvky africké muziky. I když ve všech zmíněných případech Davis průběžně proud natáčení usměrňoval a nechával si přirozeně poslední slovo. Přirovnání k Evansovi zřejmě tak docela nesedí, ale Marcus přispěl k Davisově pověsti umělce otáčejícího co deset let zásadně kormidlo jazzového dění. A Miles zase osvědčil instinkt zapřáhnout do svých vizí toho právě vůbec nejschopnějšího.
Millerovi se na základě úspěchu Tutu, ale nejen jím, posléze otevřely dveře k produkování četných desítek alb, zpívaných i instrumentálních, zapomenutelných i ve své době významných. Nadále je vzývanou baskytarovou veličinou v čele vlastní kapely. A zrovna jeho loňská deska Afrodeezia není vůbec špatná.

Wayne víc než sideman
Millerem se plavmo dostáváme k aspoň některým z nejdůležitějších a dlouhodobějších členů Davisových sestav. V období takzvaného druhého kvintetu (1964–68) jím byl určitě saxofonista Wayne Shorter. O něco starší, etablovanější a zkušenější než jen o chvíli dřív k Milesovi nastoupivší trio Hancock – Carter – Williams. Už proto, že několik sezón zastával post hrajícího „uměleckého ředitele“ věhlasných Jazz Messengers Arta Blakeyho. Na Milese měli tehdy nepochybně vliv všichni jeho noví, jinak myslící, technicky a znalostně mimořádně vybavení partneři. Také oni od něho bohatě čerpali a nabíjelo je to na dlouho dopředu. Ale hlavně Shorter kapelníka zásoboval brilantními a pro převratně otevřený koncept muziky ideálními kompozicemi. Ze kterých byl Davis stále znovu překvapovaný a nadšený, jak se trefují do jeho ještě ani nevyřčených představ a nenápadně vedou skupinu k dalším vrcholům. Na pěti albech kvinteta je jich třináct. Wayne byl tedy v té době cosi jako Milesův dvorní skladatel. A posunovač dění.
Spolu s výše citovaným Joem Zawinulem (oba hráli také na Milesově desce In A Silent Way) vedl pak Shorter od počátku 70. do skoro půle 80. let rovněž zmíněnou objevitelskou fusion skupinu Weather Report. Mezitím průběžně natáčel vlastní podivuhodné desky a jeho stálé kvarteto, existující od počátku století, je po právu považováno za vrcholný malý ansámbl současného jazzu. Jehož hranice ovšem místy přesahuje. Což je jiná kapitola.

Ani jeden záškolák
Fascinující je seznam dalších muzikantů prošlých Davisovými sestavami. Buď pak záhy vedoucích vlastní skupiny, anebo hrajících v jiných vlivných, dobrodružných stylotvorných bandech. Označovaní jsou často za Milesovy žáky. Stačí se podívat na počátek elektrického jazzu a projít seznam účastníků frekvencí k Bitches Brew. Kytarista John McLaughlin založil Mahavishnu Orchestra, kde bubnoval Billy Cobham. Herbie Hancock skupinu Mwandishi, kam si vzal „plátkového hráče“ (čili na saxy a klarinety) Bennieho Maupina. Chick Corea Return To Forever, za bicími seděli Lenny White i Airto Moreira (byl také u Weather Report). Varhaník Larry Young hrál v The Tony Williams Lifetime dřívějšího úžasného Davisova bubeníka (kapelou se mihnul i McLaughlin). Pravda, fusion se pak už nevěnoval Keith Jarrett, ale je to v jazzu nějaký kalibr! Stejně jako bubeník Jack DeJohnette, basista Dave Holland, nebo bubeník Don Alias.
V Milesových sestavách 70. let byli mimo jiné saxofonisté Bob Berg, Steve Grossman, Dave Liebman, bubeník Al Foster. A ti z další dekády? Kytaristé Mike Stern a John Scofield, saxofonisté Bill Evans, Branford Marsalis, Kenny Garrett, už dávno zase samí uznávaní lídři. Jen Marcuse Millera nahradivší Darryl Jones kráčel jinam. Poté, co ho Milesovi odloudil Sting (což Davise tehdy dost namíchlo), zakotvil u Rolling Stones.
A to je řeč drtivou většinou o dosud žijících a aktivních. Kdybychom se pustili hlouběji do davisovské historie, vznikl by už takřka telefonní seznam. Čísel zvonících v nejvyšším patře muzikantského nebe. Haló, haló, mír a lásku všem stvořením, tady John Coltrane… u aparátu Cannonball Adderley… kdo tam, tady Art Blakey… bum prásk, já jsem Philly Joe Jones…  ehm, prosím, zde Wynton Kelly… A tak dále.

Přidat komentář