Ze začátku sedmdesátých let toho moc nezbylo. Smysluplné rock’n’rollové hledačství konce předchozí dekády přerostlo do zamindrákovaně-sebevzhlíživých a dnes neposlouchatelných artrockových pseudosymfonií, druhý určující směr, hardrock, přinesl sice „nějaké ty hodnoty“, ale množství na ně nabaleného kýčovitého balastu je daleko předčí. Kdo se tehdy pokoušel vymýšlet opravdu novou a dodnes zajímavou hudbu? Možná Zappa (byť i on si v té době tak trochu vybíral zasloužené volno), určitě The Residents, jedno z těžišť avantgardních výbojů se ale přeneslo do země, od které by to asi čekal málokdo – do Německa. Hlavní lokalitu rockového progresu začátku sedmdesátých let z něj udělala svatá trojice Can – Tangerine Dream – FAUST.
Faust přirozeně patří do stejného starobince jako třeba Yes, osobně bych jim ale přece jen zamluvil důstojnější apartmá. Už proto, že jejich hudba, vyplivávající po vzoru kapradin či čeho svá semena do různých směrů a často daleko od mateřské rostliny, jednoznačně ovlivnila řadu následujících hudebních směrů. Na rozdíl od rockových symfoniků, potácejících se ve slepých uličkách vysokého Umění. Bez ohledu na to, že kompozice Faust měly a mají občas taky hodně divokou stopáž.
V encyklopediích bývá za původce vzniku Faust a jejich hlavního ideologa označován Uwe Nettelbeck, bývalý novinář a v roce 1971 čerstvý majitel prostoru ve staré škole ve vesničce Wümme, přestavěného na nahrávací studio. Bubeník a vůdčí duch kapely Werner Diermaier, řečený Zappi, ale vzpomíná na počátky kapely trochu jinak: „Na konci šedesátých let jsem hrál s HansemJoachimem Irmlerem a Arnulfem Meifertem v kapele Campylognatus Citelli, Jean-Herve Peron, Rudolf Sosna a Günther Wüsthoff zase měli skupinu Nukleus. Jednou jsme se sešli u mě doma a rozhodli jsme se obě kapely spojit. Začali jsme zkoušet v jednom hamburském sklepě, neměli jsme prachy a pořád se živili jenom kariklobásami. Až jednou přišel Rudolf s tím, že už nepozře ani jedinou a že přišel čas, abychom byli slavní a bohatí.“ 
Historka, jakých je v dějinách rock’n’rollu třináct do tuctu, uvádí na scénu jména kompletní první sestavy Faust a je intrem pro vstup zmíněného Uweho Nettelbecka. Ten „mladým a neklidným“ experimentátorům zajistil – dnes to zní jak hudba z Marsu – nahrávací kontrakt u Polydoru. Výsledkem byl eponymní debut, obsahující tři rozměrné zvukové koláže, vzniklé sice za pomoci v podstatě klasického rockového instrumentáře, ale i nejrůznějších do hry zapojených ruchů a hluků, které Faust staví do role prvních, kteří použili, jak zní klasické klišé, „nahrávací studio jako hudební nástroj“. (Jakkoli bývá v tomto ohledu obvykle a zřejmě právem přisuzováno prvenství kalifornským The Residents, jejich první singl Santa Dog vyšel až v následujícím roce.) První koncert, samozřejmě výjimečný, s pokusem o trojrozměrné pojetí zvuku, jehož se mělo dosáhnout rozmístěním dvaceti reproduktorů po celém sále, se samozřejmě setkal – mluvíme stále o podzimu 1971 – s technickými obtížemi a nakonec přerostl v divoký happening, ukončený pořadateli po jedné hodině. V místním undergroundu nicméně zadělal kapele na velmi dobrou pověst, kterou se kapela úspěšně pokusila přiživit hned následujícího jara prostřednictvím nového alba So Far. Ačkoli se základního přístupu ke tvorbě, vycházejícího na jedné straně z psychedelie, na straně druhé z principů moderní vážné hudby, Faust nevzdali, obsah alba byl tentokrát strukturován do „písničkovější“ podoby. 
Jestliže i toto album narůstající publikum Faust přijalo s otevřenou náručí, jedním dechem je třeba dodat, že i když jsou oba první produkty kapely tím jednoznačně nejlepším v celé jejich tvorbě (tak tomu už u avantgardistů bývá…), o větším ohlasu lze mluvit až po roce 1979, kdy oba tituly reeditovali Cutlerovi britští Recommended Records a Faust se stali v prostředí hnutí Rock In Opposition jednou z model, jakýmisi „otci zakladateli“. Závěrečná etapa činnosti původních Faust se odvíjela skrze tehdy nezávislý (byť tento termín ještě, jestli se nepletu, showbiz nepoužíval) britský label Virgin, dnes součást koncernu EMI. V roce 1973 vydaná dvě alba, čtyřicetiminutová koláž Faust Tapes a „písničkové“ Faust IV., sice celkem invenčně, nicméně už nepříliš progresivně rozvíjejí nastolené modely, oscilující mezi psychedelickým písničkářstvím `a la raní Pink Floyd a industriálním rambajzem, za který by i začínající Neubauteni oblízli všech deset – ostatně, na použitou sbíječku na pódiu mají Faust copyright. Byla labutí písní ošklivého kačátka žánru, pro který britští hudební žurnalisté postupem doby vydumali dnes pozapomenutý terminus technicus „krautrock“. Nepočítáme-li dvě „recommenďácká“ posmrtná alba z druhé poloviny osmdesátých let, sloučená posléze v poměrně rozšířené CD Seventy Minutes Of Faust, kapela se postavila na nohy až v roce 1990, kdy si spolu víceméně náhodně zahráli zakladatelé bandu, bubeník Zappi a basista Peron. Obnovení Faust, v nichž základní duo průběžně doplňují další hudebníci (na Alternativě to bude kytarista Amaury Cambuzat, projekcí se zhostí Geraldine Swayne), pokračovali v nahrávání studiových alb, vydali i několik koncertních záznamů a využili s chutí nových médií, na která v době svých začátků nemohli pomyslet, a která spojují zvuk s obrazem. 
Samozřejmě, Faust jsou dnes přes svou aktivitu hlasem z minulosti, to nelze přeslechnout a nemá cenu to zastírat. Někomu málo informovanému jejich nová tvorba může připadat „příliš psychedelická“, jinému „příliš improvizovaná“, dalšímu „příliš industriální“ a ještě dalšímu „příliš ambientní“ – a každý z nich od boku vy pálí pět jmen těch, kteří „to dělali dřív a líp“. Jak už ale víme, právě Faust stáli u samých základů těchto žánrů a jestli je někdo dotáhl dál, je v této souvislosti irelevantní. Nevděčná je role hledačů. Nechcete-li celý život žrát kariklobásy, začněte s popíkem a u něj i skončete.
