Ethan Iverson: Every Note Is True

Blue Note, 2022, 43:02

Názvem alba je poslední verš písně The More It Changes, zpívané  44 členným sborem Iversonových přátel v doprovodu klavíru – „…píseň pokračuje, když se kapela vrátí domů, a každá nota je pravdivá.“; a trio v duchu tohoto sdělení téma rozvede hned v navazující The Eternal Veritas. Americký pianista Ethan Iverson (1973), mj. leader proslulého tria The Bad Plus, se devíti novými skladbami vzepřel koncertně hluchému období covidové pandemie. Desátým titulem Blue přispěl ještě bubeník tria Jack DeJohnette. Iverson do tria přizval virtuózního kontrabasistu, velmi žádaného právě pro komorní sestavy, Larryho Grenadiera. A bubenické místo svěřil zmíněnému zkušenému Jacku DeJohnettovi (letos v srpnu mu bude osmdesát). 

Melodie úvodní písně a následné Eternal Veritas představí základní náladu Iversonovy hudby, potažmo celé nahrávky. Skladby jsou povětšinou lyrickými, až romantickými baladami. Patří sem i For Ellen Raskin, inspirovaná dílem americké autorky a ilustrátorky dětských knížek, také již zmíněné DeJohnettovou Blue, u níž si můžeme vychutnávat citlivou, přímo impresionistickou hru bubeníka. Nebo melodická pomalá balada Had I But Known, kterou si dopřál Iverson v sólovém provedení. Zní tu i rytmicky důraznější kousky: She Wonʼt Forget Me, hraný v pohybu téměř hiphopovém. Goodnes Knows je přiznanou inspirací pojetím hudby klasika Fatse Wallera pianistou Jasonem Moranem – slyš jeho All Rise (2014): swingující stride-piano je transponováno do rytmu současného tanečního modu. V rychlejší bopové podobě zní Merely Imrobable, v níž je rytmická souhra přímo učebnicová, podobně Praise Will Travel. Závěrečné At The Bells of Motley má opět literární podtext – Iverson byl inspirován Aghatou Christie, jejíž příběhy považuje svou podstatou za blues.

Přidat komentář