První moment, kdy svět poznal křivdu a hněv plynoucí z nepochopitelné nespravedlnosti. Bůh odmítl Kainovu oběť, aniž by vysvětlil proč. Bez zjevného důvodu si vybral Ábela, druhého ze synů Adama a Evy, a jeho bratra nechal napospas sžíravé pochybnosti o vlastní hodnotě. Právě ta vyústila v nejslavnější bratrovraždu všech dob. První kontakt země s krví. Poskvrněnost, kterou už nešlo smazat, stigma, se kterým je potřeba se naučit žít.
Hayden Silas Anhedönia si jméno pro své alter ego Ethel Cain nevybrala náhodou. Tíha plynoucí z pocitu, že ať už udělá cokoliv, její oběť nebude Bohu dost dobrá, prosakuje jejím životním příběhem i tvorbou právě tak, jako Ábelova krev půdou pole.
Anhedönia vyrostla v městečku Perry na Floridě ve striktní komunitě místních baptistů, v níž její otec figuroval jako jáhen a její matka jako členka kostelního sboru. Byla vzdělávána doma a vedena k silné poslušnosti vůči náboženským normám a očekáváním komunity. Po tom, co jako dvanáctiletá začala mluvit o své queer identitě, což se ze strany jejích nejbližších ani komunity nesetkalo s přílišným pochopením, se o čtyři roky později rozhodla z církve vystoupit a veřejně se vyoutovat jako bisexuální trans žena. Rozpad kulis dosavadní reality dal postupně vzniknout realitě nové – realitě světa Ethel Cain.
Převrátit mainstream
Oficiálně svou hudební tvorbu představila v roce 2019 na EP Carpet Bed a Golden Age. Ta vyšla na autorčině vlastním nezávislém labelu Daughters of Cain a vyznačovala se převážně jemnými kytarovými linkami zasazenými do deníkově laděné pokojíčkové atmosféry. V obou nahrávkách Cain reflektovala zejména témata dospívání, bolesti a zranitelnosti. Už tam ale bylo znát, že americká hudebnice má mimořádné vypravěčské nadání a nebojí se komunikovat s místy až nekompromisní upřímností. S vydáním sedmistopého EP Inbred z roku 2021 přichází první známka změny jejího hudebního jazyka. Popfolková melancholie se začíná zhutňovat a hořknout, tematické centrum se přesouvá k otázkám násilí, incestu a patriarchální moci. Titulní skladba je také prvním momentem, kdy autorka zlehka naznačuje možnost budoucího směřování ke gotické a hororové estetice. Když o rok později vychází její kultovní dlouhohrající debut, je jasné, že Ethel Cain neskončí u náznaků a že je připravena nevynechat jediný detail svého příběhu.
Preacherʼs Daughter je konceptuální, románově laděné dílo, vystavěné na osudu fiktivní postavy jménem Ethel, která nese explicitní autobiografické prvky. Ethel vyrůstá v zapadlém městě na periferii Alabamy, je dcerou kazatele a posluchačstvo alba s ní prožívá příběhy spojené s mezigeneračním traumatem, toxickými vztahy, zneužíváním, osobní krizí a skeptickým pohledem na ideu amerického snu, který podléhá rozkladu v zašedlém prostředí jižanského venkova. Na útěku z rodného města potkává člověka jménem Isaiah, který se stává jejím milencem, zároveň z jeho strany ale zažívá brutální násilí, které vyústí v únos a kanibalistickou vraždu.
První pozoruhodný moment se nachází hned na začátku alba, a sice ve skladbě American Teenager. Právě díky ní se totiž album rychle dostává na nejvyšší příčky popových žebříčků (první místo Billboard Top Album Sales, desáté místo v celkovém žebříčku Billboard 200 nebo desáté místo v UK Albums Chart) a k Ethel Cain se stáčí pohled široké veřejnosti. V kontextu desky tvoří skladba zvláštní žánrovou odbočku. Ne že by byla úplnou pěstí na oko, Preacherʼs Daughter je ale veskrze mixem americany, slowcoreu a temného ambientu a American Teenager, laděný do atmosféry soundtracku středoškolského seriálu, lze naproti tomu bez výčitek nazvat přímočarým popem a jednou z nejpřístupnějších písní v celé diskografii autorky. Odlehčená melodie, monotónně chytlavé bicí a swiftovsky sladký vokál přímo vybízejí k nostalgickým letním vzpomínkám a není těžké si představit, jak se do jeho rytmu houpou vyprodané stadiony.
American Teenager má všechno, co by správná hitovka měla mít. I text, pokud se člověk výrazněji nesoustředí, plní pomyslné náležitosti v podobě zmínek o středoškolském fotbalovém týmu, Ježíši nebo klukovi od sousedů. Právě tady ale jeho podobnost s tvorbou amerických hitmakerů končí. Problém je totiž v tom, že fotbalový tým tu symbolizuje vymyšlený objekt pro falešnou naději, Ježíš není utěšitelem, ale prázdnou personou, která v neštěstí stejně nepomůže, a kluk od sousedů odešel do války, ze které ho zpátky přivezli v krabici. „Ale on chtěl jít, takže je to nejspíš jeho vina / Další rudé srdce, co nám vzal americký sen…,“ ševelí Ethel Cain nevinně do reverbem protáhlého zvuku kytar. Začíná být jasné, že hledáme-li naivní píseň o dospívání a splněných snech, jsme na špatné adrese. Zpívá se tu sice o Americe, narativ je ale opačný – je jím povzdech nad zvráceným nacionalismem, prázdnými sliby a maskováním válečného násilí v cosi hodného cti. Rodnou zemi v písni autorka neprezentuje jako bezpečný prostor, ale jako entitu ztělesněnou prázdnými symboly, místo, kde je smrt mladých lidí ve válce brána jako nutná a krásná, a náboženství tomu všemu přidává jen příhodnou nutnost smíření se s vlastním osudem. To, co zní jako hymna pro masy, je ve skutečnosti ironickým úšklebkem nad chováním těch, kdo tyto masy ovládají.
Ethel Cain si vybírá mimořádně funkční prostředek – jazyk mainstreamu, a zevnitř ho rozkládá, čímž mimo jiné upozorňuje na důležitý fakt:
